Sarah Haváčová: Nic není černobílé, jenom panda

Fotila jste se se sklenkou vína, i když jste si ho teď dopoledne nedala. Vyškov, odkud pocházíte, není vinařský kraj, že?

To ne, ten začíná jižněji. Jinak mám ale víno ráda a jižní Morava je do mě vepsána, stejně jako to, že rodiče mého táty byli východňári z východního Slovenska. Projevuje se to ve mně spontánností, divokostí a chutí do života. Být, tvořit, plout, jet dopředu. Praprarodiče vycestovali za prací do Ameriky na začátku dvacátého století. Nebát se a jít do nového – to v sobě mám. 

Však jste se taky poměrně nedávno přestěhovala do Prahy.

Žiju tu pět let. Po JAMU v Brně jsem nastoupila do ostravského Divadla Petra Bezruče a po třech letech jsem přesídlila sem. Měla jsem nastoupit do Městských divadel pražských, ale začala jsem točit seriál a rozhodla se pro volnou nohu. Teď hraju v osmi produkcích. 

Která z nich vás zvlášť baví?

Mezi mými oblíbenými je hodinové monodrama Alma Rosé – tak se jmenovala neteř Gustava Mahlera. Byla to světová houslová virtuoska, židovka, která bohužel skončila v Birkenau, ovšem i tam vedla orchestr. Hrajeme to ve Werichově vile a mluvené slovo vyvažuje smyčcový kvartet. Je to pro mě silná výpověď. Na osudu konkrétního člověka se dá dobře ukázat hrůznost nacistického režimu a krystalické zlo, které v Birkenau tehdy panovalo. 

Jak dát roli prožitek a zároveň si zachovat odstup, aby vás to psychicky neničilo?

Nenosím si práci domů, umím to střihnout. I takhle dramatickou roli beru jako parťáka, se kterým se chvíli setkám na jevišti a pak se zase rozloučíme. Ale samozřejmě, dotýká se mě to. Pomáhá mi vědomí, že připomínat historii má smysl. Hodně s tím představením hostujeme – budeme ho hrát v rámci Židovského festivalu v Holešově, v terezínském ghettu, domlouváme hraní v ženských věznicích. Fascinuje mě, jak se v Almě Rosé vysoká kultura střetává se zrůdností a zvířeckostí, protože nacisté ty koncerty milovali. Zazní tam věta: „Cožpak přestalo být Schumannovo Snění Sněním jen proto, že jím byl Joseph Mendele dojatý?“

Co o tom soudíte?

Že ta hranice je nesmírně tenká. Je nebezpečně snadné sklouznout na stranu dobra nebo zla. Sice si říkáme, jak bychom se v té či oné situaci zachovali, ale vlastně nevíme. Žijeme v jiné době, nechodili jsme v mokasínách těch, kteří tu cestu museli ušlapat. I Almě někteří vytýkali, že byla přísná, až despotická, jenže ona svou pílí a pedantstvím zachránila spoustu životů. Mnohé ženy z orchestru totiž přežily.

Být na volné noze a hrát v osmi různých inscenacích musí být náročné na čas. Proč jste si tuhle cestu zvolila? Kvůli svobodě, kterou vám dává?

Přesně tak. Taky mám díky tomu rozepsanou knížku Nečekat, která je o mé cestě do Fátimy. Je to poutní místo v Portugalsku. Vydala jsem se tam spontánně mezi první a druhou covidovou vlnou.

Co bylo impulzem?

Měla jsem toxický vztah a byla jsem hrozně naštvaná. Probudila jsem se v jednu odpoledne s kocovinou, ubalila si cigáro, koukala jsem se z okna, obloha bylo šedá, byla sobota a já věděla, že v pondělí zase zavírají divadla. Už jsem to znala z první vlny, kdy jsem tři měsíce sázela na Moravě stromy, a nechtěla jsem čtrnáct dní sedět doma a dívat se do zdi. Z přetlaku a frustrace, naštvaného rozechvění jsem se vydala do Fátimy. Byl to impulz – prostě jdu a tuhle náladu nechám za sebou. Vyrazila jsem hned druhý den. Jen jsem se podívala, jestli tam vůbec lze v době covidu letět, a zajela si na Moravu pro pas. Byla jsem nastavená tak, že nemám co ztratit, přinejhorším mě vrátí z letiště domů. Neměla jsem ani stan, jenom spacák, v Lisabonu jsem si dokoupila pohorky a karimatku, a prostě jsem šla. Týden. Během té cesty jsem nepotkala žádného poutníka, jen jednoho, který šel opačným směrem.

Spala jste pod širákem?

Dvě noci jsem spala venku. Jednou jsem omylem sešla z cesty, protože se stmívalo a přehlédla jsem značku. Chtěla jsem přespat v lese. Přelezla jsem dvě zídky a ocitla se v olivovém háji. Rozhlédla jsem se a hledala útočiště. Připadala jsem si trochu jako pračlověk a hledala vhodné místo k přespání. Uprostřed pláně mi to připadalo nebezpečné, tak jsem si zalezla za keř, jenže tam byla vyšlapaná cestička od zvířat. A tak jsem občurala karimatku, jako že tady je Sářino teritorium.

Jak jste věděla, že to může pomoct?

V době, kdy jsem sázela stromy, mě vzal kamarád myslivec na čekanou na posed. Pak jsem si šla dolů odskočit a on mi řekl, že teď už nic neulovíme, protože zvířata ucítí čpavek. Takže v Portugalsku jsem se podle toho zařídila. Nakonec jsem šla doprostřed planiny, z dětství jsem si pamatovala Otčenáš, rozpažila jsem… Nade mnou bylo planetárium, dívala jsem se nahoru, nebo dolů do nebe? Gravitace působí. Pode mnou země, kameny, kolem dokola stály olivovníky jako lidské bytosti. Mé oči byly tečkami hvězd, paže větvemi stromů. Bylo to splynutí s tady a teď, silný zážitek, který v sobě mám doteď. Nicméně jsem odtamtud stejně utekla, protože jsem si kus od karimatky odložila svačinu a tím směrem jsem slyšela zvířecí zvuky. Svítila jsem tam mobilem, úplně jsem vibrovala strachy.

A co samotná Fátima, jak na vás zapůsobila?

Já už tam byla tři roky předtím, tehdy mi to ale připadalo absurdní. Jenom jsem Fátimou prošla a zpovzdálí se dívala na ty podivínské věřící, jak se plazí po zemi. Tentokrát jsem se rozhodla, že to absolvuju taky, a v riflích se plazila po mramorovém chodníku. Nevnímala jsem to jako akt pokání, chtěla jsem jen zkusit něco nového. Když jsem se pak vracela náměstím, uviděla jsem sochu žehnajícího Ježíše. Zrovna bily zvony a já v jejich frekvenci slyšela – Sarah, neboj se, ty máš svého Otce. Tu sochu jsem pak v úžasu obcházela a ona na mě pořád hleděla, tak jako některé obrazy na zámcích. Říkala jsem si – co to je, co po mně chceš? Přišla jsem ke kostelu, byl zamčený – a mně se rozklepala kolena. Moje tělo takhle zareagovalo dvakrát v životě. Poprvé to bylo v Bulharsku, když jsem se málem utopila v Černém moři. Takže jsem si říkala – to nejsou malé věci, a přemýšlela jsem, co s tím mám dělat.

K čemu jste došla?

Uvědomila jsem si, že jako dítě jsem sice byla pokřtěná a chodila jsem ke svatému přijímání, ale na začátku střední školy jsem se od víry odklonila. Skoro na dvacet let. A teď mě napadlo, že bych mohla podstoupit biřmování, iniciační svátost, kdy člověk přijme Ducha Svatého. Jde o takovou „maturitu“, duchovní dospělost. Takže teď chodím k Salvátoru na přípravu, která obnáší padesát pět přednášek a víkendovky v kolínském klášteře, a za rok bych měla být biřmována.

K takovému kroku stačila jedna pouť do Fátimy?

Nepochybně to podpořila i zkušenost z nemocnice Pod Petřínem, kde jsem pomáhala na covidovém oddělení. Během toho půlroku mi umřely obě babičky a pes, kterého jsem měla patnáct let. A hlavně jsem tam viděla lidi umírat, jedna paní mi zesnula pod rukama. Silně jsem vnímala, jak se v jistém momentu život protne s nyní, s hodinou smrti naší. Tohle vědomí ve mně vyvolává vděčnost za život, touhu nepromarnit ho a usilovat o dobro. Z principu, protože dobré je dobré. Nic víc, nic míň.

V dětství vás k víře vedli rodiče?

Ne, ačkoli nás nechali pokřtít a umožnili nám – mně, bratrovi a mladší sestře – chodit do náboženství. Tehdy jsem to brala jako další kroužek mezi dramaťákem, zdravoťákem a sportovkami.

Jste tři sourozenci?

Tři z jednoho vrhu, a ještě máme nevlastního. Duchovně žije máma, její manžel a já. S nimi to pochopitelně sdílím. Bratr se věnuje józe, medituje už patnáct let. Ségra studuje biologii a věřící není a táta jede ze setrvačnosti, jak říká.

Jeden z impulzů k vaší cestě byl toxický vztah. Jak jste poznala, že je něco v nepořádku?

Měla jsem stažený žaludek a krk a plakala jsem, když jsem na ulici viděla těhotnou ženu, protože jsem tušila, že já to v tomhle případě nezažiju. Cítila jsem se opuštěně, partner měl jiné priority než náš vztah. Bylo to špatně nastavené od samého začátku. Člověk to intuitivně ví celou dobu. Třeba pořád čekáte na zprávu – odepíše, neodepíše? Váháte, jestli můžete poslat tuhle zprávu, a nejdřív ji třikrát smažete. Cítila jsem totální nejistotu a nesvobodu, vůbec jsem to nebyla já. Byla to jedna z nejhorších zkušeností, ale aspoň díky ní vím, co už opravdu ne. Přitom ten muž je dobrý člověk, mám ho ráda, necítím vůči němu zlobu ani zášť. Jako kámoš na pivo fajn, ale v partnerské rovině jsme se absolutně nepotkali.

Když se člověk zamiluje, asi to hned nevidí.

Ale vidí. Kdysi jsme spolu randili, a přesto jsem vstoupila podruhé do stejné řeky. Říkáte si – ještě nejsem na kolenou, ještě nedřu bradou v betonu.

Lákalo vás, že to bylo těžké?

Možná. Ale teď vím, že touhle cestou ne. Ověřila jsem si, že člověk musí mít nejdřív rád sebe, aby mohl mít rád druhé. Až teď začínám objevovat, jak je hezké, když se ke mně muži chovají pozorně. Stojím o to, aby mi muž vzal tašku, odsunul židli, pomohl mi do kabátu, přinesl mi květinu. Je to naprosto správně.

Co dalšího může ukazovat na toxický vztah? Ptám se pro čtenářky.

Měla jsem pocit, že nemůžu říct, co si myslím. Věřím, že ve vztahu bychom měli toho druhého brát se vším všudy, takového, jaký je – a zároveň si představit, co všechno dobrého by v něm mohlo být. Vidět ho v plné kráse. A být přijata, ať už řeknu cokoli. Správný partner vás vždycky podrží a obejme a řekne – tohle jsi ty a já tě takhle přijímám. Respektuju tě se vším, kdo jsi. To je podle mě zásadní. Láska tvoří krásu.

Už se objevil někdo, kdo tyhle požadavky splňuje?

Objevil. Ale nechci o něm mluvit.

Dobře, pojďme tedy probrat minisérii Pozadí událostí. Jak se vám pracovalo s Janem Hřebejkem?

Byla jsem nadšená. Vyhovovalo mi, že s herci na place probírá každý obraz, je to živý a kreativní proces. Honza je velmi otevřený, takže když nabídnete jinou formulaci nebo i vypointování situace a jemu se to líbí, klidně to přijme. A navíc prostě ví. Když viděl, že má, co potřebuje, už jsme záběr neopakovali. Říkala jsem si – tohle je mistr a já mu věřím. Příběh se odehrává na univerzitě, kam nastoupí nová děkanka. Je to komediální detektivka zaměřená na vztahy a psychologii postav.

Jan Hřebejk prohlásil, že seriál odráží proměnu genderových rolí a to, že ženy jsou často ty silnější. Jak to vidíte vy?

Ženské postavy tam skutečně mají velký prostor. Se záměnou rolí se ale moc neztotožňuju. Jasně, ať jsou ženy chiruržky, političky, děkanky, prezidentky, farářky, to je naprosto v pořádku a správně. Ale zároveň jsme pořád matky.

Jak říká Olga Sommerová – rovnost neznamená stejnost.

Tak to je přesné. Taky to tak vnímám.

Chtěla jste si tady na zahrádce kavárny zapálit, ale obsluha to nedovolila. Je pro vás kouření pořád spíš příjemný rituál než zlozvyk, kterého byste se chtěla zbavit?

Moderní je nekouřit, spousta kamarádů s tím přestává. Zatím to nehrotím, ale samozřejmě vím, že kouření není nic dobrého, a myslím, že dřív nebo později s tím taky skoncuju. Je to taková moje neřest, ale říká se, že od koho odejdou všichni čerti, od toho odejdou i všichni andělé.

To je hezké rčení.

Něco na tom bude. I v Pozadí událostí je na jednotlivých postavách hezky ukázáno, že nic není černobílé, jenom panda. Zase jsme u toho, že nikdy nekráčíme v mokasínách toho druhého, abychom ho mohli naplno soudit. Ženy jsou tam vykresleny jako silné. K tomu, jak se chovají, mají pádné důvody.

Vy sama se považujete za silnou ženu?

Bude mi třicet dva, a když se ohlédnu, vidím, že už jsem kus cesty ušla. A okolí mi to taky zrcadlí. Kdybych neměla tuhle zpětnou vazbu, nevím, nakolik bych se za silnou ženu považovala. Ale jestli jsem silná, tak díky lidem, kterými jsem obklopena. Díky rodině, přátelům, pracovnímu kolektivu, víře v Boha.

Máte narozeniny 1. září. Když jste byla malá, těšila jste se na ně, nebo vám to kazil začátek školního roku?

Měla jsem to spojené s bonbony. Začíná škola, tak všem rozdám bonbony. Vlastně to bylo fajn, měla jsem to ráda a mám dodnes. Ke třicetinám jsem uspořádala v Holešovické šachtě festiválek, kamarádi myslivci přivezli z Moravy ve várnici guláš z divočáka, pila se slivovice, a kdo chtěl, přispěl na vodní nádrž pro sirotčinec v Tanzánii, kde jsem předtím působila jako dobrovolnice. Loni jsem zase pozvala Alexandra Jasinského z Běloruska, který na oslavě hrál na akordeon. Slyšela jsem v tom stesk po domově a říkala si, jaké štěstí mám, že jsem herečka ve svobodné zemi, nikdo mě nikam nevyhání, nerve mě z kořenů, mám svůj domov. Proto jsme na mých jednatřicetinách vybírali peníze na běloruské umělce žijící v exilu.

Když pozoruju vaše gesta a slyším, jak rychle mluvíte, nemůžu se nezeptat – jak se vám žije s vaším temperamentem?

Můj temperament je jako vítr ženoucí plachetnici širým oceánem. Tu a tam pluju proti větru a nechtíc nasednu do metra nebo vlaku opačným směrem. To se chytám bezmocně za hlavu. Nedávno jsem taky omylem sebrala v autoškole učiteli klíče od auta. Není nezvyklé, že zapomínám a ztrácím věci. Chtěla bych častěji spustit kotvu a zastavit se. Momentálně jsem ale našla klid v psaní knihy, což mi přináší obrovskou radost. Ráda bych se o ni podělila se čtenářkami Marianne do konce roku. Snad je potěší!