Sbohem, kobliho aneb život bez mouky

Ráno obvykle začínám sušenkami, k obědu si dám bohatýrskou porci špaget a odpolední mlsnou zaženu tím, že prakticky ‚vdechnu‘ prošlého čokoládovou tyčinku. V šest hodin odpoledne cestou z práce už ale cítím další nával hladu, a tak si rychle koupím přeslazenou müsli tyčinku. Tím ale nekončím, přijdu domů a pěkně v klídku do sebe nasunu tři krajíce čerstvého držkovského chleba s pomazánkovým máslem a šunkou. V závislosti na tom, v jakém psychickém rozpoložení se zrovna nacházím, zakončím den čokoládou – když se cítím v pohodě, slupnu tak půl tabulky, když je mi pod psa, zmizí ve mně i ta druhá polovina (to aby té první nebylo smutno). Pokud tyto řádky právě pročítá fundovaný výživový poradce, nejspíš se o něj pokouší infarkt, ovšem pro mě je nejzásadnější pocit, který z jídla mám. A já moc dobře vím, že si nepochutnám na bílém jogurtu, když mám chuť na cheesecake!

Tenhle přístup k jídlu si samozřejmě bere svou daň. Ani ne tak na váze (můj metabolismus se naštěstí celkem činí), spíš jsem se v poslední době začala cítit unavená a bez života. Vzniklou situaci jsem se snažila vykompenzovat dalším přísunem sladkostí, takže pokud by opravdu platilo rčení, že jsme to, co jíme, seznamte se s moučným červem v cukrové krustě.

Když jsem si v duchu udělala rekapitulaci svého jídelníčku, zjistila jsem, že jsem asi na cukru závislá. Tahle závislost se snadno dá hodit na hrb evoluci, podle endokrinologa Roberta Lustiga totiž už od pravěku máme přirozené sklony konzumovat sladké – prý proto, že v přírodě není sladké plodiny, která by byla jedovatá. Jenomže to se bohužel týká jen přirozených zdrojů cukru, rafinací se totiž tyhle složky vytrácejí, zůstane jen čistá sacharóza a na její trávení a zpracování pak tělo musí sáhnout do zásob vitaminů a minerálů, čímž se zvyšuje i vylučování inzulinu. Nadměrná konzumace bílého cukru má pak za následek nervozitu, špatné zažívání a slabost. Aha! Tak proto ta nepřekonatelná únava!

Nejlepší kombinace: šunka obložená šunkou

První tři dny bez ‚bílého zla‘ byly nejhorší. K odmítnutí vyhlášeného dortu v kavárně jsem se nutila jen s nejvyšším sebezapřením, navíc mi bylo trochu trapné přiznat, že držím takovouhle podivnou dietu. Také noční průzkum spíže málem skončil průšvihem, už už jsem se natahovala po kávové sušence. „Nikdo tě nevidí, dej si, dej si,“ testovala jsem v duchu sílu vůle a svůdně šustila obalem. Naštěstí jsem ale noční dialog ukončila s čistým svědomím a raději se napila minerálky. O tom, že hlad je převlečená žízeň, se bolestně přesvědčuji na vlastní trávicí systém stále častěji. Tedy – tělo je štěstím bez sebe, ale duše, ta by se chtěla vykoupat ve šlehačce.

Obvyklá večeře zahrnující chleba se šunkou a sýrem zůstala, ovšem bez pečiva. Po dvou dnech moučného a cukrového detoxu jsem jedla ten nejdokonalejší pokrm všech dob – šunku od kosti se šunkou od kosti. Skvělé! Navíc mě překvapily mé vlastní chuťové pohárky, poprvé v životě mi plátek této výběrové šunky přišel poměrně slaný. Je to tím, že předtím se mi slanost rozmělnila v krajíci, nebo se mi za tak krátkou chvíli zjitřily chutě? Nejspíš obé.

Po pár dnech platonické toužení po dortících a křupavé bagetce ustalo a já se začala těšit na výpravu k zelináři. Opravdu! Výbuch chutí, který jsem v ústech ucítila poté, co jsem si vzala kousek manga, byl srovnatelný s tím, když jsem v ‚minulém životě‘ okusila luxusní belgickou pralinku. Stále nechápu, kolik radosti pramení z obyčejného ovoce! Jenomže jak si na straně jedné začínám vychutnávat chuť nefabrikovaných surovin, na straně druhé jsem si teď situaci poněkud zkomplikovala – třeba v restauraci jsem vrátila kuře, protože jsem měla pocit, že orestované maso nebylo zrovna nejčerstvější. Kamarád při ochutnávce na mém talíři sice nic závadného neshledal, ale já prostě se svým novým, cukry neunaveným jazykem cítila i drobné nuance v chuti i vůni.

Erotické snění o koláči

Bohužel nemůžu říct, že by odříkání bylo zrovna procházka růžovým sadem plným nových chutí, měla jsem kritické momenty. Jednou jsem dokonce kolegyni vyprávěla jakousi dojemnou prázdninovou vzpomínku na  zmrzlinu a úplně jsem cítila, jak mi po bradě stéká slina!

V noci jsem zase na Facebooku lajkovala obrázek crème brûlée a taky jsem dvakrát měla gurmánský sen, po němž jsem se probudila rozechvělejší, než kdyby se mi zdálo o polonahém Georgeovi Clooneym.

Okolí mě ve snaze taky příliš nepodpořilo. Kamarádky mě schválně zvaly do pizzerií a pak významně pokašlávaly, když jsem se mechanicky natahovala po bagetě a bylinkovém másle. Ale i zatěžkávací test v království mouky jsem zvládla na jedničku – dala jsem si horu salátu a pořádnou porci krvavého steaku. Chuť na sladké jsem se snažila překonat i jinak, třeba nedělní domácí koláč jsem vyměnila za nakrájené jablko s hrstí ořechů a lžičkou medu. Podle výživového poradce Michaela Sharona se totiž dvě jablka, která obsahují všechny látky potřebné k tomu, aby se cukr v nich obsažený mohl vstřebat, rovnají lžičce klasického cukru – ten však látky ke štěpení nemá.

K večeřím a víkendovým obědům jsem si pak připravovala saláty (někdy z čerstvé zeleniny, jindy z grilované se sýrem či z luštěnin), polévky (na Facebooku hodlám založit skupinu s názvem Jíška není grunt), a hlavně maso, maso, maso. Teplé nápoje nesladím, raději si vyberu kvalitní kávu s výrazným aromatem, oblíbila jsem si zelený čaj Euforia, který chutná nasládle.

To je moje pleť?

A výsledky? Kdybych je neviděla, asi bych se na tenhle teror vykašlala už za dva dny. Jenže zmizely moje vleklé problémy s pletí, na které nezabíraly ani ultra-drahé přípravky, po týdnu jsem nepotřebovala ani korektor! A taky okamžiky na místě, kam i král chodí raději sám, byly výrazně méně dramatické. To proto, že zažívání začalo fungovat pravidelně každý den.

Test skončil. Až zaklapnu notebook, můžu se směle vrhnout ke spíži a nacpat si do pusy celou koblihu. Ale asi to neudělám. Nevěřila bych tomu, ale na gastronomické prasárny a prefabrikáty už nějak nemám chuť.