Matka, nebo fúrie?

Před pár měsíci sbíralo na sociálních sítích lajky video, ve kterém starší ženy vzpomínaly, co všechno by v životě udělaly jinak. Hned několik z nich mluvilo o tom, že by trávilo víc času s dětmi, zrovna tak často ale zaznívalo, že by se víc věnovaly samy sobě. Ne, není to protimluv. Nenechte se mýlit, ono to s vaším vztahem k dětem a s tím, jak jednou budou ony samy bilancovat dětství strávené po vašem boku, hodně souvisí. Najít rovnováhu není vždycky snadné, navíc aktuálně se člověk musí vyrovnávat s poněkud přestřeleným kultem dítěte – občas to vypadá, že kdo dnem i nocí neřeší blaho svých potomků, je špatný rodič. Tyhle postřehy vám možná pomohou.

 

Když mi bylo asi tak dvacet, moje máma se mi svěřila, že si kvůli nám, dětem, odpírala spoustu věcí. Že si nikdy nekoupila nic hezkého na sebe, a protože táta neměl rád výlety a rodinné akce, nic s námi nepodnikala a zpětně má pocit, že si vlastně nic moc neužila. Na něco podobného se hodně těžko reaguje. A i když jsem slušně vychovaná, ani tenkrát mě nenapadlo říct něco v tom smyslu, že je úžasné, jak se kvůli nám obětovala. A dnes s odstupem to považuju přímo za chybu. Protože místo abych si ji z dětství pamatovala jako spokojenou a dobře ­naladěnou, ve vzpomínkách ji mám zapsanou jako utahanou a věčně tak trochu naštvanou. 

 

To já si zrovna tuhle koupila boty, ačkoli původně jsme šli shánět nový batoh do školy. A výletu dám vždycky přednost před sobotním úklidem – drobečky a prach přece  trpělivě vyčkají do našeho návratu. Tak snad si mě děti budou pamatovat s lepší náladou.