Johana Fundová stojí za úspěšným projektem Pure devadesátky, který funguje na sociálních sítích a mapuje fenomény devadesátých let. Před dvěma lety vydala populárně naučnou knihu Devadesátky a letos v květnu jí vychází první román Hezký, ale narovnej se.
Johana Fundová právě vydává román Hezký, ale narovnej se, který je generační výpovědí těch, kteří se narodili ve zlomovém roce 1989. Odehrává se ve dvou časových rovinách, tedy v roce 2000 a v roce 2020, kdy děti sametové revoluce dospěly do, téměř, Kristových let.
Jste autorkou knihy Devadesátky a knižní novinky Hezký, ale narovnej se, jejíž část se odehrává na sklonku devadesátých let. Vypadá to, že devadesátky jsou vaše srdcovka.
To zase ne. Naopak, když jsem přemýšlela, v jakých letech se děj nové knihy bude odehrávat, tak už jsem chtěla rok, který nemá devítku na začátku. První část knížky se odehrává v roce 2000, druhá část v současnosti. Mikroskopickými krůčky se tedy posouvám od devadesátek dál. Spíše mě baví fenomény, které jsou navázány na určitá časová období.
Říkáte, že se pomalu posouváte dopředu, tedy k miléniu. Nepřemýšlela jste ale nad tím, že by se vaše tvorba naopak zaměřila na osmdesátá nebo třeba sedmdesátá léta?
Ne, já bych se nedokázala věnovat dekádě, kterou jsem osobně neprožila. Narodila jsem se až na konci osmdesátek, takže bych toho nebyla schopná, a navíc mě nebaví socialistické retro, pro které Češi mají tak trošku slabost.
Předchozí knihu Devadesátky řadíme mezi populárně naučné tituly, Hezký, ale narovnej se je naopak román. Co bylo těžší napsat?
Psaní Hezký, ale narovnej se bylo mnohem náročnější. U Devadesátek stačilo napsat text, přečíst, zeditovat, znovu přečíst, zeditovat a hotovo. Při psaní druhé knížky jsem měla pocit, že pracuji se živou hmotou, která se neustále mění podle toho, jak se vyvíjí děj. Navíc jsem ji psala úplně jiným stylem než Devadesátky.
Dočetla jsem se, že jste fanoušky Pure devadesátek nechala hlasovat o zálibách hlavních postav, například oblíbených seriálech. Jaké to je, když vám někdo promlouvá do tvoření knihy?
Vymyslela jsem si to schválně, protože jsem si říkala, že když je v knize více postav, tak je nemůžu všechny posuzovat podle sebe. Proto jsem se rozhodla, že o některých věcech, tuším, že jich bylo šest, nechám hlasovat fanoušky Pure devadesátek. Překvapilo mě, že z těch šesti věcí dopadl pouze jeden duel tak, jak bych si představovala. Nakonec jsem to opravdu do děje knihy zanesla tak, jak lidé odhlasovali. I když osobně bych tam dala jiný oblíbený časopis, jinou oblíbenou hru atd.
Promítají se do nové knížky autobiografické prvky?
Hodně věcí, které v knížce zaznívají, vychází z toho, co si pamatuji. Já mám dobrou dlouhodobou paměť, a tak si z dětství pamatuji hodně věcí a pocitů, které jsem se snažila přenést do knížky.
V knize píšete o zmizení Jana Nejedlého. Chápu to správně, že jste ve skutečnosti chodili do jedné školy?
Ano, doopravdy chodil na stejnou základku, ale do jiné třídy, osobně jsem se s ním nekamarádila.
Jednou z hlavních postav je Kryštof. Jaké to je psát z pohledu chlapce?
V části, kde píšu o jeho dětství, to bylo snazší. Ono celkově pro mě bylo jednodušší psát tuto část, ve které jsou postavy dětmi. To mě doopravdy bavilo. Druhá část, ze současnosti, už byla náročnější. Právě v ní byla náročnější i ta mužská postava. Snažila jsem si vzpomenout, co třeba mého partnera na mně štve, co mi někdy vyčítá a co vím, že dělám špatně já nebo většina žen.
Například?
Třeba, že se my ženy neumíme rozhodnout, co si dáme večer k jídlu.
Radila jste se při psaní knihy třeba s kamarádkami, které také vyrůstaly v devadesátých letech?
Mám nerozvedené rodiče, ale jedné z postav se rodiče rozvádějí. Takže jsem s kamarádkou diskutovala, co zažívala, když se rozváděli její rodiče, protože to je něco, co já nevím. Jinak jsem se s kamarádkami příliš neradila, spíše knížka staví na tom, co mě osobně napadlo.
Která ze tří hlavních postav je vám nejbližší?
Asi Aneta, z ní je nejvíce ze mě.
Knížka Hezký, ale narovnej se vyšla 13. května. Chystáte třeba audioknihu?
Ano! Mluví ji Václav Neužil, Martha Issová a Anna Kameníková. Chtěla jsem někoho, jehož hlas se bude hodit jak na dětskou, tak na dospělou postavu. U mužů je velký problém, že v dospělosti mají extrémně hluboký, i když krásný, hlas, který ale nesedí na dětskou postavu. Václav Neužil se ale dokázal dostat do obou poloh, Martha Issová mě napadla ihned, protože má apriori dětský hlas a Anna Kameníková mi byla doporučena a byla skvělá. Při namlouvání doopravdy hrála a gestikulovala, což se ihned projevilo na jejím hlase. Takže její postava Anety je hravá, zábavná a zajímavá.
Máte už první reakce na knížku?
Lidé, kteří knížku už četli, si pochvalovali především první část. Zmiňovali, že v ní nechybí atmosféra dětství, běžných věcí, které děti zažívají.
V čem bylo dětství v devadesátkách jiné než v současné době?
K tomu trošku odkazuje název knihy, ve kterém je odkaz na klasickou výtku rodičů: „Narovnej se, strašně se hrbíš.“ Mně přijde, že v devadesátých letech rodiče své děti příliš nechválili. V současné době už převládá západní výchova, kdy dítě může ležet na zemi a rodičům je to jedno, a také se více chválí. Dříve to ale nebylo běžné. Když to shrnu, tak největší rozdíl spatřuji právě ve stylu výchovy.
Takže si nemyslíte, že je současná generace „horší“ nebo „zkaženější“?
Nemám ráda nadávání na současnou generaci. Přijde mi, že fenomény zůstávají, pouze jsou v jiném kabátu. Fakt si nemyslím, že současné děti jsou horší. Vždycky existují „totální blbosti“, které si děti zamilují a věnují se jim, a na které rodiče nahlížejí jako na zbytečnost. To bylo v devadesátých letech a je to i dnes.
Existuje nějaká fyzická věc, kterou byste z devadesátek ráda přenesla do současné doby?
Hra had na Nokii, která byla až na přelomu milénia. A tamagoči, protože dokonale vypovídá o té době. Virtuální zvířátko, a zároveň technologická novinka, která byla hitem v Asii, v Americe i u nás. Ano, tamagoči je ten správný příklad.
Vedete facebookovu a instagramovou stránku Pure devadesátky, na které sdílíte fenomény 90. let. Posílají vám fanoušci obrazový materiál? A co nejbizarnějšího případně poslali?
Obzvláště v létě, když lidé jezdí na chaty nebo k babičkám, tak mi přicházejí fotky věcí, které našli na chalupách. Třeba sbírky časopisů z roku devadesát, původní kalendáře, kartičky do telefonních budek. Pokaždé mě překvapí, co všechno lidé nenajdou.
Když mluvíte o časopisech, údajně jste v dětství toužila založit časopis TV Bedna.
Ten nápad se nikdy nezrealizoval. Myšlenka na časopis TV Bedna vznikla v době, kdy jsem chodila na základku a ve volných chvílích jsem tvořila časopisy. A protože jsem měla ráda seriály, toužila jsem založit časopis jenom o seriálech.
Jaká je vaše oblíbená telenovela z devadesátek?
Zjistila jsem, že s odstupem času mi všechny telenovely přijdou strašné. Před dvěma lety ale opakovali Esmeraldu, a přiznám se, že jsem ji znovu sledovala. Můj přítel absolutně nechápal, na co se to dívám. Nevěřil vlastním očím. V dětství jsem měla ráda i Divokého anděla, ale nedávno jsem kus viděla, a přišlo mi to děsný.
Ještě se vrátíme k vaší tvorbě. Už se vám v hlavě rýsuje další knížka?
Když jsem vydala Devadesátky, což je v podstatě takový soubor vzpomínek, tak hodně fanoušků žádalo, abych něco podobného udělala o první dekádě nového tisíciletí. Už mám něco připraveného, tak uvidíme, jestli se povede z toho něco vytvořit. V tomto případě je problém, že mám nedostatek fajn, bizarních obrazových materiálů. Tím, že je první dekáda nového tisíciletí blíže současnosti, tak už ji nepovažujeme za tak bizarní jako třeba devadesátky.
A co třeba podcast?
Nad ním jsem uvažovala, ale myslím si, že jeho tvorba je časově velmi náročná. V prosinci jsem přemýšlela, jestli se vrhnu do podcastu nebo do něčeho jiného. Nakonec jsem zvolila cestu vlastního merche, který měl úspěch, ale bylo s ním vlastně mnohem více práce než s podcastem. Aktuálně si nechávám natisknout nový merch s hláškami, které si pamatuje naše generace, například mikinu s hláškou Vyrobila tvůrčí skupina Aleny Poledňákové a Vladimíra Tišnovského. Zároveň vzniknou nějaké věci i pro kluky. Hodně kluků mi totiž říkalo, že jejich hlavní hláška při hraní počítačových her bylo Já střílím, ty chodíš. Takže nakonec věnuji čas této tvorbě. Kdybych měla ještě podcast, už by toho na mě bylo přece jen trochu moc (smích).
Knižní novinku Hezký, ale narovnej se jsme v rámci Čtenářského klubu Marianne vybrali za knihu měsíce května. Budeme rádi, když se připojíte do našeho virtuálního klubu, který nemá žádná pravidla a omezení, a knížku si s chutí přečtete. Své dojmy nám následně můžete napsat do zprávy a poslat přes sociální síť Instagram @marianne_magazine nebo facebookovou stránku časopisu Marianne. Těšíme se.
