Ženy v mužském světě I

Já jsem je neobjevila, odhalila je až realita. V maměpapě, kde jsme dělali site specific projekty, odešla naše produkční a jednoduše bylo zapotřebí zajistit základní věci jako třeba zaplatit faktury, které se nám vršily na stole. Mně nezbylo nic jiného než zajít do banky, kde jsem si nechala vysvětlit, jak se dělají platební příkazy. A přesně takhle jsem se naučila veškerou produkční a manažerskou práci. Prostě jsem si v tom nechala vymáchat čumák. S drzostí se na všechno zeptám, když něco nevím.

To se bavíme ještě o době, kdy jsi dělala těsně po škole site specific projekty…

Měla jsem různé nabídky k práci scénografa, ale repertoárové divadlo mi nesedělo. Oslovil mě Tomáš Žižka s nabídkou dělat site specific projekty a já si myslela, že budujeme nový svět. Byla jsem idealista. V té době jsem dělala všechno – vymýšlela jsem projekty a ještě jsem je realizovala.

Kde jsi skutečně přičichla k manažerské práci, jestli se tak dá mluvit v prostředí divadla?

Po nějaké době jsem se cítila unavená a chtěla jsem pauzu. V té době Alfred hledal něco jako krizovou manažerku, která by to tam ‚uklidila‘. Dělala jsem systém komunikace a nastavovala procesy a to všechno jednoduše, selským rozumem. Když přicházel nový projekt, řešila jsem, jaká má být úloha Alfreda jako produkčního domu, jak se předávají informace, nastavila jsem evaluaci, abychom měli nějakou zpětnou vazbu. Absolvovala jsem holandskou školou ars managementu, kde jsem si potvrdila, že věci řeším správně, a která mi posílila sebevědomí tím, že mi ukázala, že nejsem mimo mísu.

Jaké bylo tvoje první setkání s politiky?

Před lety jsem byla naivní, protože jsem si myslela, že Praha má obrovský kulturní potenciál a že s ním budou politici nějakým profitním způsobem zacházet. Já jsem se prezentovala jako jejich partner, protože my tu kulturu děláme, a město tak živíme. Bohužel se časem ukázalo, že grantová politika není transparentní, a proti tomu jsme se ostře vyhradili. Před devíti lety se takové věci nepublikovaly, nemluvilo se o nich nahlas, doba byla mnohem sevřenější. Moji první lekci mi udělil tehdejší primátor Bém, který se všem aktivistům a demonstrantům pomstil tím, že nám zkrátil už schválené dotace.

Nejdřív jsi byla v roli aktivisty na straně divadel a teď, když jsi programová ředitelka Plzně 2015, jsi součástí místní politiky. Jak to vnímáš jako žena?

Když je žena v nějaké vrcholné funkci, její pozice je podle mě slabší. A neříkám to proto, že bych si nevěřila, ale problém je ve stylu komunikace, v jazyku, ve způsobech, které mají muži zakódované. Například jeden politicky vysoce postavený muž v Plzni mi po jednom jednání, které nebylo příjemné, poslal esemesku: „Byly jste statečný, bylo mi vás líto, prdelky.“ Zjistila jsem, že kolega dostal stejnou SMS, ale za tou čárkou chybělo slovo prdelky. Ten člověk se mnou neměl žádný blízký vztah a mně to přijde nekorektní. A myslím, že to tak ani nevnímá. Bude trvat ještě několik let, než se tohle u nás spraví.

Máš pocit, že svoje jednání v práci tlačíš do mužské roviny?

Ne, já zůstávám sama sebou a neživím ty vztahy, které v té hierarchii jsou. Chovám se s respektem k nadřízené osobě, ale cítím, že jsem přímá, a ten způsob pro někoho není úplně vyhovující. Asi se předpokládá, že člověk na mé úrovni bude pomaleji uplatňovat to, čeho chce dosáhnout, a nebude tolik tlačit na pilu. Ale protože jsem vnitřně pořád aktivista a jsem žena, tak je to pro ně na úrovni emocí nepříjemné. Myslím, že by byli radši, kdybych byla devótnější.

Myslíš, že ženy mají schopnost zapojit do jinak strnulých jednání humor a nadsázku?

Ano, s tím souhlasím. Čínská medicína vysvětluje mužský a ženský princip tak, že muž má tvrdou slupku a jemné jádro. Žena je na povrchu slabá, ale uvnitř velmi silná. S tím se ztotožňuji a mrzí mě, že tahle společnost nutí mužské hrát ty silné. Myslím, že by se všem ulevilo, kdyby přiznali, že ten silný boj je taky někdy unavuje.

Změnily tě tvoje pracovní zkušenosti?

Byla jsem umělec, introvert, člověk, který se sám poměřuje vůči tomu světu. Bála jsem se cokoli zařizovat a prosazovat. Myslím, že velký vliv má na to normalizační výchova ve školách, kde nás učili nevzpírat se autoritám. Rozhodně jsem netáhla zábavu ve společnosti. Během práce jsem se naučila dobře komunikovat, být společenštější a umět se dohodnout prakticky s kýmkoli. Umím odhadnout, kdo přede mnou stojí, a podle toho jednat.

Vzhledem k tvé vytíženosti a dojíždění do Plzně mě zajímá, jak vypadá tvůj osobní a vztahový život…

Můj vztahový život je jednoduchý a krásný příběh. Mám od svých osmnácti let jediného partnera, o patnáct let staršího. Mám štěstí, že je tak tolerantní a velkorysý, že se mnou vydrží všechno. Protože mě má tak strašně rád, má se mnou hodně trpělivosti. Dělá mi zázemí a já vím, že mu za poslední roky hodně dlužím. Před lety mi došlo, že moje biologické hodiny řvou, a protože nejsem schopná oddělit divadlo a myšlenky na rodinu, rozhodla jsem se opustit divadlo a rezervovat si prostor jenom na jedno. S nabídkou z Plzně jsem začala řešit, jestli jsme zdraví… A v téhle chvíli jsem těhotná, takže jsem velmi šťastná. V nejbližší budoucnosti se chci stáhnout z veřejného života a věnovat se nějaký čas jen rodině.