Jak jsem zdolala můstek

Tento víkend? Odpočinek!
Původně jsem si myslela, že budu mít poklidnou sobotu a neděli. Byla jsem po náročném závodu v terénním běhu po Krkonoších, a tak jsem svému tělu chtěla nechat klid. To ovšem do doby, než mi zavolal můj bývalý kolega z práce Adam. „Musíš nás zachránit! Vypadla nám do novinářské štafety jedna holka a pokud neseženeme čtvrtého, je se závodem konec!" Samozřejmě mi hned v hlavě začala svítit kontrolka a objevil se i záchranný pud matky Terezy. Přece v tom ostatní nenechám! Co mne čeká, to jsem se dozvěděla na videu, které mi Adam poslal. Několik stovek lidí leze po čtyřech do krpálu, který má náklon skoro jako pravoúhlá deska. Proč lezou po čtyřech? ptala jsem se doma svého přítele Michala, který už závod loni absoloval. „Ten můstek má v určitých místech takový sklon, že po dvou bys to prostě nevyběhla.“ Aha. No proč ne, zatím jsem běhala po dvou. Adamovi jsem svou účast potvrdila a těšila se.

Jak se piluje sebevědomí
První pochybnosti, zda to zvládnu, přišly ve chvíli, kdy jsem můstky viděla. „Zvládneš to, máš přece kopce natrénované, teď jsi pořád trénovala,“ uklidňovala jsem se. Ráno v hotelu na snídani mi ale taky nebylo ouvej. Řada závodníků vypadala jako bojovníci wrestlingu, byli nabouchaní svaly a celí potetovaní. Já – hubená jako lunt a spíše vytrvalostní běžkyně – jsem se jejich stylu trochu vymykala. Když jsem pak kolem nich procházela s naloženým talířem, řekla jsem si – pěkně vám to nandám, nebojte se!
Bojovná nálada mne neopouštěla ani před začátkem závodu, kdy začínali běhat jednotlivci. Pak se naše skupina novinářů sešla a museli jsme si rozdělit části štafety, kdo poběží jaký úsek. Bára byla jasná, běžela už samostatně, tak musí mít první, nejlehčí část. Kdo ale poběží „buben“, který má sklon 37 stupňů? Protože je Adam odjakživa velký gentleman, řekl, že pokud to běžet nechci, popere se s tím. Přece jenom, netrénovala jsem jen tak pro nic za nic, takže jsem si řekla, že to přece dát musím, a rozhodla se pro „buben“.

Hlavně přežít!
Vzala jsem si na ruce neoprenové rukavice, ve kterých normálně jezdím na windsurfingu, a byla připravená bojovat. Atmosféra závodu byla úžasná, a tak pár hodin, dokud nestartovaly štafety, uběhlo jako voda. Fandila jsem svým známým i svému klukovi a tiše trpěla za ně. Všichni makali jako lvi. Před čtvrtou jsem se vysoukala k první předávce. Pořád se ale nic nedělo a čas stafety se pořád posouval dále. Nervozitou se mi začalo chtít čurat. Jak ale jít na záchod na skokanském můstku? „Jděte normálně do toho roští, já tam taky byla,“ poradila mi jedna z dalších soutěžících. Balancovat na příkré plošině uprostřed klestí bylo opravdu zajímavé, ale ulevilo se mi. Ještě večer mi pak z kraťasů padala tráva i lístečky. Konečně přišel čas startu štafety. Bára běží jako divá… blíží se ke mně… kam ale rychle dát štafetový kolík, když potřebuji obě ruce volné? Zasouvám ho za zadek pod kraťasy a začínám běžet. Tedy běžím asi dva metry, pak se poslušně ke kopci skloním a zdolávám ho po čtyřech. Neoprenové rukavice fungují skvěle. Mám pocit, že každý metr lezu jako po žebříku. Zhluboka dýchám a v krku cítím silné pálení. Je to fakt síla. V tom mne povzbuzuje Adam: „Soni, mákni, už jenom dva metry.“ Vytahuji štafetový kolík z kalhot a čelem se klátím ke kopci – minutku jen bezvládně ležím a oddychuji jako lokomotiva. Bylo to fakt výživné. Hned si loknu vody a Red Bullu, ten mne staví na nohy. Když můstek scházím dolů po schodech, svaly se mi pěkně třepou. A jak jsme dopadli? Nevyhráli jsme, ani jsme nebyli poslední, ale o to tady vůbec nešlo. Šlo o to, překonat sám sebe a mít dobrý pocit z extrémního výkonu. Tak dobrý, že příští rok tenhle závod běžím celý, a sama za sebe!

Více informací o závodu najdete na: http://www.redbull.com/cz/cs/adventure/stories/1331741616632/red-bull-400-fotky-galerie-2015-harrachov