Dny Marianne z pohledu muže aneb jak nestrávit celý život jako bezpohlavní včela

Nemyslil tenkrát na žádnou konkrétní ženu, spíše si nebyl jistý, zda se mu vyplatí manželství jako takové. Víme to z jednoho pozoruhodného dokumentu, který byl nalezen v jeho pozůstalosti. Jedná se o list papíru rozdělený do dvou sloupců, z nichž jeden je nadepsán Ožeň se, druhý Nežeň se. Jako argument ve prospěch manželství považoval Darwin děti – „Někdo, koho lze milovat a s kým si lze hrát, stálá společnost a podpora ve stáří. Rozhodně lepší než pes,“ byl si Darwin jist. Patrně po chvilce přemýšlení napadl Darwina další argument ve prospěch ženění: „Domov a někdo, kdo se postará o dům – kouzlo hudby a ženského povídání – to je dobré pro zdraví. Ale strašná ztráta času,“ přešel Darwin plynule k druhému sloupci. I ten dokázal zaplnit. „Pokud se neožením,“ poznamenal si, „zůstane mi svoboda chodit, kam se mi zlíbí – vybírat si společnost, nebo se jí vyhnout. – Konverzace s chytrými muži v klubech – nebudu muset na návštěvy příbuzných a přizpůsobit se každé hlouposti – žádné výdaje a starosti o děti – Možná i hádky – Ztráta času. Nebudu si moci po večerech číst – obezita a lenošení – Starosti a odpovědnost – méně peněz na knihy atd. – hodně dětí, nutnost vydělávat na živobytí.“ (1 viz Poznámky pod čarou)

Darwin vedl těžký vnitřní boj, ne a ne se rozhodnout. Na několik týdnů byl nucen své poznámky odložit, nakonec se k nim však přece jen vrátil a poznamenal si: „Můj Bože, je nesnesitelné na to pomyslet, strávit celý život jako bezpohlavní včela, jen pracovat, pracovat a nic jiného. Ne, to nepůjde. – Představa osamělého života ve špinavém zakouřeném londýnském bytě – Na druhé straně představa milé ženy, pohovka a krb a knihy a snad i hudba.“ Darwin své poznámky zakončil slovy: „Oženit se, oženit se, oženit se Q. E. D.“

Ani já bych nechtěl strávit celý život jako bezpohlavní včela, a tak jsem – namísto konverzace s chytrými muži v nějakém brněnském klubu – vyrazil v sobotu dopoledne s přítelkyní na nákupy. Zatímco si má milá Zuzka během cesty listovala ve svých slevových knížečkách, jimiž se nechala zvábit ke koupi časopisu Marianne (nějakým způsobem se jí podařilo opatřit dvě a já jen doufám, že nemáme doma dva identické časopisy), v duchu jsem uvažoval, zda nám bude stačit 3800 obchodů zapojeným do Dnů Marianne v České republice, nebo jestli v neděli vyrazíme ještě na Slovensko.

Za chvíli jsme dojeli až do brněnské Vaňkovky, prošli společně několik obchodů, a když si Zuzka v jednom z nich zkoušela asi šestý svetřík a já z dlouhé chvíle napočítal přesně dvaadvacet žen, ale ani jediného muže (uvědomují si jejich partneři, že možná prožijí život jako bezpohlavní včely, nebo to mají zařízeno lépe než já?!), rozhodl jsem, že ji na chvíli opustím a projdu se po nákupním centru. Třeba najdu něco zajímavého, doufal jsem, ale ve skutečnosti tomu příliš nevěřil. 

Po chvíli jsem si však všiml podivné věci, i mnoho obchodů do Dnů Marianne nezapojených nabízelo o tomto víkendu zvláštní slevu. „Neparazitují tak trochu na cizí marketingové akci?“ uvažoval jsem. Na druhé straně, těžko si někdo může nárokovat monopol na poskytování slev, snažil jsem se hledat argumenty i ve prospěch druhé strany. Je však za této situace nutné využívat právě kombinaci bílé a červené barvy? Když jsem nakonec našel dokonce prodejnu, která nabízela slevy u příležitosti Dnů Marie, zvedl se mi tep a rychle jsem si úlovek vyfotil (pro vysvětlení, mým oborem je právo proti nekalé soutěži).

Pátral jsem v paměti, zda se již české nebo zahraniční soudy náhodou podobným případem parazitního jednání, nazývaného též free riding, černé pasažerství, nezabývaly. Vzpomněl jsem si, jak jeden výrobce margarínu před mnoha lety propagoval svůj produkt jako „rodnou sestru másla“. Mlékaři se tenkrát cítili uraženi, soudit se jim však příliš nechtělo (místní justice ani v minulosti nevynikala přílišnou rychlostí). Místo toho raději spustili vlastní reklamní kampaň, v níž svým zákazníkům oznamovali, že „máslo nemá bratra ani sestru“. Vzpomněl jsem si i na případ německého provozovatele fekálního vozu, kterému bylo přiděleno telefonní číslo 4711. Podnikatel toto číslo výrazným způsobem umístil na svůj vůz, čímž se však pro změnu cítil dotčen výrobce jedné z nejstarších kolínských vod známé právě pod tímto číslem. Vzpomněl jsem si i na případ australského podnikatele, jenž se dopustil parazitního jednání tím, že svůj obchod s outdoorovým vybavením pojmenoval po hlavním hrdinovi stejnojmenného filmu Krokodýl Dundee (2).

Z úvah mě vyrušilo až zazvonění mobilu. Přítelkyně se mi chlubila, že se jí podařilo nasbírat patnáct účtenek (což dle pravidel akce znamenalo tři tašky s dárky). Jestli prý jsem i já skončil s nákupy, můžeme jít domů. A tak jsme šli, ona si pyšně odnášela (mimo jiné!) tři tašky plné dárků a já hlavu plnou myšlenek a nápadů na nový článek o parazitování v hospodářské soutěži. Kdo ví, třeba jsem se o krok přiblížil k tomu, abych nestrávil celý život jako bezpohlavní včela. A abych nezůstal čtenářkám nic dlužen – Charles Darwin se oženil asi o půl roku později a se svou ženou měl deset dětí.

Poznámky pod čarou

(1) Srov. Wright, R. Morální zvíře. Přeložil A. Hradilek. Praha: Lidové noviny, 2011. s. 113.

(2) Srov. dále Hajn, P. Soutěžní chování a právo proti nekalé soutěži. Brno: Masarykova univerzita, 2000. s 184 an.