Fejeton: Sláva retuši

Také nadáváte na retuše? Pohoršujete se nad vymazanými vráskami, zvětšenými rty, srovnaným nosem? „Tss, takhle – TAKHLE – ta paní určitě ve skutečnosti nevypadá! Potkala jsem ji minulý týden v drogérii a hele, tady, tady a tady, všude rýhy,“ čmáráte si prstem po obličeji. „A pusu fakt nemá takovou jako tady,“ zaboříte škodolibě ukazováček do obálky časopisu se známou herečkou.

Jasně, pozorujeme samy sebe v zrcadle, porovnáváme s fotkami v časopisech, zkoumáme, kolik uvedeným dámám je, a poťouchle hledáme obrázky bez retuše. Nad nimi se tetelíme uspokojením, zakrojíme do bábovky, uvaříme kafe s litrem smetany, nalijeme dvojku bílého (jak je libo) a radostně poplácáme svoji celulitidu na zadku. „Ha, žádná nejsme dokonalá.“

ČTĚTE TAKÉ: Fejeton: Moje lásky

Takhle my býváme přísné k dámám v časopisech! A když jde o nás? Když se chceme vyfotit na Karlově mostě, pobíháme jako střelené kačeny, abychom stály v co nejlepším světle. Víme (my v pokročilejším věku), že nejlépe vypadáme zeshora, gravitace totiž v takovém případě pracuje pro nás, nikoli naopak a tak trčíme ruku k nebi, jako bychom vítaly mimozemšťany. Nacvakáme asi osmačtyřicet selfie (jak já to slovo nemám ráda), vybereme jedno, ostatní hystericky vymažeme (příšerný, vypadám na nich jako vlastní prateta) a to, co zbylo, ještě proženeme všemi filtry a ořezy. Když ho pak vyvěsíme na sociální síť, velmi se divíme, když nám ho olajkuje jen pět lidí, kteří nám lajkují, i když omylem zveřejníme kopii přiznání pro zdravotní pojišťovnu. Všimli jste si, že nad fotkami, kde se líbíme samy sobě, se ostatní shovívavě usmívají? „Proč máš tak velký voči a deformovanej ksicht,“ shrnul to za všechny, kteří si nedovolili cokoli podotknout, ultraasertivní přítel mé kamarádky ve chvíli, kdy se na facebooku objevil její vlastnoručně pořízený portrét. Vypadala na něm, ona velká krasavice s obrovskýma očima a plnými rty, jako kačer s alergií na vodu. Ona se ale viděla jinak, lépe než „normálně“.

ČTĚTE TAKÉ: Snadná cesta k zářivé pleti

My totiž milujeme retuš. Když jde o nás. Kdybychom se nestyděly, prosíme fotografa, čáry máry všechno zlé a ošklivé pryč. Ať je ze mě princezna. Královna!

Taky mám takové fotky. Chtěla je po mně jedna agentura, na jejíž tiskové konferenci jsem vystupovala jako řečník. „A hlavně přijďte o tři čtvrtě hodiny dříve, ať se můžeme domluvit, co budete povídat,“ nabádal mě pořadatel. Jasně. Brouzdala jsem po sále v hodinovém předstihu a nikdo si mě nevšímal. Deset minut před začátkem tiskovky jsem se šla optat, jestli se tedy budeme domlouvat. Pořadatel na mě vyvalil oči: „Jéé, to jste vy, už jste tady dlouho, že. My vás nepoznali.“ Chachá, to se nedivím. Dokonalá retuš.

Ale co naplat, ohledně retuše mám jasno. Nedávno jsem si nechala udělat nové fotky. A prosila fotografku, ať retušuje. Pryč s otoky kolem očí a ty nosoretní rýhy taky zjemnit. Rozhodla jsem se totiž, že budu upřímná. Sama k sobě.