Věčná sestra

foto: Ben Renč

Náš rozhovor začínal v devět ráno. Přiběhla přesně, a to za sebou měla šílenou ranní trojkombinaci vzteklé dítě, přísná pravidla státní školky a zoufalý nedostatek času. „To tam ale nemůžete napsat. Lidé si raději čtou o tom, že druzí žijí stejně krásně jako v reklamě. Navíc na těch fotkách budu taky vypadat zhruba o tři sta procent líp než ve skutečnosti,“ vysypala na mě, zatímco ze sebe rychle shodila kabát a objednala si kafe.

Aha. Takže jinak. Prožila jste krásné ráno. Pomalu jste vstala, zacvičila si Pět Tibeťanů. A syn určitě cvičil s vámi.

Ano! A ještě si sám vydezinfikoval jogínskou žíněnku a před tím se stihl pomodlit. Taky už si sám vybral svůj světonázor, já ho nijak neovlivňovala, zhruba v jednom roce vyjevil, v jakého boha chce věřit. A samozřejmě už ví, co bude dělat za povolání a že v tom bude nejlepší.

Bude herec?

To ne. Bude geniální objevitel a vědec. A bude mě živit. Protože já zhruba za pět let přestávám pracovat!

Já bych zas někdy chtěla být rentiérkou. Proč jste si vlastně před lety vybrala zrovna herectví?

Když je vám osmnáct, tak jste nesmírně líní. Netvrdím, že teď jsem pracovitější, ale zpětně si říkám, že jsem asi tenkrát pracovitější být měla. Nechtěla jsem dělat věci, které mě nebavily, a tak jsem se přihlásila na školu, která mě bude vyčerpávat co nejméně. A to bylo herectví na DAMU.

Takže žádný dětský sen „budu herečkou“ dotažený do konce?

To ne. Byla to spíš náhoda. Spontánní nápad. Nikdy jsem si nemyslela, že to dostuduju nebo že to někdy budu dělat. Vlastně jsem si ani neuměla představit, že bych měla jednou trávit život v divadle. Jako malá jsem sice divadlo hrála, máma pracovala jako inspicientka, ale nemůžu říct, že by se mi to nějak  zvlášť líbilo. To prostředí mě nijak neokouzlilo. Navíc když jsem začala dělat herectví, jedna starší kolegyně mi řekla: „Jestli to máš fakt ráda, tak to nedělej. Přijdeš o iluze.“

Ale nakonec jste u divadla zůstala. A asi nelitujete.

Nelituju. Umím si představit i horší povolání. Ale jestli je herectví dobrá práce, to si netroufnu tvrdit. Určitě jsou lidi, co by bez toho nedokázali žít, ale to já teda rozhodně nejsem.

Právě teď máte týden před premiérou, takže intenzivně zkoušíte. Jak vypadá váš denní řád?

Já mám spíš neřád. 

Ale školka většinou do života řád vnese.

To jo. Pořád to ale naštěstí není škola, nemusíme dělat úkoly, pořád se může stát, že syn do té školky třeba nepřijde. Všechno je ale pořád rychlejší a člověk míní a bůh činí, někdo onemocní, změní se harmonogram partnerovy práce nebo můj… Pro mě je spíš zarážející jiná věc.

Jakou máte na mysli?

Já jsem se vždycky hrozně těšila, jak budu dítěti pomáhat sbírat listy do školky a podobně a přijde mi udivující, jak je hrozně těžké si na tyhle věci najít trochu času.

To znám. Člověk má pocit, že žije většinu času v poklusu. Jaký jste při vší té rychlosti rodič?

Snažím se, aby dítě bylo co nejvíc samostatné, aby si umělo hrát samo. V momentu, kdy mě syn nepotřebuje, vyklízím pole, chci ho motivovat, aby si sám hledal zábavu. Jenže mu jsou necelé tři roky a je to zatím jedináček, takže má období vzdoru a vzteku vůči celému světu. A nejvíc vůči mně, samozřejmě. Je těžké nezasahovat. A je těžké unést všechny jeho nálady. Protože ty se mění snad každou minutu.

Navíc ve školce děti poslouchají, ovládají se. A pak to odpoledne rodič schytá z první ruky.

Člověk jde do školky a ví, že bude horor. On z toho syn možná časem vyroste, ale patrně přijde ještě něco horšího, já si to vůbec nemaluju. Na mateřství jsem v posledních letech úplně změnila názor. Jsem strašně ráda, že syna mám, ale obdivuju všechny lidi, co už někoho vychovali. Je to těžké. Na druhou stranu život se vám s dítětem dost zjednoduší, od té doby, co se syn narodil, se všechno motá hlavně kolem něj. Až jednou odroste, tak já patrně umřu. (smích)

Celý rozhovor si můžete přečíst v únorové Marianne.