Americký sen po česku

Jednou z takových „podnikavých dívek“ je i Veronika Němečková (31), spolumajitelka firmy s oblečením a doplňky Bella Brutta. Nejdříve půjčovala oblečení pro film a na focení do časopisů, dnes do Čech dováží originální módní značky. Začínala jako asistentka u módní návrhářky Taťány Kováříkové, pak čtyři roky pracovala jako stylistka pro filmové a časopisecké projekty. V době, kdy přemýšlela, kam se v práci posunout dál, potkala Emiliji, spřízněnou duši a nadšenou módní fanynku. Párkrát si spolu vyjely do zahraničí na nákupy a pokaždé se vracely s novými originálními kousky, které po nich hned mámily jejich další kamarádky.

Nákupní seznamy před jednotlivými cestami se časem začínaly pořádně prodlužovat… A tak si Veronika s Emilijí společně otevřely tzv. pop-up shop, obchůdek, který se někde na čas objeví a pak zase zmizí. Mělo jít o záležitost pro pár kamarádek a kamarádky kamarádek, ale nakonec přilákal mnohem víc zájemců. „Přišlo nám to jako dobrý nápad, navíc jsme tak v začátku obešly riziko otevřít si klasický butik s novými, v Česku neznámými značkami,“ míní Veronika. Kontaktovat vedení módních značek bylo překvapivě snadné. „Prostě jsme jim napsaly, že se nám jejich věci líbí a že bychom je chtěly prodávat u nás. U některých to nevyšlo, s jinými – třeba s Desigual, Hoss Intropia či Rare – nebyl problém,“ vzpomíná Veronika.

Věci na první akci nakoupily ze svých úspor. Nebylo jisté, že to vyjde – pestrobarevné oblečení s výšivkami a potisky, tolik typické pro značku Desigual, Španělé milují, ale jestli stejně zaujme i české a slovenské nositele, bylo ve hvězdách.

Hubený rok

Z nahodilých pop-up obchodů se vyvinula trvalá spolupráce a dvojice mladých podnikatelek časem podepsala smlouvu na výhradní zastoupení Desigual pro střední Evropu. „Chtíč zákazníků nás donutil, abychom si otevřely butik nastálo,“ popisuje postupný růst firmy Bella Brutta.

Romantické místo kousek pod Pražským hradem ale nebylo pro zákazníky zrovna nejpraktičtější. Po roce přesunuly všechny štendry na prestižnější adresu do Železné ulice. Na úspěch si přesto musely počkat, rok a půl svůj podnik dotovaly.

„Já jsem v té době stále pracovala u filmu,“ vypráví Veronika. Během tohoto ‚hubenějšího‘ období nepodlehla žádné trudnomyslnosti. „Všechny peníze, které jsme vydělaly, jsme zase vrazily zpátky do obchodu. Přidávaly jsme si víc a víc – víc značek, víc zboží, víc obchodů, víc nápadů… Věděla jsem, že to půjde.“

Postupně najaly i další zaměstnance, dnes jich je deset. „Nemám problém ostatní organizovat a jsem ráda, že náš tým má společnou ideu. Ale práce s lidmi je náročná, musím být maximálně korektní, spíš než s týmem je ale někdy náročné jednat s klienty. Všimla jsem si, že se do obchodu zrcadlí krize, nálada i počasí,“ říká Veronika, která dokáže odhadnout nákupní zvyklosti českých zákazníků a ví, co se nám bude líbit za dva roky. „Musím být neustále napřed,“ vysvětluje Veronika. O tom to přece celé je!