Můj nový nepřítel: Já sama
Než jsem začala žít život perfektní ženy, byla jsem šťastná. Teď vlastně nevím, jestli šťastná jsem, ale vím, že je sakra práce to štěstí předstírat. Většinu času totiž jen opečovávám obraz, který chci, aby o mně mé okolí mělo.
Foto: Michelle Losekoot
Je to vlastně ironie: nejdřív nás ohrožovaly na životě divoké šelmy, pak nás utlačovala společnost a teď, když si ženy mohou konečně dělat naprosto cokoli, jsme svým úhlavním nepřítelem my samy.
„Poslední tři roky pracuju minimálně deset hodin denně. Včetně víkendů a svátků. Volno mám, jen když jsem nemocná. Všichni kolem mě tak žijí, můj šéf má do toho rodinu a děti a v květnu uběhl maraton, takže já si nemám na co stěžovat,“ vypráví Karolína, moje dvaatřicetiletá kamarádka grafička. Hlavou mi znějí všechny ty další věci, kterými si omlouváme fakt, že často padáme na hubu: Nekňourej a zaber. Ostatní to zvládli, tak ty to dáš taky! Co tě nezabije, to tě posílí. Olivy vydávají olej jen pod tlakem.
Jenomže olivy pak nemusejí přijít domů a uvařit rodině jídlo, jít si zaběhat, aby si udržely figuru, udělat s dětmi úkoly, dát děti spát, postnout na sociální sítě krásnou fotku nebo vtipný status a luxusně osouložit manžela.
Myslím, že k tomuto tématu mám co říct. Pracuju dvanáct hodin denně, včetně víkendů a svátků. S Karolínou si rozumíme právě proto, ani jedna se nedivíme, když si druhá u kafe lupne jeden ibáč. Při tomto tempu se totiž stane bolest přirozenou součástí vašeho života: zvyknete si na migrény, bolest zad, častější nachlazení i neustálou únavu. Každý den uběhnete maraton, jenom za něj nikdo nerozdává medaile.
Celý článek si přečtete v červnové Marianne.
