5 otázek pro Petru Kvitovou: V tenisu jsem věci nehrotila, teď přistupuji stejně k mateřství

Jak teď vypadá váš obvyklý den?

Samozřejmě v noci vstávám každé tři hodiny na kojení. Ráno, když se malý vzbudí, ho zase nakojím, udělám si snídani, on zas okolo deváté na chvilku usne a potom jdeme ven. Víceméně je to zatím jenom o kojení a chození venku s kočárkem, na nic jiného není prostor. Ale už jsme si byli s manželem i zahrát venku tenis a syn to hezky prospal v kočárku. Takže je na nás hodný, že nechá rodiče trochu si zasportovat.

Dočetla jsem se, že nerada trénujete. Jak je tomu teď po porodu – máte chuť do nějakých pohybových aktivit „jen tak“, bez tréninkového záměru?

Je pravda, že trénink mě nikdy nebavil. Nyní se mi ale vrátila chuť ke sportování. Poslední tři měsíce těhotenství už jsem se nemohla moc hýbat, přibrala jsem čtyřiadvacet kilo. A teď mi dělá radost každá chvíle pohybu, každá možnost zapotit se při nějaké aktivitě. Dřív jsem nadávala, že si kvůli pocení při tréninku musím každý den umývat hlavu. A teď se na to těším. Zjistila jsem, že sport mi chyběl, což jsem si dřív vůbec nedokázala představit. Najednou se znovu těším, že si půjdu zaběhat, zajezdit si na kolečkových bruslích nebo si jen tak pro radost zahrát tenis.

Myslíte, že ve své nové rodičovské roli využíváte něco, co vám dal sport?

Pro mě jako tenistku bylo typické, že jsem věci moc neřešila. Nebyla jsem nervák, měla jsem určitý nadhled. Záležitosti týkající se tenisu jsem si odbyla na kurtu a nelámala jsem si s nimi hlavu po celý zbytek dne. Myslím, že tohle jsem si dokázala přenést i do rodičovství. Snažím se věci moc nehrotit. Když se miminko nestihne vykoupat, tak se prostě vykoupe další den.

Jak se díváte na úsilí některých rodičů, kteří své děti od nejútlejšího věku vychovávají pro dráhu vrcholových sportovců a podřizují tomu život celé rodiny?

Myslím, že to není úplně dobré, protože dítě tím ztrácí normální, zdravý, autentický vztah se svým rodičem. Posledních pár let se setkávám s tím, že rodiče hlavně z dcer chtějí vychovat světové jedničky v tenisu a drtí je odmalička. Jejich vztah s otcem – protože otcové bývají obvykle ti, kteří se v tom nejvíc angažují – to nutně poznamená. Od sedmi let neznají nic jiného než tenis, nemají kamarádky, nechodí ven, jenom na kurt, na kondiční cvičení nebo na masáž. Myslím, že tělo a mysl to nemůžou dlouho vydržet a stejně pak jednou přijde doba, kdy se tátovi vzepřou. Ať už v pubertě, nebo o trochu později, v období prvních lásek. Zkrátka není dobré lámat to přes koleno. Sport dá člověku do života spoustu důležitých věcí, vůli, schopnost dělat věci pořádně. Ale nemusí to být nutně vrcholový sport.

A vy sama o návratu uvažujete?

Já jsem kariéru ještě oficiálně neukončila a tohle rozhodnutí jsem si v sobě ještě neuzavřela. Ještě nevím, jestli to zkusím, nebo ne. Teď přichází období, kdy bych pomalu mohla znovu začít trénovat. Zatím opravdu nevím. Nechávám si v hlavě stále otevřená dvířka.

Článek vyšel v časopisu Marianne, redakčně upraveno