Pomalu a líně

Zimu ve městě mám kromě bruslařského kluziště pod věží a břečky na kozačkách spojenou s knihou a kouřícím hrnkem. A čerstvým masem v mrazáku. Nikdy jsem totiž nepochopila, proč Češi dávají dobrovolně přednost všelidovému dni čokoládových srdíček před zabijačkou. Proč místo vynikajícího masa v litinovém hrnci vidí jen rituální mord na dvorku. Vím, o čem mluvím. Postoj mého muže k zabijačce už dokonale vyjádřil Kurt Cobain. It’s okay to eat fish, ’cause they don’t have any feelings (Jíst ryby je v pohodě, nemají emoce). A taky na rozdíl od pašíka umírají tiše. Pomalé dušení, které se právě na zabijačkách používá, si ale i ti nejzarputilejší nakonec oblíbí – během čtyř hodin čekání, až trouba uvaří, můžete na gauči sedět spolu. 

 

Podobně slouží nakládání. V létě plním police, abych mohla vytáhnout poklad ve chvíli, kdy je nejhůř. Posedlost být připravená na horší časy jsem zdědila po babičce. V obavách z návratu strašáka jejího mládí měla doma nejen pytle cukru a čočky, ale taky zavařeniny. Když jsme je vyklízely, byly některé starší než moje máma. Vy na to běžte veseleji. Naložte si světlé rozinky do rumu, nebo ještě lépe třešně do třešňovice. Vydrží déle než vaše vůle ve skleničce zalovit. Když jimi polijete nečekané návštěvě zmrzlinu z večerky, nálada se zvedne. Nemluvě o tom, když kus šoupnete do horké čokolády. 

Dopřejte si sladký a tučný únor, do léta je ještě daleko.