Táňa Pauhofová: „Ve svém muži jsem objevila domov.“

Vloni na podzim se vám narodila dcera. Jak jste se vžila do role maminky?

Mám pocit, že skutečnou mámou se teprve postupně stávám. Těhotenství a porod mi přinesly status matky, ale co to opravdu znamená, se učím každý den. Vztah s naší dcerou se prohlubuje a já s úžasem sleduju, jak se vyvíjí, učí a objevuje svět. A pozoruju, co se děje se mnou. Stala jsem se křehkou a zranitelnou. Stáhla jsem se do sebe. Objevila jsem nový rozměr strachu a zodpovědnosti. Prvních šest měsíců bylo nesmírně těžkých, ale nevyměnila bych je za nic na světě. Objevila jsem v sobě nový rozměr lásky, o kterém se mi ani nesnilo. Zjemnila jsem, ale díky tomu jsem v sobě odhalila i spoustu témat, se kterými musím pracovat. Kéž bych byla pro Mílu skutečnou maminkou, a ne sama nezralým dítětem.

Co je pro vás na mateřství nejkrásnější a nejtěžší?

Krásné je, že Míla je. Nejtěžší je někdy zvládnout sama sebe.

Co vám pomáhá ve dnech, které nejsou zalité sluncem?

Pomáhá mi, když si uvědomím, že je to období, respektive nějaká vlna, která přišla a zase odejde. Když pozoruji a zkoumám, co ji vyvolalo. Nejvíc mi ale pomáhá, když se to nesnažím potlačit a dovolím si s tím být. Kombinace hormonů, únavy, zodpovědnosti a mých vlastních zátěží z dětství – to může být někdy docela silný koktejl. Pomáhá mi také vědomí, že nejsem první ani poslední, která se snaží vyrovnat se sama se sebou. A mateřství zvládlo i mnoho jiných žen, a s jakou grácií. To je pro mě úlevné.

Vaše dcera dostala krásné jméno Míla. Shodli jste se na něm s manželem hned?

Shodli, vlastně jsme od začátku ani žádné jiné neměli v záloze. Věděli jsme poměrně brzy, že budeme mít holčičku, a bylo jasné, že k nám zavítá právě Míla. Milovaná Míla. Toto krásné jméno jsem poznala díky Míle Tomášové, vzácné a inspirativní ženě (Míla Tomášová, 1920–2001, byla mystička a spisovatelka – pozn. red.). Žádnou jinou Mílu neznám.

Dřív jste měla den rozplánovaný na minuty. Pomohla vám Míla zpomalit a žít přítomností?

Spíše bych toto období zatím nazvala bezčasím. Velmi dlouho jsem byla úplně odstřižená od vnějšího světa, snažily jsme se s dcerou vzájemně poznat, najít náš společný rytmus. Náročnost tohoto období, únava a izolace způsobily, že jsem čas měřila jen podle minut spánku, podle drobných změn. Můj čas byl Mílin čas a já měla pocit, že to trvá strašně dlouho. A najednou je Míla už velká a já nevím, kam zmizel ten čas, o kterém jsem si myslela, že plyne tak pomalu. Pravdou je, že na minuty mám rozplánovanou práci, soukromí jsem vždycky nechávala plynout. Pokud tedy na něj vůbec přišla řada.

Jak jste s manželem (hudebním skladatelem a producentem Jonatanem Pastirčákem – pozn. red.) překonali proměnu v rodiče? Změnilo se něco ve vašem vztahu?

Dnes jsem více než kdykoli předtím přesvědčena, že není jedno, s kým dítě máte. Míla má úžasného otce a já jsem ve svém muži objevila domov. Změnilo se mé vnímání. Z partnera se stal i otec rodiny, který je přítomný, laskavý, obětavý a trpělivý. Důležité je, že ať už jsou emoce a únava jakékoli, je to můj muž, který pak přijde a obejme mě. Jonatan mi chce porozumět a zároveň mě nechce měnit. Důležité také je, že si stále k sobě chceme najít cestu a po té cestě jít spolu životem.

Máte s manželem stejný pohled na výchovu?

Zatím úplně stejný. Oba se teprve učíme být rodiči, hodně si o tom povídáme. A často se nad tím naším rodičovstvím i zasmějeme.

Patříte k ženám, které si o mateřství hledají informace na sociálních sítích a v knížkách, nebo všemu necháváte volný průběh?

Intuitivně to kombinuji, vyhýbám se pouze těm sociálním sítím. Pomáhají mi skvělé knihy, například Respektovat a být respektován, Psychologie pro milující rodiče nebo rozhovorová kniha s psychologem Ivanem Štúrem, která se jmenuje Kto chce žiť, nech sa kýve. Hodně mi pomáhá také fantastický podcast Ľudskosť od Barbory Marekové. Snažím se o mateřství nejen číst a poslouchat, ale hlavně ho žít. A mám štěstí, že jsem obklopena vzácnými ženami, v čele s Jonatanovou maminkou Jarkou.

V minulosti jste řekla, že si dokážete představit mít tři děti. Stále je tato myšlenka platná?

Tuto moji představu můžeme nazvat utopií nebo krásnou naivitou mládí. (smích) V mém věku a kondici už by to bylo komické až tragikomické. Vše zatím nasvědčuje tomu, že Míla bude jedináček, pokud život nezařídí všechno jinak.

Vy sama máte sourozence?

Mám hodně sourozenců. Já jsem nejstarší, následuje můj parádní o tři roky mladší bratr, a pak máme ještě tři menší sourozence. Táta se rozhodl, že v důchodu nebude zahálet a že mu v žilách koluje ještě mladá krev. A mamince našich sourozenců logicky také.

Jak vzpomínáte na své dětství?

Ambivalentně. Záleží ale, s čím to člověk srovnává. Vyrostla jsem v prostředí a podmínkách, které na tu dobu byly ukázkové. I já jsem byla ukázková, protože jsem si nedovolila nebýt. Objevit v té ukázkovosti sebe samu se dnes ukazuje jako velmi náročný úkol. A konečně přijmout i fakt, že je úplně v pořádku, když člověk ukázkový není. Protože je marné čekat, že to přijme někdo jiný, když já sama se k tomu stavím tak odmítavě a přísně.

Někdy se stává, že když je dítě v dětství ukázkové, během puberty se začne ostře vymezovat vůči rodičům. Jak probíhala vaše puberta? Přišla nějaká malá vzpoura?

Já jsem se dost bála vzpouzet, ale drobné revolty samozřejmě přicházely. Ta největší byla, když jsem šla na přijímačky na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. Herectví u nás doma bylo považováno za moji dětskou kratochvíli, rozhodně ne za něco, čemu se mám věnovat s plnou vážností. Moje puberta ale nebyla primárně o vymezování, i když to bylo také zásadní, ale hlavně o prohloubení nějaké propasti a pocitu osamělosti a nedostatečnosti.

V rozhovorech často mluvíte o svém dědečkovi. Jaký byl?

Můj deduš byl renesanční a dobrý člověk. Otevřený, vzdělaný, galantní, velkorysý. Učil mě tím, že byl a jaký byl. Dnes bych s ním asi v některých tématech vedla polemiky. To je ale právě to úžasné, že se s ním dalo dobře diskutovat, i když měl člověk jiný názor. Protože měl respektující přístup. Nevím, jestli byl ideální partner a otec, ale jako dědeček byl fantastický. A v tom mi vlastně je také dobrým vzorem – vždy může člověk to své místo najít a být pro někoho zásadně důležitý.

V jakých tématech byste se s dědou dnes neshodli?

Deduš byl v tom nejlepším slova smyslu stará škola. Takže podle jeho filozofie bych například nikdy nezrekonstruovala náš po něm zděděný dům, protože říkal, že si máme dovolit vždy jen to, na co máme. A já mám samozřejmě hypotéku velkou jako svět. Byl z generace, která mnohem méně dbala na svůj komfort. Také na sebe byli strašně přísní, i když trochu té jejich disciplíny by naší generaci neuškodilo. Určitě by ho velmi překvapilo, kolik si „dopřeju“, jak se „řeším“, jak málo „vydržím“, protože dávat tolik váhy sobě samému nebylo dříve běžné.

Mám pocit, že si zdravým způsobem chráníte své soukromí. O vaší svatbě nebo narození dcery jsme si v médiích mohli přečíst se zpožděním. Měla jste hranice soukromí takhle nastavené už od začátku kariéry?

Začala jsem hrát jako desetiletá v době, kdy ještě bulvár, tak jak ho známe dnes, neexistoval. A hlavně jsem byla dítě a mezi mnou a obrazem „herečky“ stála celé dětství pevně moje máma. Takže až do dospělosti jsem něco takového, jako je zájem o můj soukromý život, neznala. Ve chvíli, kdy moje máma přestala být filtrem, jsem se o sebe v tomto směru musela postarat sama. Nikdy mi nebylo jasné, proč bych někoho měla zajímat já, a ne pouze moje práce. Takže jsem si to podvědomě, ale velmi jasně oddělila.

Když zůstaneme u hranic, umíte říkat „ne“?

Učím se to. Celkově je pro mě téma hranic dost zásadní a zdaleka nemám vyhráno.

Vaše slovenština mě úplně hladí po duši. Jak na vás naopak působí čeština?

Jste velmi laskavá, vždycky mě potěší, když se v Česku pěkně reaguje na slovenštinu. Kompenzuje mi to neustálý narativ toho, jak si nerozumíme a musíme se kvůli tomu navzájem dabovat, což považuji za nonsens. Češtinu vnímám jako svůj druhý mateřský jazyk, je nádherná a pestrá. Prostě ji vnímám jako „svou“, i když tím asi hodně „národovců“ pobouřím.

Nepohrávala jste si v minulosti s myšlenkou žít v Česku? Myslím ještě dávno předtím, než jste se pustila do rekonstrukce domu v Bratislavě.

Dům jsem rekonstruovala po smrti svého dědečka, kterému jsem to slíbila. Odmalička byl jeho domovem a hodně mu na něm záleželo. Předtím jsem žila s ním a starali jsme se o sebe navzájem, zároveň jsem působila a pořád působím v Bratislavě ve svém domovském divadle. Trasu Praha–Bratislava jsem otáčela i několikrát týdně a byla jsem na to zvyklá, takže jsem nijak vážně nepřemýšlela nad tím, že se musím přestěhovat. Já mám ráda obě tato města a v obou mám část svého domova. Do Prahy to táhne hlavně mého muže. Tak uvidíme, jak to všechno ještě dopadne.

Váš manžel je hudební skladatel – jaký je váš vztah k hudbě? Na hodiny zpěvu jste prý chodila při přípravě na roli Lídy Baarové. Zůstala jste u zpěvu i po skončení natáčení?

Kdepak, co se hudby a zpěvu týká, jsem oddaný posluchač, určitě v tomto směru nejsem interpret. A rozhodně jsem největší fanoušek hudby svého muže.

Jak to aktuálně máte s pracovními nabídkami? Odmítáte je, nebo už pomalu přemýšlíte, že se vrátíte před kameru?

Už jsem se před kameru vrátila. Byly projekty, které byly dohodnuty ještě před tím, než jsem zjistila, že jsem těhotná, a laskavě na mě počkaly. Takže jsem aktuálně dotočila hlavní část pro mě parádního filmu Vlny od Jirky Mádla.

Jak probíhá natáčení s malým miminkem?

Mám velké štěstí, že Jonatan a Míla jsou největší parťáci a jsou zcela samostatní. Také nám velmi pomohla moje tchyně Jarka. Vlastně na tom bylo nejtěžší to, jak strašně mi Míla chyběla. Být najednou bez ní bylo zvláštní.

Máte před sebou nějaké další projekty, o kterých už se můžete zmínit?

Čeká mě natáčení druhé série seriálu Výnimočná Nikol a něco pěkného mě čeká i příští rok, ale o tom ještě potichoučku. Teď mě nejvíc těší ta naše malá pirátka, ta je pro nás nejdůležitější.