Cukrářka, maminka, podnikatelka, ambasadorka projektu She's Next. To je jen několik rolí, které ve svém životě Iveta Fabešová hraje. Jak dokázala z nuly vybudovat známou značku, sáhnout si na úplné dno, zvednout se a celé si to zopakovat ještě jednou, navíc ještě o něco úspěšněji? A jak vnímá postavení žen v byznysu? To nám prozradila v rozhovoru pro Marianne.cz.
Daří se nám tady dobře, řekla bych. Vlastně to je strašně fajn, protože ze mě už opadl počáteční stres. Moc jsem se těšila na leden, až bude pár dní opravdu volno, až na chvilku všichni vydechneme.
Z rodiny mě nikdo neinspiroval. Není to tak, že bych se motala v rodině někomu pod nohama. Asi to ve mně nějak bylo. Bavilo mě trávit čas v kuchyni, bavila mě ta tvorba, že můžete být kreativní, že vznikají hezké věci, že děláte něco rukama. A mě baví pracovat rukama, takže to se mi na tom líbilo.
Řekla bych, že dlouhá. Já jsem si teda samozřejmě naivně roky myslela, že už ty provozy, které jsem měla předtím, že to jsou ty ony. Pak jsem trošku nechtěně pochopila, že ne, že to nebyly ony. A dneska u těch dvou nových, které mám, vnímám, že jsem dosáhla maxima. A řekla bych, že kdo si tím neprojde, tak si jenom těžko umí představit, kolik energie musíte investovat do toho, abyste prvotní představu, kterou máte, zhmotnila.
Představte si, že každou věc, kterou tady v tom prostoru vidíte, musel někdo někde minimálně objednat, vybrat, zařídit, aby ji někdo dodal, všechno to do sebe musí nějak zaklapnout, a to celé ještě ve stejný čas. Do toho samozřejmě řešíte stavbu, design, marketing, ekonomiku… Takže je to docela náročné. Takže vím, že tohle je poslední dítě, které jsem porodila, žádné jiné už neporodím. A samozřejmě do toho ohromné investice. Přitom nikdy nemáte jistotu, že to vyjde. Může se stát úplně cokoliv ve světě a člověk tu jistotu nemá. Takže je to i o tom, mít obrovskou odvahu a jít do risku. Proto to vnímám jako svoje maximum.
Děkuji! Je pravda, že u nás žádnou jinou takovou kavárnu nebo cukrárnu neznám. Moji kolegové, včetně třeba Zdeňka Pohlreicha, mi vždycky říkali, že jsem blázen. Takže mám teď nálepku, že jsem blázen, že i do toho interiéru investuji tolik peněz. Na začátku jsem měla svou představu, ale finálně to tady tvořilo italské studio, takoví čerství italští architekti, které jsme oslovili, aby nám prostor navrhli. Samozřejmě probíhaly nějaký konzultace, kdy jsem upravovala barevnost, protože Italové jsou hodně barevní a já jsem chtěla mít spíše jemný a jednotný design. A pak jsem měla jasnou představu o tom, že tady chci světelnou instalaci do výrobce Preciosa. Celou dobu jsem měla v hlavě, že ten roj křišťálových motýlů u vstupu prostě bude. Do toho se vybírali další doplňky jako porcelán a sklo.
Nejsem moc dobrá na čísla. Nebo takhle – možná jsem to teď řekla špatně. Tu větu mám bohužel naučenou od svého bývalého manžela a říkám ji, i když vím, že to není úplně pravda. Nejsem špatná na čísla, jen pro mě nejsou tak důležitá. V sobě podnikání jako takové úplně nemám. Neumím večer sedět nad tržbami a přemýšlet, jestli jsou dobré, nebo špatné. Úspěch hodnotím jinak.
Jestli tady máme hosty, jestli všechno funguje, jestli nás to všechny baví, jestli jsme v pohodě. A uvědomila jsem si – a to je, myslím, důležité – své silné a slabé stránky. A rozhodně je potřeba se zbavit pocitu, což my ženy občas míváme, že musíme zvládnout všechno. Když neumíme všechno, tak se za to tak trochu stydíme. Míváme pocit, že to je vlastně špatně, když něco neumíme a že nás všichni odsoudí za to, že zrovna téhle části nerozumíme. A pak máme pocit, že jsme blbé a že jsme selhaly. Přesně toho jsem se dokázala zbavit. Nemusím všechno umět, nemusím všechno vědět. Je jen důležité se obklopit lidmi, pro které je to, co mi nejde, jejich silná stránka. Takže třeba můj nynější partner je na čísla naopak skvělý. A já si uvědomila, jak perfektně se doplňujeme.
Myslím si – a ať se to chlapům líbí nebo ne – že to máme trochu těžší. Vím, že existuje spousta skvělých mužů, kteří se rovnocenně podílejí na péči o děti, ale ve chvíli, kdy chcete jako žena podnikat nebo rozvíjet svou kariéru a zároveň máte děti, dostanete se často do situace, kdy si zkrátka musíte vybrat. Dokonce i ve školkách a školách, když se něco přihodí vašemu dítěti, učitelky vždycky volají mamince. Nikoho ani nenapadne zavolat otci. I v tomhle směru vnímám, že to mají ženy složitější. Nehledě na to, že když jste nějakou dobu na mateřské dovolené a potom se vracíte do pracovního procesu, není to vždy ideální. Obecně podnikání v Česku na ženy moc nemyslí. Sama jsem to viděla v rámci projektu, kde jsem působila jako ambasadorka – jde o projekt She’s Next od společnosti Visa. Během něj proběhl interní průzkum, který ukázal, že podnikající ženy tvoří obrovskou skupinu, se kterou se téměř nepracuje. Tyto ženy se často ocitají v pasti, nevědí, jak z ní ven, a nikdo jim nepomáhá. Přitom by mohly být obrovským přínosem pro společnost – pro státní rozpočet a celkově pro ekonomiku země. Je to velká skupina lidí, kterou by stát mohl využít, ale nevyužívá. Tyto ženy pak často pracují na částečné úvazky, nejsou šťastné a ani společnosti příliš nepřinášejí. A to je podle mě obrovská škoda.
Samozřejmě je to takový začarovaný kruh. Nelze totiž změnit jen jednu část problému – všechny věci na sebe musí navazovat. Jedna věc je, že spousta žen by chtěla třeba podnikat, ale bojí se, že na to nemají. Nebo nemají zajištěné hlídání pro své děti. U nás je například opravdu málo center, kam by bylo možné dát dítě alespoň na pár hodin denně. Navíc tři roky mateřské jsou z mého pohledu také trochu extrém. Vždycky obdivuji mámy, které zůstanou tři roky doma s jedním dítětem, další tři roky s druhým a pak se po šesti letech vracejí do práce. To je podle mě opravdu hodně náročné. Spousta žen, které se poté rozhodnou podnikat, zároveň nemá dostatek informací. Často si například neumí vytvořit smysluplný obchodní plán nebo rozjet funkční marketing. Ale protože mají pocit, že všechno zvládnou samy, ani si nenechají poradit, jestli je jejich myšlenka vůbec životaschopná. Je to tedy spousta věcí dohromady, které by se musely propojit, aby to začalo lépe fungovat. Přesto si myslím, že tam je obrovský potenciál. Aspoň já to tak vnímám z příběhů, které nám chodily.
Asi taky trošku. Chce to, řekla bych, hodně urputnosti a ochoty obětovat tomu opravdu spoustu času. Hodiny a hodiny práce… Což je zajímavé, protože v rámci průzkumu vyšlo, že ženy chtějí začít podnikat, aby získaly více volného času. To mi tedy přijde úsměvné, protože podnikáním rozhodně volný čas nezískáte. Získáte ale možnost si svůj čas sama řídit, to ano. Ale není to o tom, že máte volno. A co když vám onemocní dítě? Nemáte kam napsat, že teď budete týden doma a nikdo vás neuvidí. To nikoho nezajímá. Prostě si to musíte nějak zařídit. Takže to vnímám jako velmi náročnou volbu. Pokud chcete uspět, musíte tomu věnovat čas a nečekat, že úspěch přijde sám. Já se často přirovnávám ke koni na Václaváku. Máte klapky na očích, nekoukáte napravo ani nalevo, máte jasnou vizi a jdete si za ní. Systematicky děláte jednotlivé kroky a nenecháte se odradit tím, že to nejde hned. Protože úspěch se většinou nedostaví okamžitě. A nikde není napsáno, jak dlouhá ta cesta bude…
A pak můžete zase začínat od znova, ano! Když už máte pocit, že si konečně sednete a užijete si to, někdo shora vám řekne: „Nenene, dáš si to ještě jednou…“ To je vlastně dobrá rada – na začátku být opravdu obezřetná a mít pravidla jasně daná. Bez ohledu na to, s kým se do podnikání pustíte, ať už je to kamarádka nebo člen rodiny. Vždycky si nejprve napište pravidla hry na papír, než tu hru začnete hrát. Vím, o čem mluvím. Možná to my ženy máme v tomhle trochu složitější. Kvůli našim emocím, nadšení a srdci často zapomínáme na praktické věci. Tohle teď vnímám optikou své vlastní zkušenosti. My jsme generace, která už vůbec neřeší předmanželské smlouvy. To bude asi jedna z prvních rad, kterou dám své dceři, až začne tyhle věci vnímat. Předmanželská smlouva totiž není projev nedůvěry vůči lidem kolem, ale spíš racionální a dospělý pohled na svět. Život vám dokáže karty otočit ještě stokrát – co je dneska bílé, může být zítra černé. A je naprosto v pořádku se na to připravit.
Myslím si, že vůbec. Rozhodně ji nevidím jako řadového zaměstnance. Je jí sice jedenáct, ale už teď má v určitých věcech dost jasno. Rozhodně z ní nebude cukrář. Vidím ji spíše jako tiskovou mluvčí, to by jí šlo.
Dost se to učím. Snažím se striktně oddělovat pracovní a osobní čas. A co se ještě učím – na spoustu věcí nemusíme reagovat hned. To nás bohužel nutí dnešní digitální doba, ale víte co? Když na ten e-mail neodpovím okamžitě, svět se nepřestane točit. A to je důležité si uvědomit. S bývalým manželem máme střídavou péči. V této nevýhodě mám ale i výhodu – když děti nemám, snažím se dohnat práci, kterou potřebuji udělat. A když děti mám, jsem full-time máma. Odložím telefon a věnuji se jim. Je potřeba si opravdu uvědomit, že nevíme, kolik času tady máme. A není přece cílem se v šedesáti vyčerpaná sesunout na gauč a říct si: „No, tak jsem to přežila, jsem tady, ale jsem tak unavená, že nemám už žádnou sílu. Nevytvořila jsem si žádné sociální vazby, protože jsem byla nonstop v práci, ale jsem tady.“ O tomhle to prostě není. Pořád si připomínám takovou klišé větu, ale vlastně to klišé není: Když nejde o život, nejde o nic.
rozhovor s Ivetou Fabešovou
