Není lehké hledat a najít prameny všech českých řek. V případě Labe, Metuje nebo Vltavy je to pro výletníky jednoduché, ale co Ohře nebo Lužnice?
TEXT: LIBOR HRUŠKA
Krajina Čech je plná pramenů a studánek, jimiž se křišťálově čistá voda dere z podzemí na povrch. Vedle těch bezejmenných, kterých je tolik, že je lze těžko spočítat, existuje i pár význačných. Vyvěrají v lázeňských střediscích, na poutních místech, a především ve vrcholových partiích hor, odkud se pak vydávají na cestu, při které se postupně proměňují v největší české a moravské řeky. Silné toky zná většina našinců dobře, ale nezajímavá není ani cesta proti jejich proudu tam, kde nabírají na síle – k pramenům.
Určit přesné místo, kde ta či ona řeka začíná, není tak snadné, jak se na první pohled zdá. Mnohé vodní toky mají v mapách zakresleno pramenů hned několik. Příkladem může být v severních Čechách Ploučnice. Ta ústí do Labe v Děčíně a hydrologové se dodnes nemohou shodnout, jaká je přesná délka jejího toku. Některé údaje hovoří o 106 kilometrech, jiné řece šest kilometrů přidávají. Proč tak velký rozdíl? Záleží na tom, který z jejích dvou pramenů si kdo vybere. Známější je ten níže položený, jenž se nachází mezi Janovým Dolem a městečkem Osečná. V nadmořské výšce 390 metrů tu uprostřed luk vyvěrá několik pramenů, které z romantických tůněk stékají do rybníka u Jenišovského mlýna. Za druhým, trochu opomíjeným pramenem Ploučnice je třeba vystoupat o několik set metrů výš, až na jihozápadní svah Ještědu. Balvany obložená studánka čeká na turisty v lese nad vsí Hoření Paseky.
„Skladba líčí běh Vltavy, začínaje od prvních obou praménků – chladné a teplé Vltavy, spojení obou potůčků do jednoho proudu, pak tok Vltavy v hájích a po lučinách, krajinami, kde zrovna se slaví veselé hody. Při noční záři luny rej rusalek, na blízkých skalách vypínají se pyšně hrady, zámky a zříceniny. Vltava víří v proudech Svatojánských, teče v širokém toku dále ku Praze, Vyšehrad se objeví, konečně mizí v dálce v majestátném toku svém v Labi,“ tak krátce popsal svou ódu na řeku Vltavu hudební skladatel Bedřich Smetana.
Velmi známý úvod, který obstarávají dvě příčné flétny, symbolizuje právě prameny obou horských říček, které se stékají u osady Chlum. Smetana se skutečně inspiroval na Šumavě, paradoxně ne v místech, kde se rodí Vltava, ale o pár kilometrů dál, na úplně jiné řece. Skladatel pobýval u svého přítele na Čeňkově pile, kde se na soutoku Vydry s Křemelnou vzniká Otava. Ale zpátky k ‚matce všech českých řek‘. Studená Vltava do Česka přitéká z Bavorska, Teplá pramení na svahu Černé hory v nadmořské výšce 1172 metrů a dřív se také nazývala Černý potok. Právě tady, nějakých pět kilometrů od Kvildy, je umístěn symbolický pramen celé Vltavy. Jedná se o kamennou studánku, do níž je voda svedena dřevěným potrubím. Skutečných pramenů je ale více a nacházejí se vysoko v nepřístupném terénu. Dříve tu poutníci mohli nabrat nové síly v chatě U pramenů Vltavy, kterou dal v letech 1922 až 1923 postavit Klub československých turistů. Jednalo se o jednu z prvních chat klubu na Šumavě, definitivně zbourána byla v dobách železné opony roku 1953.
Třetí nejdelší řeka Česka – Morava, pramení pod vrcholem Králického Sněžníku. To ale není jediný důvod, proč je 1423 metrů vysoká hora na česko-polské hranici pro hydrology zajímavá. Masivu Sněžníku se přezdívá ‚střecha Evropy,‘ neboť tudy prochází hlavní evropské rozvodí. Voda odtud odtéká nejenom do Černého moře – tam ji odvádí přes Dunaj právě řeka Morava – ale i do dalších dvou moří, Severního a Baltského. Potůček vytékající z kamenného přístřešku je sice oficiálním pramenem Moravy, dalších kandidátů je tu ale všude okolo víc než dost. Řeka nabírá sílu z desítek studánek a místní horalové s oblibou tvrdí, že pramenů Moravy je jako dnů v roce.
Ani další z pramenů na českých a moravských horách není třeba dlouze představovat. Pramen Labe patří spolu s vrcholem Sněžky k nejnavštěvovanějším koutům Krkonoš. Nachází se na náhorní plošině Labská louka, kde kromě jediného českého veletoku ústícího do Severního moře v Hamburku pramení také říčka Mumlava známá mohutným vodopádem. Také vody Labe musí překonat výrazný terénní zlom a z Labské louky padají několik desítek metrů do Labského dolu. V 19. století byla nad vodopádem postavena menší nádrž, s jejíž pomocí mohl být při nedostatku vody ještě umocněn zážitek z pohledu na vodopád. Na starých fotografiích tak tento div přírody působí ještě monumentálnějším dojmem než dnes. Ochranáři turistickou atrakci později zakázali, stopy po nádrži se ale pod Labskou boudou zachovaly dodnes. O vlastnictví Labské louky se v minulosti vedly spory mezi českou a slezskou šlechtou a právě pramen Labe byl klíčem k jejich rozřešení ve prospěch české strany.
V září roku 1684 podstoupil tehdejší královéhradecký biskup Jan František Kryštof z Talmberka namáhavou cestu na hřebeny Krkonoš, aby vysvěcením pramene získal okolní pozemky pro svoji diecézi. Ten krok do budoucna určil, kudy povede zemská hranice – pramen i velká louka připadly českému království. Hřebenová studánka a její okolí prošly během staletí několika proměnami. Nejvýraznější se uskutečnila v roce 1968, kdy výtvarník Jiří Škopek u pramene vytvořil kamennou zeď, kterou ozdobil erby českých a německých měst, jimiž Labe na své cestě k moři protéká. I nejznámější český říční pramen je pouze symbolickým začátkem toku. Skutečné prameniště se ukrývá pár set metrů od něj mezi klečí. Tam je vstup zapovězen. I příroda potřebuje soukromí.
Od pramene k ústí do Vltavy měří Lužnice 208 kilometrů. Tři čtvrtiny jejího toku vedou malebnou jihočeskou krajinou. Na horním úseku se klikatí rakouským venkovem. Do Česka Lužnice přitéká nad Novou Vsí. Ne každý ale ví, že to nejsou její první kilometry na našem území. Česko-rakouskou hranici překračuje potůček jménem Lainsitz kousek pod svým pramenem v Novohradských horách.
Na prvním českém úseku se nachází i malinká přehrada Kapelunk nebo též Kapelníkův rybník. Jedná se o splavovací nádrž, která pomáhala regulovat hladinu vody při splavování dříví. Pár kilometrů odtud najdete i pramen řeky. Nachází se na západním svahu hory Eichelberg, v nadmořské výšce 970 metrů. Nejlepší přístup je sem z vesnice Karlstift. Turistickou atrakcí je také studánka zvaná Český pramen Lužnice, kterou v 90. letech minulého století do současné podoby upravili žáci z třeboňského rybářského učiliště. Tento falešný pramen najdete nedaleko vsi Pohoří na Šumavě.
Bavorská tisícovka Schneeberg měla kvůli rozhledu, který poskytuje její vrchol, od nepaměti strategický význam. Strážní věž tu byla postavena už v 15. století a pozorovatelnu tu za studené války vybudovala i německá armáda. Pro turistu přicházejícího z Čech je nejvyšší hora pohoří Smrčiny významná z jiného důvodu – na jejích svazích pramení řeka Ohře. Pramen je obložen dvanácti nahrubo otesanými žulovými balvany, na nichž jsou vytesána jména českých i bavorských obcí, jimiž Ohře protéká, a které se finančně podílely na úpravě tohoto místa. Jde o Weißenstadt, Marktleuthen, Cheb, Kynšperk, Sokolov, Loket, Karlovy Vary, Rybáře, Klášterec, Kadaň, Žatec a Postoloprty. K úpravě pramene došlo roku 1923 z iniciativy města Cheb. Proto má toto město větší kámen než ostatní obce. Ohře ve skutečnosti vyvěrá kousek výš v lese. Tohle místo bylo před sto lety vybráno z praktických důvodů – je lépe dostupné než opravdové prameniště.
Venkov a styl
