Tetování: Co s ním budu dělat, až budu stará?

„Nijak, budu prostě stará a potetovaná,“ odpovídám. Až mi bude šedesát, budu mít své kérky ráda stejně jako dnes. I když musím počítat s tím, že kontury obrázku už asi nebudou tak jasné, kůže ztratí svou mladickou elasticitu, a tak mé vytetované květiny budou vypadat trochu povadle. No a co? Navíc až já budu babička, bude spíš výjimkou najít důchodce s netknutou kůží od tetovací jehly.

Originál
Tetování je posledních deset let let fenomén, který se stává přirozenou součástí zdobení lidského těla. Obrazce, které měli na tělech dřív jen trestanci, námořníci a jiní ‚nepřizpůsobiví‘, se staly formou sebevyjádření i pro mainstream. Podobně jako propíchnuté uši. Jenomže je trochu nebezpečné fenoménem nazývat akt, který je nevratný. Takže ač je tetování velmi módní, motivy by neměly vycházet z trendů a kopií celebrit. Každý chce být originál, a u tetování, které se do kůže vetkne na celý život, to platí dvojnásob.

Kůže jako plátno
Sama své tetování vnímám jako estetickou záležitost, obraz, který nemám pověšený na stěně, protože plátno představuje má kůže. Tetování jsem chtěla asi pět let, než jsem si ujasnila, co by to mělo být. Nápady, motivy a místo určení se v průběhu let měnily, než jsem se definitivně rozhodla.

Malé věci nemají cenu
A zatímco ještě před deseti lety se tetovaly především ornamenty a menší obrázky, dnes se lidé velkých kérek nebojí. Můj původní návrh tetování byl asi o dvě třetiny menší, než mám dnes. Poslechla jsem radu tatéra, že „malé věci nemají cenu“. Malé tetování nikdy tak nevynikne a nemohou se v něm vytetovat detaily jako u rozměrnějších kérek. O tetování se říká, že je to neprodukční záležitost. Kdo má jedno, chce další. A pak další. A tohle tvrzení potvrzuji…

A co vy? Máte nějaké tetování? Jak velké? A co budete dělat, až budete staří? Napište nám!