Zápisky manželky, matky a macechy: O chudáčcích statečných mužích

Nikdy by mě nenapadlo, že se jednou budu chlubit tím, že čtu knihu, ale už je to tak. Od svého bleskového sešupu do mateřství a macešství jsem toho moc nenačetla. Vinu svádím na knihy: je jen málo takových, které nabízejí stejně silný zážitek jako osmihodinový nepřerušovaný spánek, a mohou mu tedy konkurovat. V poslední době se to povedlo snad jen Žítkovským bohyním Kateřiny Tučkové, do nichž jsem se na hřišti začetla tak soustředěně, až jedna z dalších maminek nevydržela a přišla se mě zeptat, jestli vím o tom, že moje roční dítě vyšplhalo až na vrcholek prolézačky. Nevěděla jsem.

Zahradní idylka na chatě nevydržela dlouho. Okapy se s rachotem sesunuly na hromadu a do toho zvoní telefon. Volá muž, který zůstal v Praze, aby dopsal knihu. Kromě toho se věnoval jedné ze svých oblíbených činností – mytí a reorganizaci lednice. Pravidelné čtenářky této rubriky vědí, že lednice je jednou z jeho domácích úchylek. Jako jiní muži si v garáži vyrovnávají nekonečné řady krabiček se šroubky a matičkami, můj muž má lednici.

On je tak statečný, važ si ho!

Když se pak o tom zmíním své mamince, obdivně zvedne obočí: „Petr vyčistil lednici, jo? Tak to je statečný. To si ho važ.“

Není to poprvé, co mi vlastní matka připomíná, že si mám svého muže vážit. Obvykle je to v situacích, kdy se dozví, že vykonal nějakou „ženskou“ práci. Například obalil a usmažil řízky. Nebo převlékl dítěti umazané tričko. Když jsem jí jednou vyprávěla, že občas (asi tak třikrát za rok) i umyje podlahu, skoro mi nevěřila a při nejbližší příležitosti mu zopakovala, jak je statečný. Od té doby je „statečný“ naším rodinným heslem.

„Buď prosím tě statečný a dojdi pověsit to prádlo, jo?!“ vybízím svého muže. A on ví, že nemůže zklamat, a tak popadne koš s prádlem do svých mužných paží a s nasazením se pustí do toho obtížného úkolu. Já na něj obdivně koukám skrz okno na balkon. 

Moje maminka je prostě ze staré školy. V dětství, které prožila za války a těsně po ní, zažila muže, na které nebyl spoleh ani za mák. „Dobrá partie“ znamenala, že „nechlastal, netahal se s ženskýma a nemlátil ženu a děti“. Její maminka – moje babička – nikdy nechodila do práce, její starostí byly děti, domácnost, pole a zahrada. Nikdy nezapomenu na její ruce, fascinovaly mě už jako dítě: byly mnohaletou dřinou oteklé, drsné a podivuhodně zkřivené. Milovala jsem je. Žádná z městských babiček mých kamarádek takové neměla. 

Byl by ale omyl myslet si, že tohle je dávno pryč: když jsem se svého tchána, o čtyřicet let mladšího, než byla moje babička, ptala, kde mají v kuchyni čaj, odpověděl mi: „To se musíš zeptat maminky.“ Myšleno jeho ženy, mé tchyně. Muž, který dokázal sám zrekonstruovat celý byt od pokládky podlah po rozvody elektřiny, si nikdy neudělal sám čaj. To můj vlastní tatínek je na tom daleko líp – umí si udělat třeba vajíčka natvrdo. A možná by zvládl i omeletu. Jinak ale v kuchyni dělá jen pomocné práce: namele strouhanku, umyje nádobí. („Ale špatně,“ říká maminka a myje to po něm znovu.)

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V SRPNOVÉ MARIANNE

Autorka: Lucie Zídková