6 důvodů, proč je skvělé, že léto končí

Zatímco v létě mají děti pré, vy chodíte do práce. U těch malých je to organizační problém hodný špičkového manažera (vy ale děláte špičkovou manažerku v práci, na druhý úvazek už vám nezbývá kapacita). A tak platíte příměstské tábory, kde pět dní stojí tolik, co státní školka za půl roku. Když vám po čtrnácti dnech dojdou peníze, začnete poníženě žebrat u příbuzných, jestli by se neujali bezprizorního dítěte, jenže obětavcům dojde trpělivost zhruba za dalších čtrnáct dní – a to jsme teprve na konci července.

 

S velkými dětmi je problém opačný – jsou rády, když se ráno vypaříte do práce a ony pak můžou celý den pařit, obvykle zvládnou propojit počítače, kamarády a ledničku v jeden funkční celek. Vracíte se domů a cítíte, že v roli matky jste selhala (proč mu nedokážu zajistit kvalitní program plný zážitků a vzdělávání?). A vaše dítě selhalo v roli dítěte (to ten spratek fakt chce dva měsíce sedět u počítače a odhazovat na zem plechovky od radlerů? Od zítřka ho nahlásím k technickým službám a bude zametat ulice!). Září přináší spásu. Zdivočelé děti opět pohltí škola, povinnosti, ranní vstávání – a my se konečně zhluboka nadechneme.

 

V létě nesmíte být doma. Tedy jasně že smíte, ale automaticky vás to staví do role neschopné lemry. To je ten pocit, když je venku krásně a pod vašimi okny sviští na kolech zodpovědnější matky s dětmi, které hned ráno zabalily celé rodině svačinu do batůžků, nastříkaly všechny repelentem a namazaly krémem s faktorem 30.

 

Zato v září? Přijdou deště, klidně celý propršený víkend! Ta krása, když najednou nemáte vůbec šanci odpočívat aktivně, a můžete povolit uzdu blahodárné pasivitě! Zapnu si telku, ano, a pustím si film pro pamětníky. Zavrtám se do dek (ochladilo se, ale přece ještě nebudu zapínat topení…), rozsvítím vonnou svíčku a nemám naprosto žádné výčitky, že kysnu doma. To bych si v létě nedovolila, ale v září? V klidu!

 

Bronzově opálená pleť, pár zrníček písku na pevném bříšku, vlasy lehce vyšisované sluncem… Jasně, takhle vypadají v létě osmnáctileté modelky. A jak vypadám já? Moje vlasy začnou pod vlivem slunce připomínat spálený chuchvalec cukrové vaty. Letní kondici mé pleti vystihl kdysi tzv. kamarád slovy „co to máš za fleky na ksichtě?“. A zrníčka písku na bříšku se mi skládají do úhledných pruhů, protože jsem zase nestihla strávit jaro cvičením pilates. Léto je nemilosrdné – buď odhalíte světu víc, než chcete, nebo umřete horkem. Mám pocit že všechny elegantní ženy třicet plus v létě rezignují a vezmou si na sebe jakýkoli volný pytel, jen aby prostě přežily. Září je návrat krásy dospělých žen – vlasy zplihnou a ranní make-up vydrží až do večera. Ta úleva!

 

 

V létě vypadneme z rytmu. Zní to lákavě, ale ve skutečnosti je to jeden velký stres – řešíme, co je ještě třeba zařídit před dovolenou, jak stihnout práci, když z ní na týden vypadneme, jak a kdy proboha dohnat všechny ty resty, kam ještě vyjet, když má být celý víkend krásně. Letní rozevlátost mě proto vždycky postupně dostane do stavu, kdy zase toužím po normálním řádu věcí.

 

A ten přijde se začátkem září. S úlevou mi dochází, že je potřeba se zase usadit a všechno dělat tak, jak jsem zvyklá. Ve všední dny stihnu všechnu práci, v sobotu uklidím a v neděli si uděláme procházku kolem řeky. Bez výčitek svědomí, že rodinu připravuji o možnost nezapomenutelného rodinného víkendu u Mácháče, který okázale fotí všichni kamarádi na Fejsbuku…

 

Září má přece jen jednu zbraň, která mě donutí přerušit zahnívání v domácí klícce. Neúprosné geny mých pracovitých prababiček mě provokují ke shromažďování zásob na krutou zimu. Na rozdíl od úmorného letního sklízení angreštu a rybízu (a následného zavařování do sklenic, které pak nikdo několik let neotevře), září nabízí lov důstojný až majestátní – lovecké procházky po lese. Někdo skolí dvanácteráka, mně stačí ke štěstí hříbky – tento způsob lovu mě naprosto uspokojuje.

 

Zářijový les je chladný, světlý a dokonale klidný. Vrátit se po třech hodinách s plným košíkem je zážitek, který v každém vyvolá hluboký duševní klid, a nepadne na to ani jedno balení lexaurinu!

 

Poslední bod platí pro nás venkovany. Už dávno jsem si všimla, že prvního září se úplně změní atmosféra v naší vesnici. Jako zázrakem ze dne na den zmizí nadávání tatínků, jejichž ubohé ratolesti nechtějí šlapat do kopce („makej, makej!“). Ztratí se i hordy mlaďasů, kteří do noci pokřikují při popíjení krabicového vína (s výstižným názvem Poezie, protože musíte zapojit velkou fantazii, abyste si v tom dokázali představit víno…). Do zahrady nám nebudou nakukovat výpravy výletníků a z místní hospody se zase stane jen útočiště štamgastů.

 

Ačkoli mám prázdninový mumraj ráda, každoročně se přistihuji, jak stojím prvního září na dvoře a říkám si „ten klid, to snad ani není možný“. Je. Je totiž září a všechno je zase ve starých, navyklých kolejích!