„Věřím na náhody a osud,“ říká v rozhovoru Barbora Špotáková

Kde máte kořeny? Nemyšleno po rodičích, ale své vlastní?

V Jablonci nad Nisou. Naši se do něj přistěhovali z Havířova s mým o sedm let starším bratrem. Já už se jim narodila v Jablonci a vyrůstala tam do patnácti let. To město má extra místo v mém srdci.

Proč šli rodiče z Havířova právě tam?

Kvůli práci. Původně oba dělali vrcholově atletiku, tím se ale nedalo uživit, tak se z nich stali kantoři. Učili tělocvik a ruštinu a šli tam, kde sehnali místo a bydlení. Táta působil na šperkařské škole, máma na základce, kam jsem chodila i já, což mi teda dost vadilo.

Proč?

Být učitelská dcerka není nic moc. Pro ostatní spolužáky byla škola oddělený svět, kam rodiče pustili jen tak daleko, jak sami chtěli. Máma hned věděla o každé lumpárně i co jsem dostala ze zkoušení. Nemohla jsem se vymlouvat, že nevím o písemce, že nemám nic k učení. Na otázku, co bylo ve škole, nešlo odpovědět, že nic. Taky se trochu stydíte před spolužáky, aby si nemysleli, že na ně donášíte. Ale na kamarádky a kamarády ze základky vzpomínám moc ráda. Když mám cestu do Jablonce, s některými se pořád vídám.

Vám ale učení nedělalo problém…

To ne, ale chodila jsem na sportovní školu a třídní špička jsem v atletice rozhodně nebyla. Řada spolužaček běhala lépe a rychleji, doskočila dál nebo výš a hodila dál míčkem.

Štvalo vás to?

Štvalo, protože jsem soutěživá. Nezlobila jsem se na ně, ale na sebe. Docela jsem se vztekala. Na tom jsem musela dost zapracovat.

Přitom působíte spíš klidně.

Jsem jako cirkusový kůň nebo herci. Mimo hřiště se držím spíš zpátky. Radši poslouchám a pozoruju, nejsem bavič společnosti. Ale jak se ocitnu na stadionu před diváky, probudí se ve mně extrovert, který chce všem ukázat. Beru si energii z publika a ohromně si ji užívám. Žene mě vydat ze sebe maximum. Když herci mluví o tom, že když vlezou na pódium, může jim být na umření a můžou mít horečku čtyřicítku, a přesto představení odehrají, přesně vím, o čem mluví.

Vaše maminka Ludmila bývala atletka, táta František se věnoval běhání a desetiboji. Bratr také závodil v atletice. Měli na vás, co se týče tréninků, vyšší nároky, než kdyby byli třeba knihovníci nebo cukráři?

Naštěstí ne, a ani nemuseli, geny se projevily. Čím jsem starší, tím víc je mi proti srsti nucení. Pořád se mi potvrzuje, že s motorkem, který někoho pohání k tomu, aby chtěl v něčem vyniknout, se rodíme. Nedá se naučit ani vynutit. Příklady a vzory v rodině hrají roli, ale v kom to není. Když rodič moc tlačí, v dítěti vyvolá spíš vzdor a odpor. V Jablonci jsme bydleli na kopci nad městem. Nebyly tam obchody. Když maminka něco potřebovala koupit, poslala mě. Vzpomínám, že mi bylo osm a celou cestu tam i nazpátek jsem utíkala. Nikdo to po mně nechtěl, závodila jsem sama se sebou. Nevím proč, ale odmala ve mně bylo něco, co mi bránilo jít normálně. Pořád jsem si poklusávala. Kopec z domova do města a zase z centra města domů jsem takhle vyběhla za den i pětkrát. Aniž bych si to uvědomovala, přirozeně a dobrovolně jsem trénovala a rodiče o tom ani nevěděli.

Bavilo vás ještě něco jiného než běhat?

Toho byla spousta. Odjakživa mám ráda zvířata. Jako dítě jsem mluvila o tom, že budu veterinářkou. Hltala jsem knížku Jamese Herriota To by se zvěrolékaři stát nemělo i všechna její pokračování. Od dětství zbožňuji přírodopisné dokumenty. Když vypukl lockdown a v televizi nedávali nic jiného než covid, najela jsem na dokumentární sérii Skvělý dr. Pol. Je to o zvěrolékaři, který se stará o hovězí dobytek. Odmítla jsem sledovat veškeré strašící zprávy, kdo kde kdy umřel, a dívala se na býky s kolikou a telící se krávy. Bavilo mě to víc než všechny hrané seriály dohromady.

Veterinářkou jste se nakonec nestala, ale zemědělské inženýrství, které jste vystudovala, je celkem blízko.

Soudně jsem vyhodnotila, že veterina, která je stejně náročná jako medicína, se se sportem na vrcholové úrovni dělat nedá. Původně jsem šla studovala obor tělocvik – biologie. Ale nebavila mě ta teoretičnost, tak jsem přešla na Vysokou školu zemědělskou, obor udržitelný rozvoj biosféry.

To je dnes docela trendy obor, ne?

Dnes ano, tehdy jsme byli trochu za podivíny. Padaly otázky jako: „Co to studuješ za blbost?“ Ale mě škola chytla, pořád mě to téma zajímá a umím si představit, že bych se k němu i vrátila, doplnila si informace a věnovala se mu. I když jsou někteří bojovníci za životní prostředí na můj vkus moc militantní.

Proč je mezi atlety tolik vysokoškoláků?

Na rozdíl od tenistů, hokejistů nebo fotbalistů se do konce života nezabezpečíte. Sportujete s vědomím, že musíte mít aspoň trochu vymyšlené, co potom.

Vám to nikdy nepřišlo nespravedlivé? Dřina na trénincích je ve všech sportech stejná, ale finanční ohodnocení atletky a hokejisty nebo tenistky je nesrovnatelné.

Dokud jste mladí a konec je pro vás v nedohlednu, tak takhle nepřemýšlíte. Když se rodiče rozvedli, přestěhovaly jsme se s maminkou do Prahy. Měly jsme velké kulové, máma začínala úplně od nuly a já nastoupila na gympl v Přípotoční. Máma si našla dvě práce a já chodila po škole a po tréninku uklízet kanceláře, abych měla aspoň občas na to, jít se spolužáky do hospody na pivo nebo na punkový koncert. Z každé koruny navíc jsem se nezřízeně radovala. Přivydělávala jsem si pak už pořád. Že jsem na tom nějak zásadně zle, mi ani nepřišlo. Jen jednou jedinkrát jsem v tomto směru dostala pořádnou ťafku, která hodně zabolela. Bylo to v roce 2004. Seděla jsem v čekárně u fyzioterapeuta Pavla Koláře a potkala spolužáka z gymplu, který hrál volejbal v Polsku. Tehdy jsem trénovala, studovala vysokou a u toho s jazykem na vestě na půl úvazku stále pracovala jako uklízečka. Ani nevím, jak přišla řeč na peníze. Najednou se zeptal, kolik vydělávám. Zblble jsem mu odpověděla, že sedm tisíc. „Sedm tisíc eur?“ zeptal se. Ne, korun, hlesla jsem. Začal se nahlas smát. V tu chvíli jsem si opravdu připadala jako osel a hadr na podlahu, kterým jsem po večerech šúrovala ty kanceláře.

Když to sečtu: náročné tréninky a studium, nejprve gymnázia, poté vysoké školy. Kde si sportovkyně najde čas a příležitost najít životního partnera?

Čas má člověk na to, na co si ho chce udělat. Hodně věřím na náhody a to, že některé věci jsou řízené osudem.

Kvůli nedostatku času a příležitostí žije hodně vrcholových sportovkyň s trenérem, kolegou sportovcem nebo fyzioterapeutem. Vy máte hasiče. Měla jste o partnerovi nějakou konkrétní představu?

Ani ne. Respektive, měla jsem dvě podmínky. Musí s ním být legrace a nikdy nechci kluka z vesnice! Tak už ho mám doma sedmnáct let.

Jak se vám s ním žije?

Je to paráda. On je opravdu mužně mužný. Bačkora nebo kecálista by nešel dělat hasiče, že. Na vrchol mužských ctností stavím spolehlivost – a Lukáš je absolutně spolehlivý. Co slíbí, to splní, a co splnit nemůže, nikdy neslibuje. Když něco neví nebo mu něco nejde, nemlží. Sousedky mi závidí jeho manuální zručnost, kterou u městských kluků z paneláku moc nenajdete.

Manžel ideál.

My nejsme manželé.

Proč? Někdo z vás je odpůrce svateb?

Ne, ale nějak k ní ještě nedošlo. Asi bych mohla říkat, že pro nás papír není důležitý, nebo se vymlouvat na čas. To první ne, ale čas roli hrál. „Vy ten život nežijete, ale krájíte,“ říkala herečka Hana Macuichová v Samotářích. Myslela to pejorativně, ale přesně tak jsme se s Lukášem léta cítili. Frmol sportovní sezony, vysoká, pak jedno dítě, druhé dítě, moje zranění. Pořád něco. Lukáš je navíc strašně pracovitý, stačí mu spát šest hodin. Nějak nám na svatbu nezbývalo sil. Roli hrálo i to, že nestojí o mediální pozornost. Nesnáší ji. Kdybychom se brali v době mého závodění, určitě by jí neunikl. My se neskrýváme, ale rozhodně nejdeme popularitě naproti striptýzem svého soukromí. Uvidíme, co přinese budoucnost.

Být partnerem nebo i sourozencem úspěšné ženy není snadné. Jak se s vaší popularitou popasoval nejen partner, ale třeba i váš bratr?

S Lukášem jsem začala chodit, když se o mně moc nevědělo, a tak je naše cesta společná. Ale pro chlapa je to těžké, a kdo tvrdí, že ne, nevěřím mu. Proto si toho, jaký Lukáš je, moc vážím. Brácha je kapitola sama pro sebe. Vždycky byl talentovanější než já. Všechno mu šlo až moc snadno. Sport, hudba, jazyky. Tak se mu, jako se to často děje Bohem obdařeným lidem, stalo, že se nenaučil trpělivosti. U ničeho nevydržel. Zvykl si na lehká vítězství, a když hned něco nešlo utáhnout jen talentem, šel od toho. Stal se z něj věčný rebel, který si v tom libuje a pořád se nějak nemůže najít. Přitom na mém úspěchu má velký podíl. Je o šest let starší a já ho nesmírně obdivovala. Můj vzor, velký brácha. Pořád jsem ho chtěla dohnat, lezla za ním a otravovala ho. Musela to být děsná otrava, mít věčně za zadkem malou holku. Kupodivu mě neodháněl, hodně si se mnou hrál a táhl mě nahoru. Dost mě zocelil a za to jsem mu vděčná.

Řekl vám někdy trenér, že jste tlustá?

To někdy slyšely úplně všechny sportující holky od všech trenérů. Náročné je období dospívání, kdy se tělo mění a i dosud hubené děti tloustnou, mění tvary. V tuhle chvíli je důležitá opora v rodině. Když máte mámu nebo tátu, kteří vám vysvětlí, že tělesné změny jsou normální a nenormální je dělat z nich prohřešek, zvládnete to.

S vámi tyhle poznámky nic nedělaly?

Na gymplu jsem pochopitelně svůj vzhled řešila neustále. Patří to k věku. Ale jednak jsem byla vždycky tak vytížená, že jsem neměla kapacitu nějak zásadně se v sobě přehrabovat. Také mi pomáhalo, že jsem vnímala, že se některým klukům líbím, i když jsem podle trenéra tlustá. Takže jsem jeho poznámky pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Poslouchám punk, je ve mně trochu vzdorovitého pankáče. A protože rodiče byli sami sportovci, zbožštění trenérů nepěstovali. Říkali mi: „Vyslechni si jeho názor a pak sama zjistíš, co funguje a co ne.“

Nebála jste se, že si neposlušností zabouchnete dveře ke sportovní kariéře? Některé sportovkyně tohle blokuje.

Ne. Na tohle nevěřím. Cesta k úspěchu není jen jedna. Trenér si dovolí jen tolik, kolik mu dovolíte. Hodně z nich si nesplnilo svoje vlastní kariérní ambice. Mají nezpracovaný komplex, zkoušejí, kam až můžou zajít, a s jídlem roste chuť. Když trenér vidí, že mu všechno zbaštíte, hučí do vás tím víc. Baví ho, že má nad vámi moc. Právě proto mi vyhovovalo, že jsem nikdy nedělala jen sport. Vždycky jsem k němu studovala, snažila se kamarádit i s nesportovci. Neměla jsem klapky na očích, nežila v uzavřené bublině sportovní komunity.

Nutíte své dva syny do sportu?

Stejně jako moji rodiče nemusíme. Ale i kdyby se nám narodili peciválové, kteří by raději leželi v knížkách, silou bych je nenutila. Chci, aby sportovali kvůli zdraví, ale rozhodně bych se jim nesmála a nenutila je závodit. Každý by měl respektovat založení toho druhého. Devítiletý Janek už má z mého sportování trochu rozum. Vídal i můj smutek a zklamání. Zažil, že máma dřela, a stejně byla na chvostě. Že je smutná a unavená. Dojemně mě přišel utěšovat: „Mami, sedmý místo je náhodou dobrý!“ A to jsem byla sedmá z osmi! Považuju za důležité, aby naše děti viděly i tohle. Že medaile a úspěch v jakémkoli oboru nejsou samozřejmost. Je dobré, aby věděly, že úměra „když budu makat, vždycky vyhraju“ neplatí.

Co teď uděláte s medailemi? Zařídíte si doma síň slávy, nebo je doma zavřete do šuplete s tím, že co bylo, to bylo?

Síň slávy určitě ne, ale vím, co udělám s jednou, pro mě nejcennější.

Co?

Věnuji ji k vydražení ve prospěch neziskové organizace Dejme dětem šanci, která podporuje děti z dětských domovů.

Proč jste si vybrala právě tuhle neziskovku?

Zase se musím vrátit do doby, kdy jsme se jen my dvě s mámou přestěhovaly z Jablonce do Prahy. Bez peněz, kontaktů, kamarádů. Prahu mám dnes ráda, ale tehdy na mě působila nepřátelsky. Všude davy lidí, nikam jsem netrefila. Připadala jsem si ztraceně, bylo mi smutno a mámě, která si nevybírala práci podle toho, jestli ji baví a má na ni vzdělání, ale abychom se my dvě v Praze udržely, taky. Ale měly jsme jedna druhou. Mohla jsem se jí svěřit, přitulit se k ní. I díky tomu jsem se tu zabydlela celkem rychle. Ale pocit osamělosti a ztracenosti ve velkém městě, když jste bez peněz a nikoho nezajímáte, si pořád pamatuju. Děti z dětských domovů taky život takhle vyplivne do studeného světa. Jenže ony nemají mámu nebo někoho blízkého, kdo je obejme a řekne jim: „To bude dobrý.“ Když jsem začala mít ve sportu úspěch a do toho se i šťastně zamilovala, řekla jsem si, že když toho člověk tolik dostává, měl by se i dělit s těmi, které štěstí spíš obchází. V té době jsem se seznámila s Míšou Chovancovou, zakladatelkou organizace, a nápad byl na světě.

Dnes je móda mít mentálního kouče. Měla jste ho někdy?

Ne. Když nevím, kudy kam, jdu ke kartářce.

Ke kartářce?

Jsem tím pověstná. Je to trochu hra. Vyloží mi karty, pak o tom přemýšlím a nějak mám pocit, že mi zatím karty vždycky poradily dobře. Ono je to asi spíš o tom, že se zklidníte. Ale rozhodnutí je na vás. Nevěřím, že někdo může něco za někoho rozhodnout. Ani kouč, ani karty.

Kariéru jste letos uzavřela s velkou parádou: medailí, kterou jste ohromila. Je odcházení těžké?

Je. Přemýšlela jsem o něm rok. Sčítaly se mi zdravotní problémy, ale zároveň tohle byl můj dosavadní život a do neznáma se nikomu nechce. Bojíte se. Když jsem vyhlásila, že jde o moje poslední závody, koupila jsem vstupenky kamarádům a lidem, které mám ráda, abych věděla, že jsou v publiku ti, kteří mě berou, ať jsem první, nebo poslední. Jsem šťastná, že to dopadlo, jak to dopadlo. Tečka se povedla. Naposledy jsem závodila na stadionu, kde jsem kdysi s oštěpem začínala. Kruh se krásně uzavřel.