"Světlo k nám přichází trhlinami," říká autorka projektu Celé Česko čte dětem Eva Katrušáková

Prvního října otevře Eva Katrušáková se svým týmem už desátý ročník Týdne čtení dětem. „Slavnostní zahájení bude po deseti letech opět v Českém Těšíně, kde žiju celý život, když nepočítám studium v Olomouci. Jsem lokální patriotka,“ říká Eva svou krásnou spisovnou češtinou. Týden čtení dětem obvykle začíná symbolicky na Den dětí, letos ho ale kvůli koronavirové krizi přeložili na začátek podzimu. „Už se na to moc těším, je to takový svátek dětí a literatury. Chceme dospělým z nejbližšího okolí dítěte připomenout, jaký dar mohou svým ratolestem dát, když jim budou číst pro radost – to je nesmírně důležité,“ zdůrazňuje. „Jak se uvádí i v poslední knize profesora Jiřího Trávníčka Rodina, škola, knihovna, zájem o čtení, pokud je jednou probuzen k životu, se už nikdy neztratí. A tento zájem probouzejí pouze a jedině rodiče jako první vzory dítěte. Škola je až další instancí.“

Jelikož pracuju v literárním časopise, hned se s Evou zapovídáme o knihách a po chvíli se odvážím přiznat, že moje dvanáctiletá dvojčata bohužel moc nečtou, hlavně syn. Když po dvaceti stránkách vzdal Dva roky prázdnin, moji milovanou knihu z dětství, rozhodla jsem se, že to takhle nenechám – a začali jsme s manželem dětem po letech znovu předčítat. A vida, najednou to byla verneovka za verneovkou, děti kolikrát ani spát nechtěly, a „prosím, prosím, ještě jednu kapitolu!“. Ne že bychom četli každý den, mezi jednotlivými knihami míváme i několikatýdenní pauzy, ale všichni si ten znovuobjevený rituál užíváme. A já i to, jak se ke mně během čtení ti dva najednou zase přitulí, jako by puberta na dveře neklepala. Eva Katrušáková se přidává tím, že sama ještě občas čte své čtrnáctileté dceři, jinak ovšem zdatné samostatné čtenářce. „Zvlášť během koronavirové krize četla a četla a já si zase uvědomila, jakou mám radost z toho, že to v ní v dětství bylo zaseto a že ji dnes nemusím přesvědčovat. Jinak je ale teenager se vším všudy, samozřejmě se běžně díváme i na filmy, v televizi i na počítači, nejsme žádná striktně alternativní rodina,“ dodává Eva. Sama občas naráží na předsudky, někdy docela úsměvné – lidé si myslí, že určitě musí být pravověrná intelektuálka a knihomolka, a zrovna nedávno se někdo podivoval, jak je možné, že autorka osvětového projektu čte i tak kontroverzního spisovatele, jako je Michel Houllebecque. Eva přitom vystudovala anglistiku a amerikanistiku, takže se už za studií běžně setkávala i se „skandálními“ autory, a sama o sobě říká, že je živel. „Musím se pořád brzdit a krotit,“ přiznává s úsměvem a já jí to naprosto věřím (a souzním).

ČTĚTE TAKÉ: Čtěme dětem alespoň dvacet minut denně

Mimo všechny souřadnice

Ačkoli má Eva Katrušáková na nočním stolku běžně i pět šest rozečtených knížek, střídají se u ní období, kdy čte, a kdy nečte. V těžkých chvílích, které zažívala před několika lety, šla ovšem veškerá literatura stranou a Eva snesla jediné – své oblíbené seriály s Herculem Poirotem. „Asi protože jsou tak mile starosvětské, a i když jsou to detektivky, vlastně v nich není krev ani násilí,“ uvažuje Eva.

Když se opatrně ptám na vůbec nejbolestnějším období, nadechne se a pak statečně a otevřeně vypráví o žití po okamžiku před třinácti lety, kdy při nešťastném pádu na lyžích zemřel její šestnáctiletý syn, jinak zkušený a nadšený lyžař. Dcerce byl tehdy rok a půl. „Má bratrův humor a temperament,“ říká Eva Katrušáková. O téhle tragické události, která předznamenala mnohé další v jejím životě, už veřejně mluvila (na YouTube je záznam jejího vystoupení na TEDexu 2015, vřele doporučuju) a pro Marianne přidává metaforu, která ji napadla teprve nedávno: „Můžete mít různé záseky a propady, ale smrt dítěte jde mimo tohle všechno, úplně jinou cestou. Jako stará ulice Broadway, která v New Yorku jediná vybočuje z pravoúhlého systému streets a avenues.“

Po takové události se podle Evy člověk instinktivně vrací do své původní role v rodině, tak jak ji zažíval v dětství. „Rodičům jsem znovu byla dcerou a bratrovi sestrou. Mí nejbližší mi začali brzy radit, abych se znovu vrhla do práce. U nás doma se fňukání nikdy nenosilo, měli jsme celkem ráznou výchovu,“ podotýká. Už 22 let vlastní jazykovou školu, a tehdy si vzala dva studenty na individuální výuku: „Během těch šedesáti minut jsem úplně vypnula a soustředila se jen na lekci. Byla to jediná doba kromě trhaného spánku, kdy jsem na syna dokázala nemyslet. Jakmile jsme skončili, mozek se zase vrátil do původního modu.“

Pomáhalo i to, čemu se odborně říká terapeutické přeříkávání – zatímco někteří se snaží tragickou událost vytěsnit a záměrně o ní nemluví (nebo to nedokážou), pro extrovertní Evu bylo spásné neizolovat se. Úlevu jí přineslo i setkání s Jaroslavem Duškem – poznali se díky čtení pro Evin projekt, a jelikož herec spolupracuje se sdružením Dlouhá cesta, jež pomáhá právě rodičům, kteří přišli o dítě, následovalo několik důvěrných rozhovorů. „Jaroslav Dušek už mluvil s mnoha ženami, kterým se stalo něco podobného, a ujistil mě, že to, co prožívám, je obvyklý proces. To mi tenkrát také pomohlo,“ vzpomíná.

5 věcí, které úspěšní rodiče vypouštějí z hlavy, aby si udrželi rovnováhu práce-rodina

Čas je láska

Do té doby ji okolí vnímalo jako úspěšnou, sebejistou ženu, které se daří, na co sáhne. I k tomuto má Eva přiléhavý literární příměr: „Mockrát jsem si vzpomněla na verše Johna Donna, které později proslavil Hemingwayův román - ,nikdy se neptej, komu zvoní hrana / zvoní tobě‘. A taky na píseň Leonarda Cohena Anthem, ve které se zpívá: ,There is a crack, a crack in everything. That’s how the light gets in.‘“

Eva cituje zpaměti, ovšem kdyby si nemohla vzpomenout, vždycky má po ruce diář Moleskine, svůj „palubní deník“. „Kupuju si ho každý rok, už patnáct let, a nosím ho v kabelce 365 dnů. Zapisuju si do něj všechno, co mě zrovna zaujme nebo co kdo řekl, je to kronika mého života. Přátelé se už v dobrém smějí – Eva zase vytahuje svůj kajetik, což je odvozené od slova kajuta,“ říká. Pokud vás ten výraz zarazil, vězte, že na Těšínsku se mluví česky, polsky a taky „po našymu“ a Eva zcela samozřejmě ovládá všechny valéry. Její dcera je vyloženě bilingvní, čte česky i polsky, a před časem dokonce uspěla se svou povídkou v polské literární soutěži.

Neláká psaní i Evu? „Nemám potřebný sicflajš, i když je fakt, že na to v koutku duše pomýšlím. Teď ale chci hlavně udržet nad vodou naši jazykovku – kvůli koronaviru jsme hodně přešli na online výuku – a naplno se věnovat projektu Celé Česko čte dětem. Zvlášť v téhle době, kdy spousta dětí a teenagerů vstává i usíná s mobilem v ruce, mi připadá zásadní vracet se ke společně sdílenému času. Jak jinak dát dětem najevo lásku než tím, že jim věnujeme svůj čas? Někdo moudrý řekl, že čas je láska, a já s tím naprosto souhlasím. Tím, že dětem čteme, ideálně každý den dvacet, třicet minut, jim dáváme najevo, co pro nás znamenají – že nám stojí za to všeho nechat a být tu s nimi, pro ně. Právě díky této jistotě jsou tyto děti sebevědomější – to je dokázáno, stejně jako to, že lidé, kteří víc čtou, jsou celkově aktivnější a zvládají víc věcí. Možná to vypadá jako obyčejný rituál všedního dne, ale má na celou rodinu dlouhodobý a hluboký dopad,“ zdůrazňuje Eva Katrušáková.

I ona sama dnes už přirozeně tíhne k lidem, kteří v sobě nesou světlo, lásku a radost ze života. A jelikož je momentálně jejím velkým tématem empatie – zrovna má rozečtenou knihu o empatii u dětí –, na závěr našeho povídání zdůrazňuje právě to, že čtení rozvíjí i tuhle významnou, byť leckdy podceňovanou schopnost. „Čtení jsou emoce a citová výchova. Znáte to – s hrdinou knihy pláčeme, smějeme se, držíme mu palce, vciťujeme se do něj, stává se naším kamarádem a parťákem. Děti a teenageři se tak učí napojit se na druhého a pozorně ho vnímat, což se jim jednou bude hodit ve vztazích. A navíc – předčítáte jen tomu, koho máte rádi. I když se mezi vámi během dne událo cokoli, čtení to všechno uhladí, je v něm i moment smíření. Uhladí a pohladí.“