Když ulice ožívají: zahrajte si na piano, dejte si partičku šachu nebo si poslechněte báseň
Ondřej Kobza je šikovný kavárník a také člověk, který umí dotahovat nápady až do konce. Chce oživit místa, kde žijeme, a dělá to originálními způsoby. Aktuálně funguje první poeziomat na světě - na pražském Náměstí Míru. "Poeziomat funguje jako jukebox, kde misto písniček zní básně současných básníků v jejich autorském přednesu od Jáchyma Topola, Vladimíra Holana či Jaroslava Seiferta," říká Ondřej Kobza.
Co chystáte dál?
Chci pokračovat v zasevání myšlenky, že si prostor města, ve kterém žijeme, můžeme i spolutvořit. Podněcovat lidi, aby umístili někam např. piano, šachový stolek, nebo uspořádali tango či salsa tančírnu na náměstí. Každá věc generuje další věci. Hlavně rozjet onen proces, kdy sníme o tom, jak by město mohlo vypadat a ono se to stává realitou. Město je plné možných scén, kde se dá uspořádat koncert. Jen tak. Zadarmo. Pozvou se lidé, do klobouku se vybere dobrovolné vstupné, zaplatí se stěhování piana, a je to.
Co je potřeba k tomu, aby ulice měst ožily?
Vidět příklad, kde někdo něco dělá. Když uvidím, že je normální, že někdo někam dá piano, na které hrají lidi, tak mě pak napadne třeba něco podobného.
Co se musí stát, aby se přešlo od slov k činům?
Asi by to chtělo mít nějaké předpoklady. já třeba již od sedmnácti neustále pořádal nějaké akce pro lidi. Od poutí za mrtvými básníky, nebo koncerty, velké narozeninové oslavy, dělal jsem dýdžeje... Tak nějak jsem věděl, co je dobrý večírek a jak to udělat, aby lidé přišli. Hlavní je žár do těch věcí jít. Někdo třeba miluje kávu a tohle nadšení bude umět předat i dalším.
Co je váš hnací motor?
Je to asi vrozené, možná až karmické, ta touha tak trochu přetvářet svět. Občas si říkám, že vlastnost světa je, že je určen k přetváření. Podstatné je nespokojit se s tím, když se mi něco nelíbí a v rámci možností zlepšit to, co jde.
Všechny vaše projekty jsou o tom, aby spolu lidé trávili čas, aby si sebe navzájem všímali. Jste vy sám společenský typ, nebo máte rád i samotu?
Miluju lidi. Občas pořádám koncerty, kde je třeba pět set lidí, a pak mezi nimi procházím a nasávám je... Ale pak zase miluju i samotu, kdy se jako poutník v klobouku, v koženém sáčku po dědovi a s knihou procházím podél lesa, zakotvím na nějaké stráni pod dubem a jen oddychuji.
Dozvěděl jste se v souvislosti s piany v ulicích či šachovými stolky nějaký příběh, který vás dojal?
Na Náměstí Míru hrál jeden takový chlapec, téměř každý den. Hodně kouřil. Asi to nebyl bezdomovec, ale trochu ztracenec ano. Dal jsem jeho fotku na Facebook a přihlásili se z nějakého šachového oddílu, že jsou strašně rádi, že žije. Že k nim docházel a pak zmizel a báli se o něj. To mě potěšilo.
