Pomoc, mateřská II

Beáta Matyášová, 33 let

Skončila jsem na psychiatrii

novinářka a spisovatelka, dvě děti (5 a 3 roky)

„Když se na sebe dívám s odstupem, vlastně nevidím žádný konkrétní důvod. Díky terapiím ale už vím, kde se stala chyba," říká Beáta. Ze svých problémů se doslova vypsala, vydala knížku Klára nad propastí, přesný popis každodenního stereotypu prošpikovaného drobnostmi, které stokrát zopakované umoří i příslovečného osla.

„Když byl synovi rok, měla jsem pocit, že mám spoustu času a nevím, co s ním. Pořídila jsem si druhé dítě. Manžel byl nejdřív na vážkách, nabízel mi, ať jdu na částečný úvazek do práce, abych přišla na jiné myšlenky, ale já si řekla, že chci stihnout do třicítky dvě děti," vypráví Beáta. „Byla jsem šťastná, všechno bylo úžasné. Nebo se mi to alespoň zdálo," říká.

Konec idylky

„Těhotenství a mateřství pro mě byly docela náročné. Chtěla jsem být totiž ve všech směrech dokonalá, vodila jsem děti do mateřského centra, chodila s nimi plavat. K tomu jsem vařila teplé večeře, doma bylo vždy perfektně uklizeno. Navíc jsem chtěla pro svého manžela krásně vypadat. Brala bych výpadek v čemkoli jako selhání, tak jsem zatnula zuby, nikomu jsem se nesvěřila, že pa- dám na ústa, a jela dál," přiznává.

„Můj muž mi nabízel chůvu, ale já jsem to brala jako prohru," vysvětluje. Ke stresu z toho, aby bylo všechno okolo ní perfektní, se přidal strach, že se dětem něco stane. „Po narození dostala dcera silnou žloutenku a novorozeneckou sepsi, skončila na jipce. Pak si syn zlomil klíční kost. Nakonec se v kuchyni opařil." Začaly blikat první varovné kontrolky. Tělo i duše vysílaly signály, že už toho mají dost, že si potřebují odpočinout. Beátu občas hrozně bolela záda, špatně spala a místo odpočinku v noci pořád něco řešila. K tomu přestala jíst. „Začala jsem mít záchvaty, při kterých jsem se nemohla nadechnout a dusila jsem se," konstatuje.

„Poslední ránu mi zasadil synův nástup do školky. Potřebovala jsem mít vždycky všechno pod kontrolou a najednou jsem ho pustila na pár hodin z dohledu. Ten den jsem dostala ošklivou depresi. Začala jsem plakat a pak už jsem jen plakala a plakala. Skončila jsem v Bohnicích v krizovém centru. Sice pro mě bylo hrozně těžké představit si, že ponesu stigma blázince, ale neskutečně se mi tam ulevilo! Dostala jsem léky na spaní a na uklidnění, odpočinula jsem si, začala mít chuť k jídlu a poprvé po dvanácti letech jsem promluvila o svých problémech. Před tím jsem jimi nechtěla nikoho zatěžovat, nechtěla jsem být ukňouraná holka, ale silná Xena," vzpomíná Beáta.

Na terapie chodí dodnes. „Už mě nerozhází, že nemám vždycky uklizeno. Když se mi nechce, nevařím teplé večeře. Nejde přece o život. Chodím do posilovny, cvičím jógu a hodně čtu. Když mám problém, nedusím ho v sobě. Ráda zajdu třeba na server babyonline.cz, nacházím tam spřízněné duše. Chci se vrátit na půl úvazku do práce," říká.

Už taky neplní jen přání druhých, ale žije svůj život. Dokáže konečně říct ne. O třetím dítěti a další mateřské rozhodně neuvažuje.