Rozhovory
RUDOLF HAVLÍK: Tichý rebel
Rudolf Havlík (40) je muž mnoha talentů. Režisér, scenárista, bloger a cestovatel. Jeho názory byly vždycky na hraně, žádný šedý průměr. A dá se očekávat, že šedý průměr nebude ani jeho nový film Pohádky pro Emmu, který bude mít letos na podzim premiéru.
Nebudu předstírat, že si vykáme. Známe se už dlouho a docela dobře. Jako jeho bývalá kolegyně blogerka jsem od něj kolikrát slyšela: „Tohle je fakt hnusný, smaž to a napiš znovu.“ Tolikrát jsem ho chtěla poslat do háje za naprosto odzbrojující kritiku. Nikdy se ale nemýlil.
Když si před pár lety usmyslel, že chce točit film Zejtra napořád, vůbec mě nepřekvapilo, když ho dokázal vydupat ze země. Napsal si scénář, sehnal peníze, získal hvězdy jako Vicu Kerekes, Jiřího Lábuse nebo Oldřicha Vlacha a premiéra byla na festivalu v Karlových Varech. Žádné příštipkaření, debut ve velkém stylu. Na začátku listopadu přijde do kin jeho druhý film Pohádky pro Emu.
Inspirací pro Pohádky pro Emu prý byly děti.
Ano, ale jinak, než si myslíš. Čekal jsem jednou v Číně na čínský nový rok na nádraží. Hotový exodus. Ve vlaku ani místečko. Manželé Američani si posílali z jednoho místa Číny na druhé své dvě děti, pětiletou holčičku a desetiletého kluka. Děti ale omylem vystoupily tam, kde jsem byl já, vlak se zavřel a odjel. Zavolal jsem jejich mamince, ta se nervově zhroutila a já nabídl, že je pohlídám. Vzal jsem si je na noc k sobě do hotelu, chtěly vyprávět pohádku.
A uměl jsi to? Ona to totiž není legrace, pokud to člověk běžně nedělá.
To jsem taky zjistil. Vůbec mi to nešlo. Ale byla to zábava. Nakonec zřejmě usnuly nudou.
Co jsi povídal? Popelku? Perníkovou chaloupku?
Ale houby. S čerty nejsou žerty.
Filmař se nezapře. Jak to dopadlo?
Druhý den jsem sehnal lístky, posadil se do vlaku a dovezl je k mámě. A tak vlastně v hlavě vznikly Pohádky pro Emu. Je to o člověku, který má najednou na starosti dítě, ale přitom s dětmi žádné zkušenosti nemá.
Jak je těžké stát se těsně před čtyřicítkou režisérem? Jsi vystudovaný grafik, dřív jsi psal, cestoval nebo třeba pracoval pro oděvní firmy – jednal jsi s Číňany a Indy o výrobě oblečení.
Já chtěl vždycky točit, ale jsem ze Sokolova. Tam mě ani nenapadlo, že by existovala nějaká filmová škola, a tak jsem si psal a maloval pro sebe příběhy, které jsem vídal jako filmy ve své fantazii. A jednoho dne jsem si řekl, že by bylo fajn to zkusit uskutečnit. Musel jsem se ale smířit s tím, že se potkávám s lidmi, kteří mi nevěří a budou vždycky zpochybňovat to, co dělám.
Celý rozhovor si můžete přečíst v říjnové Marianne.
