Fejeton Kláry Mandausové: Kravaťáci, hopsalové, kotlíkáři a spol.

Ty totiž taky škatulkujeme jako divé. Ty nosíš batikovaný triko a dredy? Tak šup s tebou do týhle bedny. Ty pořád posiluješ? Pro tebe je jiná krabice. Ty máš univerzitu, ty nemáš doma televizi, ty chováš chameleona… Škatule.  Hodnej, blbej, nafoukanej, šikovnej, schopnej, všehoschopnej… Další škatule.
Začíná to už v partách nejmenších holčiček. Zavrtávači, říkali jsme nebožákům druhého pohlaví s ne zrovna vydařeným sestřihem zdůrazňujícím uši. Proč zavrtávači? Označení přinesla Madla, protože její tatínek prý říkal, „že by se těma plachtama zavrtal do trámu“.

V pubertě začal být v oblibě obsah škatulí rozdělený podle oblečení a typu hudby, kterou dotyčný/á poslouchala. Obzvlášť krutému posměchu byli vystaveni kotlíkáři. „To je ten, co brnká na dřevo Nedvědy, nosí zelený hadry a vohřejvá si uzeninu nad plamenem, jo?“ uchechtla se Olinka, když jí Jarmilka líčila, že jí poslal dopis Véna z áčka. Jeho otec, vášnivý tremp, ho bral s sebou odmala na potlachy Kojotů, nebo jak se ti stejně povedení otcové s liščími ocasy kolem hlavy jmenovali. Jarmilka pochopila, že kotlíkářem neoslní, Vénovi poslala prázdný dopis s vylisovaným listem kontryhelu (nehledejte v tom žádný jinotaj, prostě si myslela, že je to ten nejlepší způsob, jak mu dát najevo pohrdání) a začala se culit na Patrika.

Patrik byl maďarský vekslák. Přesněji, patřil do škatule s tímhle označením. Ne že by byl maďarské národnosti nebo že by snad postával před školou a prodával poukázky na zahraniční zboží nabízené tehdy jen v síti Tuzex. Maďarský vekslák bylo označení pro ty, co nosili džíny zvané plesnivé, košili, která měla vepředu špatně popsatelný odklápěcí díl přichycený knoflíky a mikinu s nápisem, to vše dovezené z Maďarska. To byla v osmdesátých letech jediná sousední země, odkud občas zavál, byť falešný a na koleně spíchnutý, duch Západu.

Ve vyšším patře této škatule ležel takzvaný vekslák tuzexový. Nosil na první pohled to samé co vekslák maďarský, jen vše pořídil ve zmiňovaném Tuzexu. Na visačkách se symboly „jak prát“, nedbale trčícími tak, aby je každý viděl, oslňoval nápisem „made in USA, France“ a podobně. Oba typy veksláků byly považovány za atraktivní, ovšem později se bohužel často ukázalo, že se jedná o jedince pro život nevhodné, přelétavé a sebestředné.

Jak přibývaly roky, začaly jsme se od povrchu zavrtávat do hloubky. Škatule jsme opatřovaly visačkami intoš (intelektuál), depkař (rozháraný typ), tralalák nebo hopsal (umělec, často 2 v 1 s depkařem), manuál (fyzicky pracující), kravaťák (košile v pastelové barvě a velké hodinky) a satelit (kravaťák s domem na předměstí). Kolik báječných mužů nám tak proklouzlo mezi prsty, aniž jsme je líp poznaly, protože jsme je bez rozmyslu hodily do škatule s nápisem „nebrat“? Zkoumaly jsme je, zatřiďovaly a zjišťovaly, že se nám ve škatulích občas mísí, a dokonce mezi jednotlivými typy občas i migrují!

Jistě, je dobré mít ve všem pořádek, ale škatule ho nedělají. Mimochodem, do jaké škatule asi patříte vy?