Pavlína Pořízková: „Není čas ztrácet čas.“

Ale vezměme to pěkně popořádku pro ty z vás, které by třeba nevěděly, kdo je Pavlína Pořízková. Narodila se 9. dubna 1965 v Prostějově. Když jí byly tři roky, její rodiče emigrovali do Švédska, odkud usilovali o její vydání. To se však podařilo až po dlouhých šesti letech, které Pavlína strávila u babičky. 

Zkuste se vžít do její situace: je jí devět, rodiče si moc nepamatuje, babička jí supluje matku a ona ji miluje. A najednou se ocitne ve Švédsku. Nikomu a ničemu nerozumí, navíc rodiče se záhy rozvedou. Matka na ni nemá čas, protože musí pořád pracovat, aby uživila ji a malého brášku. Pavlína se cítí nemilovaná a opuštěná, stýská se jí po babičce. A k tomu se přidává její „exotický“ původ. Děti ve škole jí nadávají do špinavých komunistek (jaký paradox!) a šikanují ji.   

Střih. Je rok 1980 a Pavlínina kamarádka posílá její fotky do modelingové agentury. Neobyčejná krása jí otevírá cestu do světa modelingu nejdřív v Paříži, pak v USA. V osmnácti se stává nejmladší modelkou na titulce časopisu Sports Illustrated Swimsuit Issue. Rázem se ocitá na obálkách dalších světových módních časopisů, uzavírá kontrakty s luxusními kosmetickými značkami. V devatenácti se zamiluje do Rica Ocaseka, zpěváka rockové kapely The Cars (pusťte si na YouTube klip písně Drive, ve kterém Pavlína hraje). Narodí se jim dva synové, Pavlína se věnuje modelingu, herectví, psaní a péči o rodinu. Vše se zdá zalité sluncem až do doby, kdy se v manželství objeví první trhliny. Vztah časem krachuje, ale zdá se, že ex-manželé zůstávají přáteli. Ric nečekaně umírá. Pavlína ho nachází v posteli a hroutí se jí svět ze ztráty blízkého člověka a později i ze zjištění, že ji bývalý partner vydědil. Následuje nelehké období, s nímž se vyrovnává sdílením svých niterných pocitů na Instagramu, kde inspiruje tisíce žen. Seznamuje se s Jeffem Greensteinem, americkým režisérem, scenáristou a producentem, který je mimo jiné podepsaný pod seriálovými hity Zoufalé manželky a Přátelé. 

Bude mít tenhle příběh happy end? 

Kdo ví… Následující řádky leccos naznačí. 

Monika: Myslím, že vy dva jste jasným důkazem toho, že i lidé v pokročilejším věku se mohou bláznivě zamilovat… 

Pavlína: Neřekla bych bláznivě, ale vášnivě. Já už nejsem blázínek, jsem chytřejší, než jsem byla dřív. A to je moc dobře, protože vím, kdo jsem a co chci. Už vím, že se nenechám unést princem a zavřít do zámku, abych si po čase řekla, co tady k sakru dělám? S Jeffem jsme rovnocenní partneři. 

Monika: Jste spolu od února letošního roku. Jak jste se vlastně seznámili? 

Jeff: Přes seznamku. 

(Dále už jen M – Monika, P – Pavlína, J – Jeff)

M: Vážně? Nějak si vás nedovedu představit na seznamce, promiňte…  

J: Ano, byl jsem tam. Hledal jsem spřízněnou duši. Byl jsem přes pětadvacet let ženatý, ale nedopadlo to dobře. Poté jsem měl tříletý vztah, který taky zkrachoval. Kamarádka mi poradila, abych se zapsal na seznamku. Vůbec se mi do toho nechtělo, myslel jsem si, že tam určitě nechodí normální lidi. Ale co je dneska normální? 

P: Já jsem se přihlásila na seznamku asi rok poté, co jsme se s manželem odloučili. 

J: Na seznamce jsme se propojili 3. ledna. Já bydlím v Los Angeles, Pavlína žije v New Yorku, takže nás dělila vzdálenost 3500 mil. Celý leden jsme si povídali přes FaceTime. Byl to měsíc vzájemného poznávání. 

P: Zjistili jsme, že toho máme s Jeffem hodně společného. Byli jsme oba dlouho v manželství, oba jsme pak měli další vztahy a mysleli jsme si, že už víme, jak na to, jen abychom zjistili, že jsme byli úplní pitomci, protože jsme opakovali tytéž chyby stále dokola. Musela jsem dozrát, abych našla muže, který byl ve stejném stadiu vývoje jako já. A takoví se hledají těžko. 

J: A to platí i o ženách, samozřejmě.

P: Po třech a půl týdnech intenzivních hovorů jsem mu napsala zprávu: miluju naše konverzace a myslím, že jsi opravdu zajímavý člověk. Kdy přijedeš do New Yorku? A on hned odpověděl: Tento víkend? 

J: Ano. Bylo to tak. Mám tu zprávu uloženou. Je to asi nejdůležitější zpráva, která mi kdy přišla. 

P: Byla jsem tehdy na dovolené se svou kamarádkou Martinou Formanovou, a zatímco ona po večerech psala scénář, já si textovala s Jeffem. Jednou večer jsem jí řekla: Martino, jestli tenhle chlap dobře líbá, tak myslím, že je to ten pravý. Kroutila hlavou a říkala, vždyť se ani neznáte. Ale mě už nic nezastavilo. Stanovili jsme si datum setkání na 3. února, přesně měsíc od data, kdy jsme se poprvé propojili. Domluvili jsme se, že půjdeme na koktejl do baru v hotelu Chelsea. 

M: Jaké to bylo, když jste se poprvé setkali tváří v tvář? Byli jste nervózní? 

P: Já byla šíleně nervózní! Dala jsem si panáka tequily na kuráž. 

J: A já jsem se čtyřikrát převlékl, než jsem se vypravil z hotelu.  

P: Taky jsem si dala na oblečení záležet, vzala jsem si černé šaty a pod ně černé sexy prádlo, protože mě napadlo, že jestli bude hezky líbat, možná si ho vezmu domů. 

J: Vážně? Tak to ti opravdu děkuju, že se to dozvídám až teď. Kdybych to býval věděl, byl bych ještě mnohem nervóznější! (směje se) 

M: Jaký jste ze sebe měli dojem? 

J: Velice rychle jsem se s ní cítil komfortně. Asi za tím byly ty její oči, způsob, jakým se na mě dívala a jak se mnou mluvila, co mě tak uklidnilo.  

P: Když jsem vešla do baru, hned jsem si ho všimla. Seděl tam v kožené bundě a brýlích bez obrouček, ve kterých vypadal jako zubař. 

J: Fakt? Já myslel, že v nich vypadám jako Steve Jobs! 

P: Ne, vypadal jsi v nich jako doktor. Ale zpět k vaší otázce, bylo mi s ním moc dobře a měla jsem pocit, že se známe celou věčnost. Zbývala jen jedna věc, kterou jsem si potřebovala ujasnit. Asi tak po deseti minutách jsem se k němu nahnula a políbila ho. 

M: To jako vážně? Vy jste ale číslo! Takže jste mu prostě bez varování dala pusu? 

P: Ano! Já vám to předvedu. 

J: Nemusíme to tady předvádět na sto procent.  

(Jeff se směje, Pavlína se na něj zamilovaně podívá, nakloní se k němu a vášnivě ho políbí.)

M: Takže jaký byl závěr líbacího testu?

J: Jsme stále spolu.

P: Líbal přesně tak, jak jsem doufala, takže jsem měla jasno. On byl trošku překvapený. 

J: Divíš se? To by asi zaskočilo každého chlapa. Nádherná žena mě bez varování políbí v hotelu Chelsea a totálně mi změní život. Ne, vážně, bylo to nečekané, krásné a romantické. A ještě úžasnější bylo, když jsme zjistili, že mezi námi funguje i ta správná chemie. 

P: Dali jsme si skvělou večeři a Jeff se mě zeptal, zda mě může zítra pozvat na oběd.

M: A co jste odpověděla? 

P:  Že mě může rovnou doprovodit domů.

J: A pak už jsem se do hotelu nevrátil. Takže moje tašky strávily víkend v moc pěkném hotelovém apartmá v New Yorku. 

M: Předpokládám, že došlo i na to sexy prádlo. 

P: Jasně! Není čas ztrácet čas.

J: Koukám, že toho na sebe tady prozrazujeme mnohem víc, než jsme kdy komu řekli… 

M: A jste si jisti, že to nebudete chtít pak z rozhovoru vyškrtnout? 

J: Nic se škrtat nebude, jsme dospělí lidé, víme, co děláme. Je to úžasný příběh, je fantastické najít lásku, takže se nestydíme za to, že o tom tak otevřeně mluvíme. 

P: Navíc co je důležitější než dát lidem naději?  

M: Přesně tak. Myslím, že to naše čtenářky ocení. Pavlíno, ve své knize píšete, že už poznáte rozdíl mezi být vlastněná a být milovaná. Můžete to vysvětlit? 

P: Pokusím se. Až teď si zpětně uvědomuji, že jsem dlouho považovala za projev lásky to, co byl spíš majetnický pocit. Ric mi často říkal, že mě zbožňuje a že jsem krásná, ale nechtěl mi dovolit, abych byla samostatná. Vše se podřizovalo jemu. Nebyli jsme rovnocenní partneři. 

M: On byl ten váš vztah nerovnocenný od začátku, vždyť jste se do něj zamilovala, když vám bylo devatenáct, byla jste ještě dívka. Zatímco Ric byl o dvacet let starší. Možná jste u něj hledala pocit bezpečí, který jste celý život postrádala. 

P: To je pravda. V dětství jsem zažívala pocit bezpečí, jen když jsem byla u babičky, která byla mimochodem vůči mně taky velmi majetnická. Považovala jsem to za lásku a můj manžel mi přesně tohle poskytoval. 

M: Jela jste podle známého vzorce z dětství. 

P: Přesně tak. Dával mi to, co jsem v té době potřebovala nejvíc – zájem a pocit bezpečí. Dlouho jsem v tom byla šťastná. Než se to zhroutilo jako domeček z karet. 

M: Dělá to na mě dojem, že jste měla pocit, že si musíte lásku zasloužit. Tím, že budete dělat všechno, co od vás ostatní očekávali. 

P: (odmlčí se a zalesknou se jí oči) Je mi z toho smutno… Ano, měla jsem pocit, že si musím lásku zasloužit, a dělala jsem psí kusy, jen aby mě milovali ti, na kterých mi záleželo. 

M: Pro Jeffa už psí kusy neděláte?

P: Pro něj dělám psí kusy, jen když sama chci.  To, co se nám s Jeffem přihodilo, je velké štěstí. Ale oba jsme mu šli naproti. Tentokrát už jsem byla dost chytrá a odvážná na to, abych si to nenechala proklouznout mezi prsty. Je úžasné, jak vedle něho mohu být sama sebou. Nechává mě dělat, co chci, a mám ho po svém boku, když potřebuju. Absolvuje se mnou turné s mou knihou, a když vidí, že jsem unavená, masíruje mi nohy, kupuje vitaminy a říká mi, že jsem úžasná. Tohle všechno jsem dřív já dělávala pro druhé. A teď to někdo dělá pro mě. Co víc si přát? 

M: Prošla jste velkou mentální proměnou. Zkuste popsat třemi slovy, jak se dnes cítíte? 

P: Cítím se silná, schopná a požehnaná. 

M: Jeffe, koukám, že vás to úplně dojalo. 

J: Ano, hodně to ve mně rezonuje, protože jsem to měl podobně. Myslel jsem si, že si lásku zasloužím jen za výkon – že musím být chytrý, vtipný a poskytovat servis. Teď vím, že jsem milován a přijímán bez ohledu na výkon. Takhle rovnocenný vztah zažívám poprvé v životě a věřte mi, že jsem toho musel hodně prožít a hodně jsem se toho musel naučit, než jsem si připravil půdu k tomu, abych si nyní mohl vychutnat to, že jsem po boku takto výjimečné ženy. Je to dar.

M: Říkáte si někdy, jaká škoda, že jste se nepotkali dřív? 

J: Pořád!  

P: Představujeme si, jaké by to bylo, kdybychom se potkali třeba v osmnácti, ve třiceti… 

J: Jsou to paradoxy: já jsem pracoval na seriálu Zoufalé manželky pět let. Jen jsem přestal, ona do něj naskočila. Věříte tomu? Bylo několik situací, kdy se naše životy mohly protnout, ale nestalo se to. Možná je to nakonec dobře. Třeba bychom na sebe ještě nebyli připravení.   

M: Přemýšlíte někdy o tom, kolik let spolu ještě pravděpodobně strávíte? 

J: Já už to mám spočítané. Moje babička se dožila třiadevadesáti a já jsem hodně po ní, takže myslím, že máme před sebou minimálně pětatřicet let. Ale Pavlína je z České republiky, takže to vidí trochu jinak.  

M: Předpokládám, že víc skepticky. 

J: Ano. V naší dvojici jsem ten naivní s růžovými brýlemi já. 

P: Jeff je pan optimista. Já jsem realistka. Když se děje něco hezkého, vždycky říkám, je to super… Prozatím.   

M: Je pro vás důležité, co si o vašem partnerovi myslí vaše děti? 

P: Na sto procent. Nejdůležitější lidé mého života jsou moji synové a nejdůležitější člověk Jeffova života je jeho syn. Jeff se seznámil s mými kluky záhy. S mladším synem se bavili o astronomii, matematice a obskurních počítačových jazycích. A když Jeff odešel, tak mi syn řekl, mami, to sis našla ale sakra chytrýho chlapa. Pak se Jeff seznámil s mým druhým synem, se kterým si povídal o nějaké prapodivné muzice. Evidentně na něj udělal velký dojem, protože syn mi ho pak pochválil, že má skvělý hudební vkus. 

M: Takže prošel. 

P: Ano. Už se seznámil i s mými příbuznými v České republice a všichni – včetně mé maminky – ho zbožňují. 

M: Když jste zmínila maminku, už jste jí odpustila, že vás rodiče jako tříletou nechali u babičky a utekli v 68. roce do Švédska? 

P: Odpuštění je silné slovo. Nevím, zda mohu nějaké věci odpustit, ale mohu je přijmout. Ale to neznamená, že kvůli nim musím být zahořklá. Důležité je, že mi moje maminka řekla, že je jí to líto. 

M: Čeho jí je líto? 

P: Že pro mě nebyla tou mámou, jakou jsem potřebovala. Přesně tohle jsem chtěla celý život slyšet. Že jsem nebyla špatné dítě. A když se omluvila, strašně se mi ulevilo. Teď ji obdivuju za to, jaká je nebojácná, svobodomyslná a silná. Je jí šestasedmdesát a žije naplno. Před čtyřmi lety se provdala na pobřeží Amalfi, v sedmdesáti odjela na dva roky pomáhat do Ugandy, je to pozoruhodná žena. Myslím, že náš vztah máma–dcera byla divoká jízda, ale asi to tak mělo být, abychom se něco naučily. 

M: Jaký vztah máte s otcem? 

P: Vlastně žádný. Oba jsme se snažili, ale nějak nám to spolu nejde. Naše cesty se neprotínají a to je taky v pořádku. Mám teď „tatínka“ Joea, manžela mojí maminky, který je úplně zlatý, je to takový můj náhradní tatínek. 

M: Kdybyste se mohla vrátit v čase, co byste řekla té holčičce, která byla odtržena od své milované babičky a odvezena do Švédska, kde neznala jazyk a kde ji spolužáci šikanovali? 

P: Objala bych ji a řekla bych jí – život má hezké i stinné stránky, ale ty jsi silná, zvládneš to. Budeš milovat a budeš milována. 

M: Co asi dnes dělají ty vaše švédské spolužačky, které vám nadávaly do špinavých děvek, strčily vám hlavu do záchodu a spláchly? 

P: Netuším. Ale musely mít důvod, proč byly tak zlé. Možná byly smutné, možná měly problémy s rodiči. Od té doby jsem velice citlivá na jakoukoli formu šikany. Naučilo mě to postavit se jí tváří v tvář. Teď se mi to hodí na Instagramu, kde se do mě občas někdo naváží.

M: V jakém smyslu? 

P: Že se nemám předvádět, že jsem stará, že bych měla zalézt a plést svetry vnoučatům.  

J: O mně píšou taky vtipné věci, například tenhle chlap není vůbec fotogenický, je stoprocentně gay. (směje se) Já si kolikrát říkám, kde na to ti lidé berou čas? A čeho myslí, že dosáhnou? Mám chodit po světě s pytlem na hlavě, abych je nepohoršoval? A stejně jako Pavlína, i já jsem byl šikanován jako dítě. Mě už nic nerozhodí. 

M: Oba se – mimo jiné – živíte psaním. Teď píšete nový příběh svého společného života. Bude to happy end?

J: Absolutně! Ptáte se pana optimisty. 

M: A co na to říká skeptická Češka? 

P: Říká, že tenhle náš příběh skončí zlomeným srdcem. Pokud se nám ovšem nepodaří zemřít ve stejný okamžik. 

M: Proč mi to tak připadá, že už máte v hlavě nějaký plán, jak společně odejít za těch plus minus 35 let?

J: Já na to odmítám myslet. Jestli má plán, tak bych se ani nedivil. 

M: Úplně to vidím, jak se k vám Pavlína za x let nakloní, políbí vás a prohlásí, miláčku, dnes je ten den, kdy spolu odejdeme. Co na to řeknete?

(oba se rozesmějí)

J: Tohle je asi ta nejtemnější otázka, kterou jsem kdy dostal. Vítejte v České republice. Já to tady miluju!

P: A já miluju tebe.