Máte pohodlné zaměstnání, vysokou pozici, stoupáte nahoru po kariérním žebříčku a všechno jde tak, jak by mělo. Nebo ne? Měla byste být spokojená, ale nejste. Komfort, jistota a pohodlí jsou důležité věci v každém zaměstnání. Ne vždy však přinášejí pocit štěstí a naplnění.
Jeden vážený světový hudebník řekl: “Největší zkázou lidské kreativity je, když se uvelebí na pohodlném místě.” Ačkoliv o hudbě tu řeč nebude, tento citát se vztahuje k jakékoliv lidské činnosti, kterou něco vytváříme, která nás živí či baví. Pokud se chceme rozvíjet a vybudovat něco sami, musíme často vystoupit ze své komfortní zóny. Jako to udělala Karin Gruszkowská, jejíž příběh nás inspiroval a možná osloví i vás.
Vy jste jeden z těch lidí, kteří kariéru budovali opravdu od píky.
Ano, pracovala jsem už od školy, tedy od svých 17 let. Začínala jsem na pozici asistentky v bance. Neměla jsem ani maturitu, protože v té době mě nevzali na obchodní akademii, ale pouze na obchodní školu, která nebyla zakončena maturitou. Postupně jsem si dodělala vzdělání a posouvala se na pracovních pozicích stále výš.
Čeho si na tom všem vážíte nejvíce?
Vážím si nejvíce sama sebe. Mé začátky nebyly opravdu jednoduché, neměla jsem vzdělání ani zkušenosti. Z asistentky jsem se vypracovala na bankovní poradkyni jak pro standardní, tak movitou klientelu, po letech jsem se stala ředitelkou pobočky v menším městě a nakonec náměstkyní ředitele ve velké pobočce. Ale největším přínosem pro mě bylo, že jsem každou pozicí prošla, věděla jsem, o čem ta práce je, co můžu od lidí vyžadovat, co se dá a nedá zvládnout. O to lépe se mi pak tyto lidi řídilo.
Co vám na pozici “zaměstnanec” vadilo? Měla jste přeci vysokou funkci.
Banka pro mě byla vše, celý můj život. Pozice náměstka může přijít spoustě lidem vysoká, nicméně jsem v některých situacích tuto pozici takhle nevnímala. Na vizitce to zní honosně, realita však byla někdy poněkud jiná a já se začala cítit nedoceněná.
Kde jste vzala odvahu udělat změnu?
K rozhodnutí odejít přispěla spousta věcí, které se nakumulovaly a já věděla a cítila, že je čas to změnit. Bylo mi jasné, že pokud to neudělám teď, v budoucnu už na to nebudu mít sílu. Navíc jsem v práci cítila, že jsem vyhořelá a dlouhodobě bych to takto neustála. A odvahu? Tu mi z velké části dal můj manžel a mí nejlepší přátelé. V práci jsem dala výpověď a pořídila si v Rožnově pod Radhoštěm franšízu bankovní a poradenské pobočky Partners market s bankovními službami UniCredit Bank.
Co obnáší tato konkrétní franšíza?
Je to podnikání ve financích. Vedu svou vlastní pobočku, kde máme stabilní portfolio klientů, kterým se staráme o jejich osobní finance. Ale protože se jedná o franšízu, nejsem na podnikání sama. Využívám už vyzkoušený podnikatelský koncept a mohu se obrátit na odborníky z centrály Partners – právníky, finanční analytiky, IT nebo marketing.
Jak vypadá váš pracovní život dnes?
Ten můj současný pracovní život se v určité oblasti neliší od toho předchozího. Mám teď na mysli tu obchodní část. Finanční poradenství je moje parketa již mnoho let. Svým klientům pomáhám s financováním jejich bydlení, investicemi i zhodnocováním jejich majetku a poradenstvím v oblasti životního a neživotního pojištění. Partners mi dali možnost rozšířit si obzory právě v poslední zmiňované oblasti.
Co vás na této práci naplňuje?
Naplňuje mě, že umím svým klientům na rozdíl od banky nabídnout širokou škálu finančních produktů od různých finančních institucí. Pomohu jim zorientovat se v nich a vybrat ty nejvhodnější podle jejich životní situace, ať už plánují založit rodinu, chtějí naspořit sobě nebo dětem, dobře si pojistit svůj majetek nebo si pořídit vlastní domov.
Máte nějakou radu pro ty, kteří chtějí změnit svůj život, ale bojí se přijít o “teplé místečko”?
„Teplé místečko“ je pro lidi, kteří se nepotřebují posouvat, nepotřebují mít pocit docenění. Není to záruka toho, že člověka práce naplňuje a baví. Co bych poradila? Zkusím to přirovnat k mému prvnímu výstupu na Velký Rozsutec na Malé Fatře, kam se musíte vyšplhat po lanech a řetězech. Vždycky jsem si myslela, že na to nemám, dokud jsem to nezkusila. Ten první krok k něčemu neprobádanému je nesmírně těžký. Když jsem se ale vyškrábala na vrchol, byla jsem na sebe hrozně pyšná. Dívala jsem se na ten krásný svět dole a věděla jsem, že kdybych do toho nešla, do konce života bych si to vyčítala. Takže nikdy není pozdě věci změnit. Co se stane, když to nedopadne? Nestane se vůbec nic. Důležité je nebát se jít dál. Někdy totiž musíme udělat to, co jsme nikdy nezkusili, abychom získali to, co jsme nikdy neměli.
