Michaela Vojníková (26) získala Fulbrightovo stipendium a v laboratoři nanomedicíny na Mendelově univerzitě se věnuje výzkumu, který by pomocí nanočástnic mohl vyvinout lék na rakovinu. Kromě toho se zabývá mentoringem studentů a popularizací vědy.
Bádání, zkoumání a chuť pomáhat jsem v sobě měla už od základní školy, jestli ne od školky. Ale nevěděla jsem, jak to přesně pojmout. Všemu jsem se chtěla věnovat naplno. Přemýšlela jsem, že budu architektka (kvůli matematice a kreslení), onkoložka (kvůli mé vnitřní motivaci pomáhat onkologickým pacientům), či módní návrhářka. Až během střední školy jsem pochopila, že jako vědkyně můžu využít svůj multidisciplionární cit a zejména pomáhat lidstvu. Na vysoké škole jsem se hned v prvním ročníku dostala do výzkumu a do vědy úplně zamilovala.
Byla to velká náhoda, nebo spíš osud. V mé rodině se rakovina vyskytla u mé babičky, kterou jsem bohužel neměla šanci poznat, ale z nějakého důvodu to ve mně spustilo chtíč pomáhat právě v této oblasti. Myslím, že na to měla vliv moje mamka, která na ni ráda vzpomíná a při popisování šílených léčeb, které podstoupila, je jí velmi těžko i dnes. Vysokou školu jsem si tedy vybrala, abych jednou byla vědkyně, která může pomáhat onkologickým pacientům tak, že pro ně najde efektivní léčbu a nebude jen využívat ty zažité, jak to dělají onkologové. Právě nanosvět nabízí spoustu neprobádaných možností, a proto jsem se chtěla vydat touto cestou. Nicméně, jak to bývá, tak nic není, jak si vysníme, a já jsem skončila v úplně jiném výzkumu. Měla jsem neuvěřitelné štěstí, že můj tehdejší školitel mi vždy naslouchal. Když jsem se mu zmínila, co byl můj dávný sen, dosadil mě na stáž do výzkumné skupiny, kde se nyní věnuji vývoji nanočástic pro léčbu rakoviny.
Upřímně si myslím, že to překonávám denně, je to běh na dlouhou trať. Tím, že jsem byla vychovávána mými rodiči, abych byla hlavně skromná a všeho si vážila, tak jsem si nepřímo uložila, že bych se neměla moc ukazovat a být centrem pozornosti. Šikana na základní škole tomu také moc nepomohla. Nicméně to, co na základní škole je potenciál pro šikanu, může být na vysoké škole výhodou. Chytří lidé se cení a můj školitel mi to neustále opakuje, a tak ve mně podporuje drobný růst sebevědomí. Bohužel takových vedoucích je ale opravdu málo. Začít popularizovat vědu bylo (a stále je) mimo jiné, i mým osobním projektem na překonávání sebe samé. Stále mám problém se ukazovat, ale dělám malé krůčky vpřed, jako je nahrávání videí a přidávání fotek. Ohlas, kterému se mi pak dostává, mě v tom podporuje a rozvíjí mě.
Teď se musím v první řadě zaměřit na svůj výzkum a pomalu se chystat na získání všech potřebných bodů pro dokončení doktorského studia. Aktuálně plánuji roční stáž v zahraničí. Popularizaci se budu nadále věnovat, protože zejména v tvorbě podcastů jsem se velmi našla. Ale letos se cítím nejvíce v roli mentora a motivátora do vědy pro mladé nadané lidi. Proto si pohrávám s bláznivým nápadem mít vlastní týdenní vědeckou školu pod záštitou našeho Ústavu chemie a biochemie na Mendlově univerzitě, kde by si mladí studenti mohli vyzkoušet všechny naše laboratoře. Opět mám štěstí na úžasného vedoucího ústavu, který mě i v tomto, ne běžném nápadu, chce podpořit. Snad se mi to povede.
Věda je místo, kde máte neomezené možnosti a můžete rozvíjet vaše kreativní myšlení naplno. Prostředí vědy umí být ale i pěkně soutěživé místo, kde vás mohou nutit vzdát se svých názorů a být řadovým zaměstnancem. Je potřeba se tomu nepodvolit a nebát se říkat své názory nahlas. Navíc my ženy a dívky máme neuvěřitelnou vlastnost, že všechno umíme řešit s chladnou hlavou a velmi efektivně, čímž se stáváme nutností pro chod každé dobré výzkumné skupiny. Čím více nás tam takových bude, tím rychleji nastane změna k lepšímu a nádhernému rozvoji v budoucnosti, který nás určitě čeká.
Pro mě to je vědkyně Rosalind Franklin, která nastavila vysoké standardy nejen ve vědě, ale také ve světě. Sice byla lídrem ve svém oboru a dala vzniku molekulární biologie, ale zároveň musela žít s řadou ponižování – nerovnost platu, neochota ji zvát na vědecké konference či sexistické a urážlivé oslovování v memoárech slavného nobelisty. Přesto vždy sdílela lásku k vědě a dělala ji s dokonalostí a citem. Je pro mě proto symbolem šíření osvěty žen ve vědě, jejich síly a nutné rovnosti.
autorský rozhovor
