Život na hromádce. Je lepší než manželství?

Fakt je, že žijeme v době, která za pochodu vymýšlí nová pravidla. Co platilo ještě před pár lety, už dnes neplatí. Po prstýnku však toužíme stále stejně jako dřív a byla by chyba si namlouvat, že tomu tak není. Jedním z nesezdaných párů jsou i moji kamarádi Lenka s Jakubem, rodiče tříletého Ondry. Navenek se sice tváří, že ‚papír‘ k lásce nepotřebují, když jsem ale s Lenkou sama, přiznává, že by se vdávala ráda. Jen se jí nechce partnera do něčeho tlačit. Schválně, kolik podobných žen znáte?

Třeba přijde někdo lepší…

Jak na tom s vdavekchtivostí vlastně jsme? Sociologové zjistili, že necelá třetina mladých lidí považuje manželství za důležitou instituci pro výchovu dětí, přesto celoživotní nesezdané soužití by volilo jen 7 % z dotázaných! To podle závěru sociologů mimo jiné potvrzuje, že je u nás život na psí knížku chápán spíš jako příprava na manželství než jako jeho alternativa. Tedy že drtivá většina z nás se chce alespoň jednou za život vdát nebo oženit.

Tak proč to ve stále více případech neděláme? Na tuhle otázku se pokoušejí najít odpověď další odborníci, kteří zjišťují, komu život na hromádce vyhovuje a proč. Jedni vidí důvod v menší závislosti žen na mužích, druzí v pečlivějším hledání vhodného partnera, které dnes trvá v průměru deset let. Někteří tvrdí, že už není přitažlivá šťastná rodina, ale hlavně šťastný jednotlivec. V Česku také podle socioložky Dany Hamplové odkládají lidé manželství proto, že naše společnost je vůči nesezdanému partnerství tolerantní, že ztrácíme potřebu svůj vztah nějak formálně stvrzovat. Zároveň jsme ale dosti pragmatičtí. Jako důvod k výběru nesezdaného soužití uvádíme často možnost snadného rozchodu. To sedí. Třeba moji známí Ivana a Honza se do svatby nehrnou, a to spolu chodí už sedm let. Nikdy mezi nimi nefungovala nějaká třeskutá vášeň, spíš si tak nějak zbyli. Z obou je znát, že čekají, jestli náhodou nepůjde kolem někdo lepší.

V čem je to jiné?

Donedávna platilo, že lidé-manželé jsou na tom lépe než svobodní. Čísla totiž potvrzovala, že manželé jsou nejen zdravější, ale navíc žijí v průměru déle, a k tomu se cítí šťastnější. Americká socioložka Kelly Musick při důkladném zkoumání téměř tří tisíc lidí zjistila, že soužití bez oddacího listu berou páry čím dál vážněji. A že se tak rozdíly mezi životem manželským a tím na hromádce začínají stírat. Také je přesvědčená, že některým lidem spolužití vyhovuje víc. „Manželství je vnímáno jako instituce a společnost s ní spojuje nějaká očekávání. A někomu ta očekávání nedělají dobře,“ vysvětluje Kelly Musick.

A další faktory? Zvyšuje se počet žen, které vydělávají víc než jejich partneři. Právě takovým párům soužití bez prstýnků rovněž vyhovuje. Partneři žijící bez oddacího listu si ponechávají alespoň část svých příjmů mimo společnou kasu. Nesezdaná soužití a manželství se liší i v dalších ohledech. Tak například: nesezdaní lidé zastávají méně tradiční postoje k rodině, jsou tolerantnější k rozvodu a přikládají větší význam osobní nezávislosti. Také mají méně tradiční rozdělení domácí práce. I když většina Češek, které rodily bez svatby, v nedávném výzkumu uvedla, že svatba je jen formalita, v duchu po ní většina z nich touží. Ukázalo se totiž, že zatímco ve Skandinávii se v průzkumech na téma rodinného štěstí vyjadřují manželé a lidé nesezdaní podobně, u nás je tomu naopak. Ze studie, která se zaměřila na srovnání životní spokojenosti podle rodinného stavu v jedenadvaceti evropských zemích, vyplývá, že v České republice jsou z hlediska životní spokojenosti lidé žijící v neformálních svazcích podobni lidem, kteří žijí single. A ti jsou objektivně spokojeni méně. Nám v Česku tedy podle všeho manželství stále svědčí. Vypadá to, že známý britský sociolog Anthony Giddens má pravdu, když říká: „V případě nesezdaného soužití nejde o plánované rozhodnutí, ale o stav, který postupně vyplyne ze vztahu samotného.“ A jak to máte vy?