Čistá práce

Podle loňského průzkumu je v práci naprosto spokojeno jen patnáct procent Čechů, zbytek z nás v zaměstnání rozhodně nehýká nadšením. S výší platu tyhle pocity příliš nesouvisejí, chvíle zmaru zažívá uklízečka s platem na hranici životního minima i skvěle placená manažerka. Většina z nás tráví v práci osm a půl hodiny denně, a tak není divu, že má zaměstnání klíčový vliv na náš celkový pocit spokojenosti s vlastním životem. A ten je stejně důležitý u ředitelky zeměkoule jako u dělnice u pásu.

„Poměrně dlouho mi nedocházelo, že mě moje práce vlastně nebaví. Prostě jsem pracovala a automaticky vykonávala úkoly. Nebyla jsem z práce deprimovaná, i v té rutině jsem se občas pobavila nebo si užila pochvalu, takže mi trvalo dva roky, než se moje nespokojenost definitivně vystupňovala. A taky jsem trochu srab, o teplé místečko zaměstnaneckého poměru jsem se bála přijít,“ vyprávěla mi kamarádka Lucie, která dala po sedmi letech výpověď v PR agentuře a vrhla se do nejistoty živnostnice s módou. I když se teď musí pořádně otáčet, energie a nadšení z ní prýští na kilometry. Našla totiž to, co ji baví a v čem je dobrá.

To není žádné objevování Ameriky, ale jedna z nejobvyklejších rad, které se objevují v knihách o kariéře. Najděte si práci, kterou budete dělat s lehkostí a zanícením, činnost, při které ztrácíte pojem o čase… Jenže to se snadno řekne a hůř dělá. Zvlášť když má člověk na krku hypotéku a za krkem nějaké ty nezaopatřené děti.

Larry Smith, ekonom z kanadské univerzity, se na jedné své přednášce pokusil objasnit, proč podobné motivační triky na většinu lidí nefungují. „Když se oddáte své vášni a budete následovat svůj sen, budete mít skvělou kariéru. A vy? Neděláte nic! Možná proto, že jste příliš líní nebo je to nad vaše síly nebo se bojíte, že když budete hledat svou vášeň a nenajdete ji, budete si připadat jako idioti. Nebo se vymlouváte, že skvělou kariéru mají jen ti, kteří makají na úkor své rodiny. Lidské vztahy využíváte jako výmluvu. Je v tom strach, vy se totiž za svou vášní bojíte jít. Bojíte se, že budete k smíchu, bojíte se to zkusit, bojíte se, že selžete.“

Steve a Arnold vědí

Larry Smith to vystihl přesně, o jistou pohodlnost a strach jde totiž v první řadě. „Než najdeme dobré pracovní místo, bývá často nutné dočasně zatnout zuby. Mnohdy to znamená, že jistotu v prosperující, ale nudné firmě vyměníte za riziko vzrušujícího podnikání a finanční nejistotu. Jde o umění kompromisu, o balancování na hraně mezi ubíjejícími konvencemi a vnitřní pravdivostí,“ říká psycholožka Eva Labusová. Její slova potvrzuje třeba příběh Stevea Jobse, kterého z firmy Apple nejprve několikrát vyhodili. Na stejné místo se vrátil v roce 1997 v době, kdy firma stála před krachem. Z původně prodávaných tří set produktů jich nechal jen deset a nebál se jít do rizika. Geniální podnikatel, který chodil zásadně v černém roláku a spal zásadně na zemi, to díky své hazardérské povaze dotáhl na jednu z největších ikon byznysu třetího tisíciletí.

Zatnout zuby uměl i Arnold Schwarzenegger. Z podvyživeného těla vytvořil nejen neuvěřitelně nabubřelou muskulaturu, ale hlavně šikovný zdroj peněz. A když se pekáč buchet na břiše začal pomalu zalévat tukem, vyměnil hereckou kariéru za guvernérské křeslo. „Bez bolesti nic nedokážete,“ nechal se jednou slyšet. Jeho IQ je sice často předmětem vtípků, nicméně co se cílevědomosti ohledně vlastní profese týče, mohl by dávat lekce.

Pomoc, to je otrava!

Někdy ani tak neprahneme po nové práci, ale spíš po kapce energie a vzpruhy k tomu, aby nás opět bavila ta stávající. S prací je to totiž úplně stejné jako se vztahy. Ze začátku je to vzrušující, ale po čase přijde rutina. „Pokud nás práce otravuje, bude organismus klást odpor vůči činnostem, které považuje za zbytečné. Ale otravujeme-li si práci sami – a dělá to tak většina lidí –, je třeba v sobě vědomě vytvářet pocit těšení a uvědomovat si drobnosti, které dělají naši práci zajímavou,“ říká psycholožka Lucie Bouzková.

S tím, že v každé profesi se najdou úkoly, při kterých člověk sebezapřením skřípe zuby, jako vyřizování nepříjemných e-mailů či vyplňování neuvěřitelně stupidních dotazníků, se musí počítat. Ale jen v případě, že svou práci budete mít rádi a budete na ni patřičně hrdí, se nad tyhle pekelné aktivity dokážete povznést. Sama na sobě jsem si to ověřila několikrát. V okamžiku, kdy jsem se v MHD zdráhala vytáhnout časopis, pro který jsem psala, mi bylo jasné, že něco je špatně.

Navíc Mireille Guiliano v knize Francouzky se umí otáčet popsala další poměrně zajímavý moment: „Zapálení do práce se odrazí i na vašem vzhledu. Spokojené a nevystresované pracovnice mají zářivější pohled, svěží pleť a výraz tváře, který zračí vášeň.“ Ženy, které mají rády svou práci, navíc podle výzkumů vypadají o pár let mladší. Není i tohle dostatečně pádný důvod, proč se konečně začít živit něčím, co nás baví?

Neposouvejte štěstí za hory a doly

Psycholog Shawn Achor si během své pedagogické činnosti všiml, že většina z nás funguje na určitém vzorci: čím víc budu pracovat, tím budu úspěšnější. Čím budu úspěšnější, tím budu šťastnější. „Jenže tenhle způsob přemýšlení je zaostalý. Když mozek zaznamená úspěch, automaticky posuneme hranici toho, jak by měl vypadat. A tak štěstí neustále posouváme za obzor, kde na něj nedosáhneme. Jenže mozek pracuje obráceně; když budete pozitivní a spokojení s tím, co je teď, bude pracovat rychleji a efektivněji. Naštěstí se ale můžeme vycvičit.

Jak to udělat? Začněte tak, že si každý den po dobu jedenadvaceti dnů napíšete tři nové věci, za které jste vděčni. Během této doby si mozek uchová schéma nového náhledu na svět.“ Jak podle vás vypadá úspěšný člověk? Má drahé auto, značkové oblečení a ostatním jen rozdává úkoly? Jenže jste si jisti, že byste s ním chtěli měnit? Raději ne, to, co je to úspěch, totiž máte v hlavě. A úspěšní můžete být, (i) když lidem ‚jen‘ stříháte vlasy nebo počítáte jejich peníze.