VŠE, co potřebujete vědět O ŠTĚSTÍ: Očima 4 předních českých odborníků

Tomáš Rektor
psychiatr a psychoterapeut

 

Jednou z největších současných frustrací je neustálý imperativ štěstí. Narodilo se mi dítě, tak musím být šťastný, dítě se přece rovná štěstí. Ale děti jsou štěstí i povinnosti, a je dobře, že to stále víc lidí začíná vidět realisticky a promlouvá i o svých nejistotách a úzkostech.

 

Velkou chybu děláme v tom, že vztahy podhodnocujeme, nebo nadhodnocujeme. Odpověď je jednoduchá, šťastný vztah je ten, ve kterém je nám dobře. Ale součástí šťastného vztahu je i schopnost vyrovnávat se s krizí. Patří k němu.

 

Všichni víme, že šťastní bychom měli být tady a teď, to je taková první třída psychoterapie. Dokud je člověk malý, tak to funguje, svět je jednoduchý, ale už v dětství nám rodiče říkávají „až budeš velký, tak…“. Já potkávám spoustu lidí, kteří si neumějí přiznat, že něčeho dosáhli, prahnou po větším bytě, vyšším platu, někteří se strategií „bude líp, až“ vydrží do smrti, byť mají našetřeno na deset životů dopředu. Odkládat štěstí na dobu, až nastanou ideální podmínky, ale nemá cenu. To se totiž nikdy nestane.

 

Jiřina Šiklová
socioložka

 

 

Pokud si svůj stav spokojenosti neboli štěstí neuvědomujete, nevnímáte ho, tak se nemůžete cítit šťastní, i když podle názoru druhého jste, nebo dokonce „musíte být“ nesmírně šťastní. Proč? Protože ten druhý považuje to, co vy prožíváte, za svůj nesplněný cíl, zatímco vy to vnímáte jen jako samozřejmost. To, co jeden považuje za štěstí, může dokonce druhý považovat za pravý opak, za neštěstí. 

 

Obrat „udělám z vás šťastného člověka“ je nesmysl, někdy ale můžeme dosáhnout pocitu štěstí na podkladě rekapitulace, tedy zpětného sledování vlastního života a uspokojení z toho vyplývajícího, jindy na základě meditace. Jinak řečeno, štěstí není objektivní stav, který můžeme jasně definovat. Proto ho také sociologie nemůže dost dobře zkoumat. 

 

Štěstí je vlastně stav uvědomění si vlastního, často jen krátkodobého postavení, případně okamžité  změny, ke které došlo. Pokud si na tuto změnu zvykneme, stane se pro nás samozřejmostí, něčím běžným. Štěstí svoje i druhého často pochopíme až na základě vyprávění o minulosti, o tom, co jsme prožili, když jsme si uvědomili kvalitu vlastního života… Pocit štěstí netrvá stále, ale je to jen „muška zlatá“, jak se stále opakuje a opakuje. Navíc kdyby byl stav štěstí trvalý, bránilo by to našim dalším aktivitám, prostě bychom jen chtěli ten stav udržet a o nic dalšího bychom již neusilovali.

 

 

geolog

 

 

Já sám moc nad tím, zda jsem šťastný, nepřemýšlím, je to takové dětinské, kdybych byl desetiletá holčička, tak bych se tím možná zabýval. Spíš mi jde o to, abych byl vyrovnaný a správně vnímal okolní prostředí. Navíc mám neustále pocit, že svět je založen na reciprocitě, že tedy vždy musíte něco dát, abyste – možná – mohli něco dostat. Raději mluvím o spokojenosti či radosti. Štěstí je krátkodobý výkyv nálady směrem od „ne-štěstí“ ke štěstí, jeho nutnou podmínkou je právě prožitek něčeho opačného, a tedy nepříjemného. Kdežto „mít celkem radost“ je dlouhodobě udržitelná emoce.

 

Asi jsou dvě cesty, jak se ke štěstí dobrat, klesnout do nějaké hrozné krize a pak se z ní dostat, tehdy na chvíli pocítíte štěstí. Druhá možnost je nestarat se o štěstí a žít v míru se sebou, ostatními a přírodou. Neustálé štěstí ale neexistuje, a proto je nedosažitelné, stejně jako věčné jaro v Čechách.

 

cvičitel jógy a fyzioterapeut

 

Všichni hledáme štěstí, máme o něm představu, kterou v průběhu života měníme. Stále se ho snažíme nějak uchopit, prožívat, a když je to ono, tak i udržet. Pro mě osobně je štěstí to, když je člověk schopný vnímat lásku a něco nebo někoho milovat – a nezáleží, jestli je to osoba, zvíře, věc, nebo koníček. Přes tuto schopnost podle mě vede cesta dál, k hlubšímu naplnění.

 

Na východě se říká, že štěstí je stav mysli bez přítomnosti touhy. Znamená to, že člověk je vlastně neustále šťastný, jen je to štěstí překryto nánosy rozjitřené mysli. Když máte dobrou práci, milujícího partnera, zdravé dítě a víte, že jste šťastní, ale přitom to nedokážete vnímat a vážit si toho, většinou to bývá spojeno s nějakým negativním mentálním programem, který si v sobě neseme nejčastěji z dětství a který nám zakrývá všechny tyto radosti. 

 

S těmito mentálními „záclonami“ se dá samozřejmě pracovat – mysl je totiž z určitého pohledu sval, který se dá trénovat, podobně jako paměť. Pomáhá meditace, jóga, tai-či a také vnímání dechu, protože dech je něco, co máme k dispozici neustále, bez čeho nemůžeme být a co má skvělou vlastnost, protože probíhá teď. Když má člověk hlubší ukotvení, pak i svoje problémy vnímá méně tragicky. Samozřejmě nejsme všichni dalajlamové, ale z určitého pohledu máme všichni schopnost stát se spirituální bytostí, která krize překonává snáze.