Podnikání na mateřské. Opravdu na to máte?

1. Sebevědomí a prolejzačky

Mateřství je často pěkná rána pro naše pracovní sebevědomí. Drobnohled okolí a mainstreamové názory diktují intenzivní péči o dítě skoro do tří let a pracující mámy jsou často předmětem kritiky. Nejsem příznivce jesliček a separace dítěte, jen si myslím, že má každá žena právo zvolit si vlastní cestu a způsob, jak v rodině funguje. Zaujmout tento postoj vyžaduje sebevědomí, což je ostatně jeden z předpokladů podnikání. Není to vždy jednoduché, ale postupně se i já učím si za svou osobní cestou stát. Přísluší mi někomu radit, jak to má dělat on? Vůbec ne. Otázky mateřství jsou tak osobní, tak jedinečné, že jediné, co mohu sdílet, je, jak to dělám já, respektive jak to děláme my, co bych třeba udělala jinak a co zpětně dává smysl. Jediná rada tak zní, aby si každý uhájil své právo zařídit si život po svém. Poradní hlasy, podpora a dobré nápady jsou vítány, ale lamentování, srovnávání a hodnocení nikoli. Chce to činit i nepopulární rozhodnutí při zachování kvalitního spánku, což se v podnikání také velmi hodí. Stejně jako chuť jít do nějakého toho rizika. Znáte to, když je vaše batole támhle nahoře na té prolézačce pro mnohem větší děti? Nespadne do chvíle, než na něj někdo křikne „pozor, spadneš!“ Dodnes si v podnikání občas připadám jako takové batole a velmi si vážím důvěry a podpory okolí.

2. Kdy začít a jak je to s nárazníkem

Když sem se pustila do podnikání, šoupla jsem do toho všechny své úspory a naše celkové příjmy se rapidně propadly. To asi skoro každý, kdo začal podnikat, zná. Trvá to doteď, ale naštěstí nám to nějak nevadí. Svoboda je dobrá a kdo ji zakusil, těžko mění zpět. To je asi hlavní plus, proč bych maminkám podnikání či práci na volné noze doporučila. Nemít fixní pracovní dobu či neefektivní kolegy v týmu, kvůli kterým nemůžete jít včas domů, je obrovská výhoda. Podnikání se z dlouhodobého hlediska s mateřstvím často kloubí lépe než zaměstnání, i když možná jste si všimli, že dovolenou mají jen zaměstnanci...

Mínusem mohou být právě ty zmíněné finance. Když si teď odmyslíme profese na volné noze a podíváme se na budování byznysu (ve smyslu nové značky, výrobku či e-shopu), málokomu se podaří rozjet to hned tak, aby dosáhl stejných měsíčních příjmů (teď nemám na mysli výnosy podnikání, ale to, co si fakticky můžete sama sobě poslat na účet a utratit za zmrzlinu), jako by býval mohl mít v zaměstnání od prvního dne. Nepříliš známou pravdou je, že málokomu se vůbec napoprvé podaří to rozjet. Podnikání je dřina a riziko; např. podle statistik z USA přibližně 40% projektů zahyne během prvního roku, 8 z 10 projektů pak zaniká v prvních pěti letech, dalších 80% z těch, které přežily prvních pět let, zaniká v následujících pěti letech. Nemusí to být zjevné, neboť vidíme jen toho, kdo přežije. Důvod? Nejčastěji ten, že někdo začne podnikat, protože něco umí nebo ho něco baví (například péct skvělé koláče), místo aby uměl, mohl a chtěl budovat firmu (Nejkoláče s.r.o.), což jsou dvě zcela odlišné věci. To jsem si ani já na záčatku plně neuvědomila. Přestože existuje spousta příruček, jak si svůj nápad rychle a levně otestovat, já osobně vidím, že v reálu to většina z nás podcení! Myslím si, že taková „nárazníková“ částka, kterou by člověk měl mít bokem (tj. neměl by ji investovat do podnikání) pro případ, že to půjde pomaleji, by se měla pohybovat v ekvivalentu alespoň ročního platu, který předpokládám odpovídá vašim výdajům. Málokdo z nás může začít tak, že vše prodá, nastěhuje se do garáže, kousne do jablka a vymyslí Apple.

3. Hormony a excelové tabulky

To ale předbíhám vlastní příběh. Roční plat jsem samozřejmě našetřený neměla. Riziko, do kterého jsem šla, bylo z dnešního pohledu docela vysoké, rozhodnutí začít podnikat ještě před založením rodiny však dnes hodnotím jako velmi dobré. Minimálně jsem se o mnohém rozhodovala ještě v plné síle, neovlivněná tou změnou, co mě čekala. Otěhotněla jsem slavnostně poté, co nám bylo řečeno, že žádné děti mít nemůžeme, a cca půl roku poté, co jsem projekt Nila spustila a průběžně přiživovala druhou prací na volné noze. To mi dalo další nárazník devíti měsíců těhotenství na práci, a leccos jsem tak stihla dokončit, konkrétně spuštění e-shopu a první vánoční sezónu, neboť Meda je lednová. Medu jsem prvních devět měsíců nosila hlavně v šátku, kojila jsem na písknutí a ničemu jinému se moc nevěnovala. Bylo to krásné období. Pro Ninu to však znamenalo stagnaci. Hlídání jsem měla nepravidelně, v rozsahu dvou hodin denně, v rámci čehož jsem se snažila to nějak podržet, zbytek po nocích. Dělala jsem chyby. Nedostatek spánku a hlava v pejru není optimální pro nějaké strategické plánování. Když něco nefungovalo, odkládala jsem řešení, stejně jako jsem nedostatečně rychle reagovala na to, co fungovalo dobře. Zpětně je mi docela líto lidí, co pro Nilu v té době pracovali. Jakkoli pro náš vztah s Medou to bylo zásadní a myslím si, že z toho doteď čerpáme, bylo jasné, že musím hlídání navýšit a nějakým způsobem se denně alespoň na pár hodin mentálně odstřihnout. Zpětně si myslím, že na období nejméně prvního půlroku po narození je v podnikání nutné si za sebe najít náhradníka, který to podle Vašich instrukcí povede dál. Nakonec, může to Váš podnik i skvěle nakopnout! Pokud můžete začátek podnikání odložit na dobu, kdy miminko můžete alespoň na pár hodin denně někomu svěřit, tak je to myslím dobrý nápad. Budování primární vazby s dítětem je podle mne důležitá investice do vaší budoucnosti, která se s podnikáním kvalitně skloubit nedá.

4. Chůvička či babička, aneb pracuje se ve dne

Přečetla jsem v těhotenství pár knížek a dospěla k osobnímu přesvědčení, že děti do tří let vlastně nepatří do kolektivu dalších dětí, potřebují ke spokojenosti jednu stabilní dospělou osobu, která se jim plně věnuje. Samozřejmě převažující názor v Česku je ten, že to musí být maminka. Tuto možnost jsem neměla, rozjeté podnikání nezavřete jen tak ze dne na den a hlavně, to je asi důležitější, tak jsem to ani nechtěla, ani necítila. Už v období mezi šestým a osmým měsícem Medy jsem měla pocit, že je hlavní, když má někdo čas jen na ni, neutíká pohledem k počítači ve snaze něco rychle udělat, šulí vše a všechny kolem sebe, aby se to „nějak dalo“, jako to bylo u mne. Hodně jsem řešila, co dál, a zpytovala svědomí, až jsem s podporou muže zvedla telefon a zvýšila naší chůvičce úvazek na 6 hodin denně, a to nikoli u nás, což nefungovalo, ale u ní doma. To Nilu doslova zachránilo, spolu samozřejmě s mým mužem, který se denně Medě věnuje minimálně tři hodiny v kuse. Šest hodin denně pro mě bylo opravdu minimum, abych dokázala něco smysluplně rozvíjet. Po chvíli začne každé podnikání bobtnat pod rukama a úkolů, starostí i radostí přibývá a jen přibývá v míře, kterou si člověk dopředu nepředstaví. Samozřejmě ne každý si může v takovém rozsahu hlídání dovolit, nebo nechce. Já bych to však bez toho nezvládla a všemi deseti podporuji jakýkoli nápad, že by stát platil rodičovskou dovolenou babičkám, či na chůvy přispíval.

5. Co když se to nějak rozjíždí nebo naopak hapruje

Jedna věc v podnikání platí – jak musíme být připraveni na neúspěch, stejně bychom měli počítat s úspěchem. V našem projektu se za šťastný krok a rozhodnutí dá asi považovat otevření kamenné prodejny. Provozovat e-shop byl urputný boj, jakmile jsme vyšli „na ulici“, zákazníci mnohem lépe chápou, o co nám jde a co se snažíme dělat. Najednou už je nás čtyři a půl, sem tam se dokonce i všichni v práci sejdeme a začíná to vypadat jako rodinná firma. Jako máma jsem aktuálně spadla až na třetí místo v množství stráveného času s Medou, když nepočítám, že s ní často na radu učených knih spím a samozřejmě počítám, že to je pouze přechodný stav. Jenže nebuďte v obchodě, kavárně, či jakémkoli jiném provozu, který začíná, to můžete rovnou skončit. Když se začne dařit, může toho být na přechodnou dobu příliš. Realita předběhne vaši rychlost a je klíčové nestát dobře nastartovanému podniku v cestě (četla jsem, že nejdůležitějším úkolem začínajícího podnikatele je právě to, připravit sebe sama a svůj podnik na růst). Nápadně podobné to je, i když se nedaří, jak jste chtěli, a vám nezbývá než pracovat ještě řádově víc, aby se to změnilo. Jak to zvládnout s batoletem v patách? Zní to snad jako trapné podnikatelské self-help klišé, ale je podle mě nezbytná vize (dobře definovaný cíl) a neúnavné nadšení pro hledání cest, jak se k cíli dostat. Předpokladem, který je pro podnikající maminky důležitější, než pro jiné, je pak zdraví a dobrá kondice (včetně psychické), a to vaše i vaší ratolesti. Fyzické zdraví si samozřejmě koupit nelze, ale jsou věci, které ovlivnit můžeme. Nejsem v tomto směru žádný guru a sama mám děsné mezery (třeba dost piju víno a málo cvičím), ale snažím se myslet na sebe a na svou rodinu a dělat informovaná rozhodnutí. Prošla jsem v kritický moment klasickou terapií a na rozdíl od komerčních „život-měnících“ kurzů na to nedám dopustit. Tam jsem se například naučila uchránit si spánek i za cenu občasného hlídání přes noc. Když si nevím rady v podnikání, snažím se oslovit toho, kdo prošel podobnou cestou, nebo by pro mě konkrétní odpověď mohl mít. Nevěřím v bezpracná rychlořešení. Myslím, že je nezbytné si rozjezd podnikání odpracovat. A věřím, že to jde i s dítětem po boku, jen to chce lepší plánování, budování zázemí a větší pevnost přesvědčení, že to půjde a že za to náš podnik stojí. Učím se nebát říct si o pomoc. A to i u zcela praktických věcí. V nové mladé generaci je i spousta lidí, kteří Vám půjdou pomoct jen tak, aby se něco naučili a něco zažili. A to je i trend budoucnosti.

6. Výzvy nekončí

Co se týče mého osobního příběhu, dostávám se do bodu „nyní“. Pokud půjde vše dobře, brzy budu v situaci „podnikám s miminkem a batoletem“. Nové těhotenství přišlo hlavně proto, že se u mne dostavil ten krásný balanc práce – rodina. Cítím se v této roli šťastná. Na první půlrok Nilu přebírá manžel a už teď to všechno dáváme dohromady a hezky se u toho přátelsky hádáme.

A nějaký závěr? Podnikejte, pokud je to váš životní sen. Sny se plní, když na tom člověk pracuje, což platí v zaměstnání, v neziskovce, při plné péči o děti či někoho bližního, na volné noze, stejně jako v podnikání. Důležité je, co chcete od života vy. Čas se koupit nedá, a hodnota peněz je tak vždy jen relativní. Dlouholetá studie prokázala, že jakmile v životě dosáhnete příjmu zajišťujícího běžné životní potřeby, další bohatství váš subjektivní pocit štěstí neovlivní. Tam už hrají roli pouze naše vztahy a naše životní realizace.