BLOG: Kdy vypínáte telefon?

Telefon do ložnice nenosím a většinou se na něj ráno podívám až po snídani. Nevidím žádnou přidanou hodnotu v tom, že zjistím nějaké pracovní či jiné novinky těsně před spaním a nebudu pak moci usnout, protože o nich budu přemýšlet, či naopak v tom, že si naruším jeden z mála příjemných rituálů s rodinou během pracovního týdne (tedy snídani, ale v rodině jsme shodli, že telefon nepatří k žádnému stolu, u kterého společně jíme).

 

Podle našeho nedávného průzkumu má více než třetina Čechů pocit, že nemá dostatek času na svůj osobní život. Podle stejného výzkumu by dvěma třetinám pomohla vyšší flexibilita a mobilita v práci zvýšit výkon a současně zlepšit osobní život. Podobná čísla zjistil i jiný průzkum, který Microsoft realizoval v Evropě: 73 % zaměstnanců věří, že kvalita jejich života by vzrostla, kdyby mohli pracovat flexibilně. Stále více lidí také flexibilitu požaduje, když si vybírají zaměstnání – čtvrtina Čechů a dvě pětiny respondentů z Evropy uvedly, že pružný přístup k práci patří mezi velmi důležitá kritéria při rozhodování o tom, zda práci přijmou, či nikoli.

 

 

Dobrou zprávou je, že řada zaměstnavatelů na tato očekávání reaguje a stále častěji nabízejí různé formy flexibility. Pravidelně mimo kancelář (jak doma, tak na jiných místech) dnes pracují už více než dvě pětiny Čechů. Tento trend ale současně otvírá klíčovou otázku – jak opravdu využít flexibilitu pro svůj prospěch, tedy dosažení vyššího výkonu a lepšího propojení práce a osobního života, aniž by se člověk stal otrokem věčného přívalu zpráv, informací a nutkání ihned reagovat na přicházející požadavky?

 

Někteří psychologové upozorňují na to, že vysoká míra flexibility a práce z domova může vést k tomu, že lidé nikdy nevypnou, pracují přesčas a je u nich vyšší riziko přepracování a vyhoření. Myslím, že každý, kdo používá chytrý telefon, si tento typ otázek někdy položil. S flexibilitou (a s technologiemi) je to tak trochu jako s ohněm – je to skvělý sluha, ale špatný pán, je třeba naučit se s ní dobře zacházet a nastavit si určitá pravidla.

 

Především je dobré si uvědomit, že nadměrný počet hodin trávených prací nemusí být nutně důsledek flexibility a mobilních technologií. Zkusme si zavzpomínat na časy, kdy bylo nutné při práci sedět v kanceláři na síti u laptopu či stolního počítače. Rozdíl byl jen v tom, že jsme dlouhé večery trávili v práci. Vybavuji si, že jeden z mých dřívějších zaměstnavatelů měl dokonce pravidlo, že pokud někdo zůstane v práci do 22. hodiny, může si domů vzít taxíka. Jinými slovy, nadměrné vytížení a workoholismus existovaly „před Rakouskem“ a budou existovat i po něm, a mám-li si vybrat, jestli budu své večerní přesčasy dělat v kanceláři, nebo doma, pak mám jasnou volbu.

 

 

Jiným tématem je to, zda opravdu musíme telefon zapínat (už) a vypínat (až) v posteli (a zdaleka nejde jen o práci, řada lidí prostě cítí nutkání být připojen ke všemu možnému, co s prací nemusí vůbec souviset). Právě zde vnímám paralelu s ohněm jako nejsilnější. Velmi častou reakcí na možnost práce z domova je snaha ukázat, že opravdu pracuji, a tedy být neustále on-line – i v časech, kdy bychom možná opravdu jindy nepracovali. Pokud v čase flexibility hodnotíme lidi podle počtu odpracovaných hodin, a nikoli podle výsledků, jichž dosáhnou (třeba i za kratší čas, protože jsou efektivnější), pak se snadno dostaneme do pasti permanentního připojení, které nakonec neprospěje nikomu. Mozek, podobně jako jiné svaly, potřebuje občas odpočívat. Unavený člověk nikdy nepodá stejný výkon jako ten, kdo pravidelně a dostatečně dobíjí energii. Navíc zejména u kreativních profesí (jichž je dnes stále více) platí, že ty nejlepší nápady přicházejí v okamžiku, kdy člověk takzvaně vypne.

 

Problém je ten, že v okamžiku, kdy nám rytmus „vypnout/zapnout“ přestane určovat nějaká vnější autorita (zaměstnavatel), musíme si každý sám najít své nové rituály a hranice. A to není vždy snadné. Myslím, že v této oblasti se otvírá obrovský prostor nejen pro psychology, ale také pro personalisty, lidi, kteří řídí týmy, profesionální kouče a nakonec i pro rodiče. Je to jako jakýkoli jiný rozvojový cíl či předsevzetí – vyžaduje to pevnou vůli a stanovení postupných kroků, i kdyby to do začátku měla být jen snídaně, při níž věnuju plnou pozornost lidem kolem stolu, nebo každodenní desetiminutová procházka bez telefonu. Důležitější než to, kdy zapínáme telefon, je tak možná otázka, kdy ho dokážeme vypnout.