Simona Stašová: „Když mám problém, volám mámě. Vždycky.“

V březnu slavíte narozeniny. Jste ve věku, kdy už žena o životě leccos ví. Co kdybychom spolu prošly pár zlomových okamžiků vašeho života? Začněme třeba první láskou. 

Vzpomínky, které mám na první lásku, jsou stále živé, protože si je čas od času připomínáme s mojí maminkou. Měla kamarádku, které jsme říkali Bóra, a ta měla syna Mílu. Jezdili jsme za nimi do chatové oblasti Mokropsy na Berounce. Vlastně to ani nebyly chatičky, ale takový komplex boudiček do velikého čtverce a uprostřed bylo hřiště. Mílovi bylo devatenáct roků a mně bylo sedm. Byl to krásný vysoký ramenatý kluk s černými vlnitými vlasy a modrýma očima a s námi dětmi si na tom hřišti hrál. A mě nosil na svých ramenou na koni! 

Věděl Míla, že jste do něj zamilovaná? 

Všichni to věděli, protože jsem se s tím netajila, a Míla to věděl taky. Máma mě vždycky musela pěkně oblíkat, protože jsem měla pocit, že i Míla je zamilovaný do mě, když mě nosí na koni, a představovala jsem si, že se jednou vezmeme. Taky si pamatuju, jak mi bušilo srdce, když jsme se blížili k Mokropsům, a jak se mi krev nahrnula do obličeje, když jsem ho viděla. Musím říct, že už tenkrát jsem měla dobrý vkus, protože mám jednu fotografii z té doby schovanou a skutečně je to veliký fešák a sympaťák. On už tenkrát určil, jaký typ kluků a mužských se mi bude líbit. 

Těch životních lásek jste měla několik. Když se na ně díváte s odstupem času, co je podle vás ve vztahu nejdůležitější?  

Dnes už vím, že je to tolerance a úcta k tomu druhému. Nesnažit se ho měnit, protože to prostě nejde. Pokud člověku něco zásadního nevyhovuje už na začátku vztahu, tak je lepší do takového vztahu nevstupovat, jelikož zásadní charakterové vlastnosti se časem nemění. 

Co byste ve vztahu nikdy netolerovala? 

Myslím, že lidé, kteří mají charakterové vlastnosti, které netoleruji, se v mém životě neobjevují. A když, tak jen na kratinko a hned prchám. Pud rozmnožovací je prý silnější než pud sebezáchovy, ale nakonec ten pud sebezáchovy přece jen zvítězí. 

Pojďme se vrátit k vašim životním milníkům. Další velký okamžik v životě ženy je porod. Vy jste zažila dva se svými syny. Byl to pro vás hezký prožitek? 

Bože můj… nejen samotný porod, ale celé těhotenství je to nejkrásnější, co může žena prožít. To se svět otáčí jen kvůli ní a tak je to správné. Obě dvě těhotenství jsem si užila tak, že si snad vzpomínám na každičký den, který jsem v těch dobách prožila. Možná jen lituji, že jsem těch dětí neměla víc. Ve stáří, do kterého se už teď počítám, je pro matku to nejkrásnější, že může prožívat radost a úspěchy svých dětí. Síly člověku trochu už ubývají, a tak tu energii ve stáří čerpáte z dětí. Každý úspěch a radost jejich je úspěchem a radostí vaší. 

A máte pocit, že teprve s porodem jste se stala Ženou? Co pro vás obecně znamená mateřství? 

Ano, u mě to tak bylo a je. Pokud máte v určitém věku na starosti jenom samu sebe, tak je ten život divný, neúplný, smutný. Nikdo vás bytostně nepotřebuje. A pro mě to, že mě někdo opravdu potřebuje, je snad ten nejsilnější pocit v životě. Je to můj motor. Teď už mají moji synové svůj vlastní život a já se musím vědomě brzdit a krotit, abych nezasahovala tam, kde sami nechtějí. Někdy to jde těžko. A tak si ve chvílích, kdy jsem smutná, říkám, kdo mě vlastně ještě potřebuje kromě mých synů a rodičů? Dnes už vím, že jsou to i moji diváci v divadle. A to vědomí mě nabíjí taky krásnou energií. Potřebujeme se navzájem a to je vlastně určitý druh lásky.

Díky tomu, že jste téměř v jednačtyřiceti porodila druhého syna Vojtu, jste asi ani neměla čas na krizi středního věku, nemýlím se? 

To je pravda, o nějaké krizi středního věku se v mém případě nejméně osmnáct dvacet roků nedalo mluvit. Horší to bylo v momentě, kdy děti vyletěly z hnízda. Na to není žádný rodič dopředu připravený. Tedy já nebyla. Vlastně obloukem se zase vracíme k té potřebnosti. V té době mi naštěstí zavolal pan režisér Zdeněk Kaloč a spolu jsme půl roku připravovali moje monodrama Shirley Valentine pro divadlo ABC. V té hře je komplet všechno, co jsem měla a mám stále na srdci, a můžu se z toho na jevišti vypovídat, vysmát se a vyplakat. Byl a je to dar z nebes. Dnes už mám za sebou téměř 800 repríz, nejen v divadle ABC, ale všude po vlastech českých a moravských, a stále mně tato tragikomedie pomáhá vyrovnat se s tím, čemu se říká krize středního věku a život sám. A nepomáhá to jen mně samotné, ale cítím a vím, že to pomáhá i lidem v hledišti. Tak magickou hru mi musel přihrát Pán Bůh sám. 

Když už jsme u divadla a u pana režiséra Zdeňka Kaloče, tak představení Shirley Valentine nebylo jediné, co jste spolu vytvořili, že? 

Děkuji vám za tu otázku. Ano, se Zdeňkem jsme ještě pracovali na představení italské komedie Eduarda De Filippa Filumena Marturano, což je vlastně Manželství po italsku, ve kterém hráli Sophia Loren a Marcello Mastroianni. My to hrajeme se Sváťou Skopalem a to téma ženy, která dá přednost dětem před mužským, je tak krásné a vtipné, že tu komedii všichni milujeme. A pak jsme spolu vytvořili představení Neila Simona Poslední ze žhavých milenců. Já jsem tuto hru hrála šestnáct roků s mým velikým a nejstarším kamarádem a kolegou Honzou Teplým starším. Honza Teplý nás ve svých 75 letech opustil a já jsem myslela, že už nikdy tuto komedii nemůžu hrát, protože bez Honzy to nepůjde. Po třech letech jsme se dohodli se Zdeněčkem Kaločem, že se tam nahoru zeptáme Honzy, jestli by mu nevadilo, kdybychom tuto komedii obnovili s panem Petrem Nárožným. A oba jsme měli tenkrát silný pocit, že seshora se Honza Teplý na nás usmál a řekl: No přece tak krásnou komedii nenecháte některým svým kolegům. A tak se taky stalo. Dnes už deset roků brázdíme divadla s Petrem Nárožným a já pokaždé před představením na Honzu Teplýho zamávám a poděkuju mu.

V souvislosti s vaší rolí Filumeny, kterou hrála Sophia Loren, mě napadá, že takhle bych jednou chtěla umět stárnout. Noblesně a s grácií jako Sophia. Často si vzpomenu i na to, co říkávala moje devadesátiletá tchyně: stáří je legrační v tom, že duchem se cítím jako mladá holka, ale když se podívám do zrcadla, tak se leknu. Snad nebudu netaktní, když se vás zeptám, jak se s přibývajícími roky vyrovnáváte vy?

To je krásné, jak to vyjádřila vaše druhá maminka. Ano, je to tak. Člověk kdyby neměl zrcadlo, tak vlastně ani neví, že stárne. Jen nastupuje větší únava. Mnohem rychleji se člověk opotřebuje, už toho tolik nestačí jako zamlada. Spánek je velmi důležitý, načerpat každou noc síly na další den. Já to cítím samozřejmě taky, a proto jsem svůj život uspořádala tak, že když hraju večer divadlo, tak abych podala výkon takový, jaký chci, nemůžu třeba přes den točit nějaký film či televizi. Proto jsem se rozhodla, že divadlo je pro mě přednější než natáčení. Tak mi to vyhovuje.

A co byste doporučila ženám, které se bojí stárnout?

Vzpomínám si na Stellunku Zázvorkovou, která říkala, že stárnutí není nic krásného, ale je to jediný způsob, jak zůstat dýl naživu. Zkrátka a dobře na to není žádný recept, jen vědomí, že jsme na tom všichni stejně, a když máme to štěstí, tak prostě zestárneme. Je to příroda a proti té se jen těžko bojuje, tu je naopak nejlépe přijmout a mít ráda. Sem tam některá z nás tu přírodu opravuje, ale nesmí se to přehánět. Stejně všechno vychází z vnitřního pocitu a především ze zdravého životního stylu. Když máme povolání, které nás baví, a přátele a dobrou rodinu, tak to je ten nejlepší zkrášlovací salon. Je na nás vidět, že jsme spokojené, a to je to nejpodstatnější.

Vy byste případně nějaký korektivní zákrok podstoupila?   

Do dnešního dne jsem nic na sobě nenechala opravit, a když jsem to neudělala doteď, tak už s tím začínat nebudu. Ne proto, že bych nechtěla vypadat líp, to ano, ale zaprvé jsem srab a bojím se jakéhokoli zákroku a za druhé se obávám, že mi to změní mimiku a budu vypadat jinak. Lidi si už na mě zvykli, stárnu jim před očima ze dne na den. Řekla jsem si, že budu jako Meryčka Rosůlková, která hrála babičku v Takové normální rodince. Ty babičky budou před kamerou taky potřeba.

Při pohledu na vaši maminku je jasné, že máte geny, které vás budou držet dlouho v kondici. 

Maminka je pro mě vzor toho, jak se stářím zacházet. Samozřejmě ji už ledacos bolí, ráno se jí nechce vstát, ale jak sama říká, přinutí se a rozchodí to. To je to nejdůležitější, nebýt líný. Nenasadit si bačkory a nesednout si před televizi, to je pak začátek konce. Máma má silnou vůli žít a být potřebná pro společnost, pro rodinu, pro kamarády, pro sebe. Obdivuju ji. 

Působíte velice pozitivně, ale každý má občas „den blbec“. Co vás dokáže nejvíc rozčílit?

Věříte, že dnes už máloco? Nejvíc se rozčílím sama na sebe, když mi něco nejde, když něco podělám. Třeba když zaparkuju na chvilku auto před máminým domem a chci jí jen něco říct, nedám ruční brzdu a u branky vidím, že se to auto pomalu rozjíždí a přistane sousedovi na tyčce u plotu a ten plot se vyvrátí. Tak to je na mrtvici. 

Komu voláte jako prvnímu, když se potřebujete svěřit s nějakým problémem? 

Vždycky mámě. Vždycky. I když vím, že první reakce bude ta, kterou nechci slyšet, že mi pořádně vynadá, ale pak se uklidní a vždycky najde řešení. Ona už je taková. A to není jenom proto, že jsem její dcera, takhle jí volají i kamarádi, a že jich má! Prostě máma je dobrý terapeut. Nikdy s vámi nebrečí, nikdy vás nechlácholí, ale tvrdě nachází řešení. 

Život celebrity s sebou nese určitě spoustu dobrého, ale i špatného. Jaký je rub a líc slávy?

Nejlepší je vědomí té staré pravdy: sláva je polní tráva. Teď mě napadá takový srandovní příměr: v představení Poslední ze žhavých milenců hraju trojroli a jedna z těch figur je nezaměstnaná barová zpěvačka Bobbi. Je tam scéna, kdy si ji Barney, tedy Petr Nárožný, pozve na techtle mechtle do bytu a ptá se jí, jestli někdo ví o tom, že za ním přišla, a ona s radostí odpovídá: „Ty se bojíš, že sem někdo vpadne a rozbije ti hlavu?“ A pak se zamyslí a s rozzářenýma očima vyhrkne: „Teda to by byla věc! Tratoliště krve! No, ale je to jedna z cest, jak dostat svý jméno do novin!“ Tak takhle je to se slávou.

Jak se díváte na rostoucí množství lidí, kteří vyhledávají terapie? Je to něco, co vás oslovuje?

To je těžká otázka. Pro mě osobně by nějaké svěřování se nebylo, já mám svoji mámu, ale vím, že terapeuti, a hlavně ti dobří, mají nástroje, kterými vám můžou pomoci. Ale v závěru stejně všechno záleží na nás samotných. Někdo může poradit, vyslechnout, ale to další žití a vyrovnání se s nějakou skutečností je stejně na nás. 

K životu patří i zklamání. Vy jste třikrát rozvedená. Udělala byste se svou životní zkušeností něco jinak?

Ano, měla jsem v životě tři zásadní vztahy, ale vlastně ty nejzásadnější pouze dva, protože mám dva syny. A s těmi muži už mě napořád moje děti spojují. Když už jednou někoho miluju, tak se s ním neumím úplně rozejít. A tak všichni ti, se kterými jsem byla v životě nějaký čas šťastná, žijí ve mně a v mém vědomí napořád. Rozhodně se nechci pouštět do nějakých detailů, ale příčina toho, že se dva lidé setkají, žijí spolu a pak se jejich cesty rozejdou, je vždycky v obou dvou. Důležité je nemít v sobě nenávist, zlobu a nebo nedej Bože pomstychtivost, to je stravující a možná je to i důvod, proč člověk pak rychle stárne. Odpuštění sobě a druhým, tam někde je ten návod, jak mít ze života dobrý pocit.

Když vás osloví fanoušci třeba na ulici, jakou roli vám nejvíc připomínají? Jsou to Pelíšky?

Nene, pletete se, nejvíc mi připomínají divadelní hru Shirley Valentine. Ženy na ni chodí i několikrát za sebou, se svými manželi, kamarádkami, milenci i dětmi. A právě proto, že ji hraju už čtrnáct roků, tak mi dorůstají další a další diváci. Těm, kterým bylo v době premiéry třeba deset let, je dneska dvacet čtyři a od své maminky se dozvěděli, že by na tu hru měli jít, že se zasmějí a něco jim to do života dá. To je kouzlo divadla. Žádné jiné medium neumí být tak moc naživo s diváky, předávat si myšlenky, společně se zachechtat, pozdržet nějaký okamžik, vnímat se z oka do oka. Tento zážitek je nenahraditelný.

Kde vás momentálně mohou diváci vidět?

Kromě toho, že jsem, jak ráda říkám, kočovný herec a jezdím za diváky po vlastech českých, moravských a slovenských, tak v Praze mám dvě stálé scény, v divadle ABC a v Divadle Lucie Bílé. K oběma divadlům mám skutečně láskyplný vztah. V divadle ABC začínala svoji divadelní kariéru moje maminka, takže tam znám poslepu každý kout už z dětství. A v Divadle Lucie Bílé jsem začínala svoji divadelní kariéru  já. Tato scéna v Karlově ulici, která ústí na Karlův most, byl totiž v době mého mládí DISK, tedy studentské divadlo pro absolventy DAMU. A musím říct, že obě ty scény miluju.

Jak vás osud svedl dohromady s Lucií Bílou?

Je to osud? Někdo to nahoře řídí? Někdo chtěl, abychom se my dvě s Luckou potkaly, protože věděl, že naše spojení bude skvělé? Zasloužily jsme si s Luckou jedna druhou? Tak nějak to vnímám. 

Co jste si o Lucii Bílé myslela, než jste ji osobně poznala?

Lucie Bílá byla pro mě vždycky ta zpěvačka, která zpívá s Karlem Gottem a je ze všech nejlepší, nikdo takový hlas od Boha jako ona nemá. Pro mě vzdálená hvězda, kterou můžu jen obdivovat, tak jako Karla Gotta. Od chvíle, kdy mě před dvěma lety oslovila, abych s ní otevřela její nové divadlo, a chtěla, abych u ní hrála, jsme se sblížily natolik, že je pro mě už nejen naší nejlepší zpěvačkou, ale stala se přítelkyní z masa a kostí. Znám její duši a ona zná moji a kromě přátelství je mezi námi obrovský respekt jedné k druhé. Pokud to opravdu tam nahoře někdo zařídil, a já tomu věřím, tak mu za to moc děkuji. Tuším, že s Luckou v jejím divadle potěšíme v budoucnu hodně diváků. A to není málo. Je to jeden z důvodů, proč tady vlastně jsme.

Co si přejete do dalších let?

Pouze to staré známé: pevné zdraví. To ostatní už záleží jen na nás.