Nejen hory mají své mytické ochránce. Vydejte se s námi na horní tok řeky Ohře – do kraje, nad kterým drží ruku jedna mocná říční víla.
TEXT: Libor Hruška
Pramen Labe je jedním z nejvyhledávanějších turistických cílů na hřebenech Krkonoš. I návštěvu před sto lety vybudované studánky – symbolického pramene Vltavy – si nechá ujít jen málokterý návštěvník západní Šumavy. Přitom správně na otázku, kde přesně pramení třetí nejdelší řeka Čech, přes 300 kilometrů dlouhá Ohře, vám odpoví jen opravdový znalec. Důvod je prozaický, Ohře (správně bychom jí zatím měli říkat Eger) nepramení v Čechách, ale v sousedním Bavorsku. Svou cestu k soutoku s Labem v Litoměřicích začíná na úpatí hory Schneeberg, která je s nadmořskou výškou 1051 metrů nejvyšším vrcholem pohoří Fichtelgebirge, česky Smrčiny. Státní hranici Ohře překračuje u zaniklé vsi příznačného názvu Pomezná, ze které se do dnešních dob zachovaly pouze ruiny hradu.
Nacházíme se na Chebsku, ve svérázném regionu, který se celá dlouhá staletí bránil pevnějšímu spojení s českým královstvím. Chebští měšťané si razili i vlastní mince a ještě v 19. století používali svoje míry a váhy. Dělat tu obchody nebo se dožadovat správné hladinky piva nebylo pro příchozího z vnitřních Čech vůbec jednoduché. Neoddělitelnost Chebska od českých zemí byla sice stanovena již známým majestátem Karla IV. z roku 1348, v hlavách místních, převážně německých obyvatel však přetrvala touha po svobodě až do doby nedávno minulé. Cheb byl po vzniku Československa jedním z měst, která nejhlasitěji volala po připojení k Německu.
A zvláštního ducha si region uchoval i po poválečném odsunu původních obyvatel – Bismarckova rozhledna, chebský hrad nebo hrázděná stavení jako by ani nepatřily do české krajiny. Nejvýraznějším příkladem výjimečnosti je chebský Špalíček, malebná skupina jedenácti středověkých kupeckých domů na náměstí rozdělených Kramářskou uličkou. Vyrůstal od 13. století na místě kramářských bud a masných krámů. Podle nejstaršího vyobrazení z roku 1472 je půdorys těchto dvou bloků domů v podstatě zachován do dnešní doby. Zbořena byla jen třetí řada budov, která stávala na západní straně náměstí.
Ohře protéká přímo pod chebským hradem, kde se přes ni klene krytá dřevěná lávka. Tyto stavby jsou západočeskou specialitou – další lávku potkáme v Kynšperku, a v Radošově pod Karlovými Vary mají dokonce krytý historický most. Řidiči do něj musí vjíždět velmi opatrně, aby ho nenabourali. I to se ale bohužel občas stává. Když už jsme v Chebu, je dobré se ještě vrátit k německému názvu řeky. Třicetitisícové město se německy označuje stejně jako ona – Eger. Zakladatelé se inspirovali právě třetí nejdelší řekou Čech. Její německý název, stejně jako české alternativy Ohara a Oharka, nejspíš pochází z keltského pojmenování Agara, kdy ‚ag‘ znamená losos a ‚ara‘ tekoucí vodu. Tu si ostatně můžeme užít i pěkně zblízka...
Pokud se rozhodneme údolí Ohře prozkoumat s pádlem v ruce, můžeme vyrazit přímo z historického města. O nic méně romantická ale není ani výprava po souši. Neregulovaná Ohře se totiž pod Chebem klikatí podobně jako Morava nad Olomoucí nebo Ploučnice pod Mimoní. Teprve později se zařízne do hlubokého kaňonu, jenž znají vodáci, cyklisté i pěší, kteří se na cestu vydávají až z Lokte nebo Karlových Varů.
Je známo, že každé hory mají svého bájného ochránce. Co ale říční údolí? Tady na západě Čech nad těmi, kteří přicházejí v míru a s pokorou, drží ochrannou ruku víla či říční královna Egerie. Dokáže ale i trestat. Jak dopadne ten, kdo se jí postaví na odpor, se na vlastní oči můžeme přesvědčit ve Svatošských skalách. Pitoreskní skalní město vzniklo tak, že si Ohře pod Loktem prorazila cestu žulovým masivem. Na levém břehu kaňonu vznikly vysoké stěny, které se působením mrazu a větrné i dešťové eroze proměnily v mohutné skalní pilíře a jehlany. Alespoň takto to popisují geologové.
Legenda předávaná z generace na generaci ale přišla s jiným vysvětlením – skály jsou ve skutečnosti zkamenělým svatebním průvodem, v němž kráčí nejen nevěsta se ženichem, ale i kněz, muzikanti, svědkové a tchán s tchyní. Oním nešťastným ženichem je podle pověsti Jan Svatoš – Hans Heiling, který se zamiloval do pozemské dívky a porušil tím slib daný víle Egerii. Ta ho za trest nechala v jeho svatební den zkamenět. Příběh došel mnoha uměleckých zpracování – vznikla o něm opera, inspiroval spisovatele Johanna Wolfganga Goetha nebo bratry Grimmovy, a zaujal dokonce i zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda.
Řeka Ohře utvářela nejen místní krajinu, ale v druhém plánu i pojmenování některých měst ležících na jejím břehu. Například ostroh, na němž ve středověku vyrostl hrad Loket, obtéká voda ze tří stran a při pohledu z výšky tady řeka tvarem opravdu připomíná lidskou paži ohnutou v lokti. Není bez zajímavosti, že úplně stejně zřejmě vzniklo i české pojmenování Chebu. Tady se řeka nekroutí tak divoce jako v Lokti a pod hradem vytváří pouze jemný ohyb, tedy staročesky ‚heb‘.
Vraťme se ale do kouzelného městečka s hradem Loket, které si zamilovali i filmaři, a to jak čeští, tak zahraniční. V osmdesátých letech se tu natáčel legendární seriál Vlak dětství a naděje a o dvacet let později bondovka Casino Royale. Na hradě na návštěvníky čeká zdejší ‚Zakletý purkrabí‘. Jedná se o přezdívku největšího známého meteoritu, který kdy dopadl na území dnešního Česka. Měl se objevit na nádvoří hradu v srpnu roku 1422 a od své původní podoby se již značně zmenšil. Údajně vážil kolem 107 kilogramů a byl velký jako koňská hlava. V roce 1812 byl rozřezán – největší kus, který váží zhruba 80 kilogramů, je uložen v Přírodovědném muzeu ve Vídni.
Další fragmenty se nacházejí v Národním muzeu v Praze, v depozitáři sokolovského muzea a samozřejmě také tady na hradě. Nejznámějším vězněm loketského hradu byl tehdy čtyřletý syn krále Jana Lucemburského, pozdější císař Karel IV. Otec vlasti ale na příhraniční kraj nezanevřel – hrad Loket dal přestavět a nedalekému sídlu na soutoku Ohře s Teplou udělil privilegium královského města a vznikly Karlovy Vary.
Známá pověst praví, že zakladatelem lázeňského města byl sám císař. Z Lokte podnikal se svou družinou časté lovecké výpravy. Při jedné z nich spadl pes pronásledující jelena do tůně s tryskající horkou vodou. Císař, který měl nemocné končetiny, nejdříve obdivoval nevšední dílo přírody a po konzultaci s lékaři dospěl k názoru, že by horká voda mohla být léčivá, a tak ji vyzkoušel. Od bolesti se mu ulevilo natolik, že nařídil, aby bylo okolí pramenů osídleno. Legendární výjev z lovecké výpravy si lze prohlédnout v Karlových Varech třeba na Tržní kolonádě na bronzovém reliéfu nad pramenem nesoucím císařovo jméno. A můžeme tu Karlu IV. za rozvoj zdejších lázní připít léčivou vodou. Jen pozor, pramen má teplotu šedesáti čtyř stupňů!
Řeku Ohři vodáci milují. Možná i proto, jak různorodý zážitek z plavby nabízí. Pod Chebem tok zpomalí v desítkách meandrů, později zase zrychlí a nabídne několik celkem zrádných peřejí. Hlavně ti méně zkušení vodáci se tak často s mokrou říší bájné Egerie seznámí hodně zblízka. Oblíbený je například jednodenní výlet z Lokte do Karlových Varů přes Svatošské skály. Jde o úsek, na kterém si řeka kdysi prorazila cestu žulovým masivem. Jak ve Varech, tak nahoře v Lokti mohou výletníci přespat přímo na břehu řeky. Větší z měst pak nabízí i spartánský nocleh ve vodáckých ubytovnách.
Vůbec největší vodáckou výzvou na řece je uměle vybudovaná peřej na 179. říčním kilometru. Narazíte na ni pod Karlovými Vary v místě zvaném Hubertus. Pokud se na ni chcete pořádně připravit, můžete se ubytovat na zdejším tábořišti a sledovat, jak jednotlivé posádky zvládají – případně nezvládají – průjezd zpěněnými vodami. Ani Ohři se v posledních letech nevyhnula móda paddleboardů. Prkna si můžete půjčit třeba právě v kempu Hubertus.
Venkov a styl
