„To už mám dlouho“ a další 4 lži, ke kterým se doma raději uchylujeme

Zatímco fakt, že i nám rostou chloupky na nohou, jsme po nějaké době soužití s mužem většinou ochotny připustit, a dokonce je ne vždy zneškodníme hned, jakmile se objeví, v jistých věcech budeme i nadále raději poněkud záhadné.

 

Jistě, člověk vydělává a co by si občas nekoupil něco pěkného, že. Ale pak jsou tu částky z kategorie „Jak jsi mohla, dohodli jsme se, že budeme šetřit na nové auto“ a s nimi spojené nepříjemné situace, kdy se muž, který obvykle nezaznamená ani změnu barvy vlasů o několik odstínů, překvapivě zajímá o váš nový kabát. Velmi nenápadný a velmi kvalitní, směs vlny a kašmíru, takže jste za něj tím pádem vysolila solidní sumu. Já v podobné chvíli pronesu něco v tom smyslu, že už mám kabát dlouho, ale pořád mi nějak neseděl, až teď, kdy jsem trochu zhubla… Můj muž pak naštěstí přestává pátrat. 

 

Podobných nákupů je ale samozřejmě víc. Znáte to, člověk jde s dětmi nakoupit o číslo větší oblečení, protože ze starých džín zase vyrostly zhruba po třech měsících, a vtom je uvidí. Ty šaty. Trochu tenké na začátek jara, ale v létě jako když je najdete – takový ten střih, co jste loni marně sháněla a když už jste na ně narazila, stály majlant. Teď je mají ve vašem čísle, oblíbené barvě a… i přes slevu stojí pořád majlant. Jenže mají pár posledních kousků a vy je tam vlastně nemůžete nechat, protože co kdyby je příště už neměli? Co kdyby si je někdo koupil? Někdo úplně jiný než vy? Takže šup s nimi ke kase. Jakmile se pak doma ukazuje nakoupené dětské oblečení, jen tak nenápadně zmíníte, že když už jste tam byla, přihodila jste si tam i tyhle šaty „z výprodeje“. To zní výhodně, vypadáte, jako že šetříte rodinný rozpočet, a navrch vzbudíte dojem, že šaty stály maximálně pětistovku. 

 

Můj první muž mě poznal jako intelektuálku v dlouhé sukni a vytahaném svetru, která by se v životě nepodívala na film jiný než černobílý, nebo alespoň natočený slovinským nezávislým režisérem. Jenže do země zadupaná romantička ve mně se nakonec prodrala na povrch, a když muž nebyl doma, pouštěla jsem si u kojení syna téměř ilegálně pecky jako Melrose Place nebo Beverly Hills 902 10. Později, když už jsem muže měla plné zuby a schylovalo se k rozvodu, jsem se osmělila a pustila si před ním třeba i Lásku nebeskou, což manžel nazval červenou knihovnou a šel si ostentativně zapnout Hvězdné války – to je prý totiž úplně něco jiného! Dneska už se za něco podobného samozřejmě nestydím, ale svému nynějšímu muži bych i tak asi nikdy nepřiznala, že když není doma, pouštím si nahlas muziku, kterou by si se mnou asi úplně nespojoval. Uznávám, že třeba některé hodně staré záležitosti od Lucie nejsou nejpovedenější a klasika z nich asi nebude, navíc mají hnusně machistické texty, ale mám to spojené se vzpomínkami na střední a nemůžu si pomoct. 

 

 

Vždycky jsem si myslela, že muži moc dobře vědí, že se o nich jejich ženy baví s kamarádkami, nedávno jsem ale zjistila, že to není tak úplně pravda. Jedna známá se u nás na návštěvě po pár skleničkách trochu rozohnila a vyprávěla, čím vším jí muž aktuálně leze na nervy. Můj manžel z toho byl úplně v šoku a ptal se mě, jak to mohla udělat, takhle hrozně o něm mluvit, když on u toho navíc ani nebyl a nemohl se bránit! Takže jsem mu raději neřekla, že muži, a to v dobrém i ve zlém, patří prostě tak nějak celoživotně mezi naše obvyklá konverzační témata. A že možná jen díky tomu se dají některé jejich nápady a „roztomilé“ zlozvyky bez následků přežít. 

 

Existují historky na pomezí mezi trapnosti a zábavností, které možná řekneme nejlepší kamarádce, ale manželovi nikdy. Třeba jak jsme kdysi málem skončily v posteli s jedním společným známým a zachránilo nás jen to, že se z něho vyklubal akce neschopný ňouma. Nebo fakt, že jsme se na oslavě třicetin opily tak strašně, že jsme telefonicky obtěžovaly přítelkyni našeho bývalého. Bohužel, někdy se podobná historka přihlásí sama – jako se to stalo jedné mé dobré kamarádce, která zjistila, že se její bývalý šéf, s nímž se rozhodně nerozešla v dobrém, přátelí s rodinou jejího muže. Když přišli tcháni s tím, že byla v práci úplně neschopná a co je na tom pravdy, musela prostě všechno popřít a mlžit, že jde o shodu jmen – v duchu věděla, že bývalý šéf vlastně moc nelhal, skutečně se tenkrát nepředvedla, ale v tomhle neslavném kariérním období jí bylo zhruba dvacet a to se přece nedá počítat…

 

Když jsem kdysi před lety začala chodit se svým mužem, nevadilo mi, že jsme nad kafem a vínem probírali ropnou krizi či globální oteplování. Jasně, rozhodně se to jako témata pro první rande nedoporučuje, ale můj muž to nevěděl a mě to vlastně bavilo. A podobná témata mě svým způsobem zajímají dodnes, ale rozhodně ne v intenzitě, s jakou je řeší můj muž – znáte to, takové ty globální problémy, jejichž promýšlení mužům zabere tolik času, že kvůli nim občas zapomenout řešit, co bude k večeři, nebo vyzvednout včas dítě ze školky a přemístit ho na angličtinu na druhý konec města. Proto chápu povzdech jedné kamarádky, kterou tuhle muž vzbudil asi v pět ráno, aby jí sdělil, že preference amerických prezidentských voleb nabraly úplně jiný směr a co to může znamenat pro další vývoj ve světě. Ale jsou spolu teprve krátce, takže neměla sílu mu říct, že ji to vlastně vůbec nezajímá. Je teprve ve fázi, kdy zatím zapře jen kabátek, co zase tak úplně ve slevě přece jen nebyl.