6 věcí, které učím svou dceru, ale přitom bych se je měla učit s ní

„Maminko, podívej, ta holčička to už snědla, ale já chci být první!“ pravila o víkendu v restauraci moje dcera směrem ke stolu, kde seděla další mladá rodina. „Jenže ty nepapáš, ty jenom koukáš kolem sebe,“ kárala jsem ji, načež jsem ještě přidala větu jako z motivační příručky: „Víš, když chceš být v něčem první, tak prostě nehleď na to, co dělají ostatní. Protože když se budeš soustředit na sebe, můžeš toho zvládnout víc.“ Už jak jsem ta slova vyslovovala, došlo mi, že bych si je především měla naordinovat sama. Třeba když na Instagramu okukuju, jak někdo skvěle vypadá v plavkách, jak má doma naklizeno, jak právě rozjíždí skvělý byznys nebo že umí upéct třípatrový ombré dort, zatímco já jsem nervózní i z tiramisu.

 

„Maminko, mně se roztrhla tady ta třpytivá samolepka / polila jsem si sukýnku / ztratila jsem to brčko, co jsem dostala v cukrárně / zapomněla jsem ve školce obrázek, který jsem nakreslila…“ To všechno může být pro mou dceru spouštěčem okamžitého a zoufalého pláče. „Prosím tě, nesmíš se furt nervovat kvůli blbostem,“ reaguju ne úplně empaticky. Následně pronesu něco ve smyslu, že jí naprosto rozumím, ale že nemá smysl kazit si kvůli tomu den. Ano, nemá. Stejně jako nemá smysl kazit si den kvůli tomu, že mi muž (opět!) postavil skleničku na linku (místo, aby ji dal do myčky), že mám na bradě (zase) pupínek nebo že mělo být venku příjemně a místo toho je (zase) vedro.

 

„Maminko když mně vadí, že jsme nestihli tu trampolínu,“ pronesla dcera zklamaně poté, co si hodinu na návštěvě hrála s bárbínami, hodinu poté strávila na houpačce a celé to zajedla kopečkem nejepší jahodové zmrzliny ve městě. „Zlato, prosím tě, buď vděčná za to hezký, co sis dneska užila, ano?“ reaguju přemoudřele. A přitom si to někdy musím sama připomínat. Jinak bych totiž měla pocit, že můj život se skládá jen z otravných věcí k řešení typu rozbitý kotel nebo nedoplatek za služby, popřípadě z úchvatných zážitků, které jsme ovšem zatím nestihli zrealizovat. 

 

 

„…“ „No tak snad aspoň pozdravíš, ne?“ Sklopená hlava, zavřené oči a tiše pronesené. „Dyž já te tidím.“ „Ale nemůžeš se přece pořád takhle stydět,“ zní moje první reakce. A pak ta druhá, smířlivější: „Když se stydíš, tak teda nic neříkej, ale aspoň se usmívej, ano? To hezky prolomí ledy a líp si najdeš kamarády.“ Kéž bych na ta slova pamatovala pokaždé, když jdu v práci do naší sdílené kuchyňky a někdo tam je. Nebo když se nedávno pokoušel o ryze přátelský small talk tatínek jiné malé holčičky v kavárně – a já tak polovinu z té konverzace, mimochodem o firemní kultuře v korporátech, strávila s pohledem upřeným kamkoli, jen ne na něj. O vyřizování nejrůznějších telefonátů ani nemluvě, že?

 

„Uáááááá, já nechci padat!“ vyráží ze sebe dcera napůl naštvaně a napůl plačtivě, zatímco co ji s obavami zvedám z chodníku. Koleno je trochu červené, ale nic hrozného. Ji však mnohem víc štve, že ZASE spadla. Ve čtyřech letech, no co to je, že! Snažím se jí vysvětlit, že je to normální a že spadne ještě mockrát. Padají přece všichni, i dospělí. Jen škoda, že si to sama moc neumím uvědomit ve chvíli, kdy se mně samotné povede nějaký „fail“. Třeba když publikuju článek s chybou, když se mi povede už na začátku vaření připálit cibuli anebo když si doma nechtěně odřu oblíbený kus nábytku. Uáááááá!

 

Nekoukej do toho tabletu moc dlouho. Soustřeď se na to jídlo. Nemůžeš si dát tolik bonbónů, bolelo by tě bříško. Vyčůrej se teď, protože později možná nebudeš mít kde… A tak. Zkrátka všechny rady z kategorie Vše, co opravdu potřebujeme znát, jsme se naučili v mateřské školce. I ty je totiž dobré si připomínat neustále – a je jedno, jestli jsou nám čtyři, třicet pět nebo šedesát.