Nedělní fejeton: Sportovec intelektuál

Je to nespravedlivé. Sportovec se vmísí mezi kavárenské, a tedy většinou zcela nesportovní typy, obvykle velmi lehce. K dojmu, že do skupiny právem patří, pomůže obvykle v mládí přečtený Ferda mravenec, selský rozum a jakás takás inteligence. Když dojde na knížky, může začít o hmyzu, „protože to je přeci ta nejvíc cool alegorie, vy jste na to ještě nepřišli?“. Když začne společnost o tom, čemu nerozumí, může mlčet a předstírat pohrdavý nezájem, „k takhle ubohému a přízemnímu tématu mi nestojí za to ztratit slovo.“ Anebo začne mluvit o něčem úplně svém, čemu druzí nemají šanci rozumět, „ víte, že počet kvarků v milimetru jehličí kanadské borovice dokáže přenést energii větru z bodu A do bodu B za nanosekundu a přitom zdvojnásobí svoji váhu?“ Ha! A když dojde po pátém panáku absinthu na jogínskou stojku na hlavě, sportovec ji udělá na dlažebních kostkách a vydrží v ní tři hodiny, než ho začne obtěžovat policejní hlídka. Šikovný sportovec se zkrátka neztratí v žádné společnosti. Nesportovec v kroužku oteplákovaných lidí bude navždy vyčnívat jako idiot z řady. Byli tací, co se pokusili začlenit, výsledek byl ovšem většinou otřesný.
Můžu uvést příklad. Má kamarádka, intelektuálka do špičky svých okousaných nehtů, se zamilovala do vrcholového lyžaře běžce. Když mu doma položila mezi medaile ze světových  mistrovství umolousanou Kantovu Kritiku čistého rozumu, štítivě ji vyhodil do odpadkového koše, s pozdějším vysvětlením, „domníval jsem se, že to je ne příliš marketingově povedený katalog zásilkové služby.“ Má kamarádka plakala a on, aby ji utišil, slíbil, že jí konečně vezme mezi své přátele, závodníky. Rozrušená ztrátou knihy, souhlasila. Na trať (protože vrcholoví sportovci se scházejí jen tam) se dostavila v džínách, umělém kožíšku, čepici s velkou bambulí a kotníčkových botách na platformě. Dostala pusu na tvář a do ruky běžky. „Hele, ty jsou vyřazený, můžeš na nich dělat psí kusy,“ promlouval k ní (už zase tiše plačící), když ji nazouval běžkařské boty. Co se dělo pak, se snad, s úctou k šelmám, ani psím kusem nazvat nedá. Než si zapla vázání čtrnnáctkrát upadla. Když se rozešla (ano nikoli rozjela, ale rozešla), připomínala hendikepovaného robota. Na prvních padesáti metrech se svalila devětadvacetkrát. Pak to přestala počítat. To všechno pod zkoumavými pohledy dokonale sportovně oblečených i založených osob, včetně ženy s tělem Elle McPherson a tváří Marylin Monroe. Dopadlo to dobře, mají dvě děti. Děvče běhá sprinty a chlapec vyhrál biologickou olympiádu.
Druhým příkladem marného snažení jsem já. Musím ale přiznat, že jsem trochu hybrid, spíš hybridní lempl, od každého něco, od všeho málo. Umím lyžovat, bruslit a plavat a četla jsem Kierkegaarda a Halíka. Ale to je tak zhruba všechno. Před několika lety jsem se rozhodla posunout ručičku na vahách svých dovedností směrem k pohybu a začala jsem běhat. První měsíc byl otřesný, vlastně první rok byl otřesný, po pár stech metrech jsme dýchala víc než rodící kráva. S narůstajícím počtem nafuněných kilometrů jsem pookřála a začala si myslet, že už je ze mě docela běžec. Zkrátka, že už mám na to, abych patřila do skupiny těch, kteří běhají hodně a rádi.
Už si to nemyslím. Ještě než jsem se stačila do sportovní skupiny začlenit, vyběhla jsem si po ránu jen tak pro radost a pro potvrzení své úžasné výkonosti. Běžela jsem s větrem ve vlasech a pak se to stalo. Jako žíznivá čára mě minula žena, navlečená do hitec oblečení, v botách z reklamy, na hlavě sluchátka, prospěvovala si (já zase funěla) a poplácávala se po vnější straně stehen. Jak se objevila, tak zase zmizela. Slyšela jsem ji za sebou, pak za vteřinu viděla před sebou a za další se ztratila v lese.
Tak na tohle se já můžu vykašlat! Přehodnotila jsem svůj hybridní stav a došla si do knihovny pro Sokrata a Platona. Vezmu to zgruntu! Mě už žádný sportovec nedoběhne.