Otto Placht: ‚malíř džungle‘ vystavuje své obrazy v Praze

Jak vaše obrazy vznikaly? Kde je vlastně malujete?

Tyhle obrazy jsem maloval letos na jaře v Peru. Já tam jezdím na takové pracovní pobyty, tenhle byl tříměsíční. Nejradši bych žil tam, ale mám tři děti, které tady chodí do školy. Nejlepší je půlroční pobyt, ale víc už ne, pak člověk ztrácí kontakt s vnějším světem. Já jezdím do Pucallpy, což je město na území, které je určené k vytěžení, takže tam nejsou turisté, což mi vyhovuje. U Pucallpy je jezero, to je domovem indiánů kmene Shipibo, s nimiž jsem původně bydlel v devadesátých letech. Tak právě tam obrazy vznikají.

Pracuje se vám tam lépe než v Evropě? Má na vás vliv tamní atmosféra?

Prales, legendy, historie, spiritualita – to všechno je pro mě velkou inspirací. Když tam pracuji, maluji tam vlastně v takovém euforickém stavu. Vyhovuje mi to, dostávám se do jakéhosi léčivého stavu, ve kterém mi je dobře. Jsem na břehu jezera, kde už není žádný původní prales nebo džungle, ale ten duch tam přežívá. Je to pro mě ideální místo. Ale když ty obrazy domaluju, sroluju je a převezu je do Prahy do Strašnic do takového malého ateliéru, a vlastně si v těch obrazech přivážím do Prahy kus té džungle. Pak jen stačí, když se napojím na ty obrazy a džungli mám i tady v Čechách.

Říkají vám malíř džungle. Nevadí vám to?

Ze začátku mi to připadalo ulítlý, protože já žádnej malíř džungle nejsem, to jsou jiní – například Pablo Amaringo. Já to tak necítím, amazonský prales je pro mě jen aspekt toho celého duchovního prostoru a energetického pole, takže bych spíše řekl, že jsem malíř inspirovaný Amazonií než malíř džungle.

Když jste v devadesátých letech přijel do Peru, nejel jste tam jako turista, ale s jiným záměrem. Jak se vám sžívalo s místními lidmi? Přijali vás indiáni mezi sebe?

To záleží na tom, s jakým záměrem tam člověk přijede. Já jsem tam přijel se záměrem zcela se otevřít jejich prostředí a jejich kultuře a najít v tom všem něco víc. Trochu jsem o nich věděl, ale nijak hlouběji jsem to nestudoval. Zajímalo mě podívat se do zemí, kde jsou ještě původní kulturní tradice, které byly obohacující. Všichni jsme v té době byli tak trochu new age, všichni chtěli někam cestovat. Já jsem původně chtěl do Indie, ale nakonec jsem zamířil do Peru v důsledku shod okolností. Přispělo k tomu i setkání s malířem Pablem Amaringem, takže vlastně nic nebyla náhoda. Už tehdy jsem věděl, že do té džungle za Amaringem pojedu. Zúčastnil jsem se jednou ayahuascové slavnosti a ta mě přitáhla takovou magnetickou silou, že už se to nedalo z vědomí odstranit. A taky jsem si asi díky tomu uvědomil, že zůstanu pořád malířem, a to je dobře.

Zmiňujete rituál ayahuasca, což je populární šamanská droga. Nestala se z ní tak trochu módní záležitost?

Většina cizinců přijíždí do džungle, aby našli šamana, který by jim pomohl a vyléčil je. A samozřejmě tam jezdí taky lidi, kteří se zbláznili do týhle módy. Bohužel tím negativně ovlivňují to praktikování místních rituálů, narušují to tím, že vznikají šamanské souboje o turisty. Nejde o duchy nemocí, ale o peníze, ze šamanů se stávají byznysmeni. Když jsem tam tehdy přijel poprvé, taky jsem byl jeden z nich, taky mě vnímali jako sponzora. Ale bylo to oproštěný od všech těch vnějších projevů ceremoniálních, což ale nevyhovuje turistům, kteří chtějí vidět ceremonii, divadlo, takže šamani se převlékají a všechno je tak, jak má být. Snaží se vytvořit to tak, aby z toho měli turisti zážitek. Spousta z těch šamanů s tím ale nemá zkušenost, takže jim je jedno, co se s těmi turisty pak stane, hlavně když zaplatí. A ayahuasca není pro každého, většina místních lidí žije v posvátné bázni z téhle drogy.

Vyhledávají místní obyvatelé stále šamany, nebo chodí častěji ke klasickému lékaři a do lékárny?

To je různý. Někde nejsou vůbec vesničtí šamani, ale obecně je léčba od šamanů na vzestupu. Co nabízejí šamani, po tom je poptávka, a najít toho pravého šamana, to je věc. Někdy se mě lidi ptají, kdo je ten pravý, a kdo ne, ale to já nevím, já můžu jen doporučit toho, koho znám dlouhodobě a kdo má dobré výsledky.

Žil jste dlouho s indiány, a dokonce jste si mezi nimi našel ženu. Co vás indiáni naučili?

Určitě mě naučili žít skromně. Když máte studnu tři sta metrů od domu, tak člověk zjistí, že z jednoho kýble vody se dá udělat spousta věcí. Tu vodu bylo docela náročný nosit… já ji neumím nosit na hlavě jako indiánky. Je tam naprosto jiný rytmus než tady. Indiáni jsou ve své podstatě líní, mají jiný temperament, nemají smysl pro systematickou činnost, žijí z jednoho dne na druhý, takže člověk se naučí žít v tom bezčasí. A pak zjistíte, že čas vlastně nehraje žádnou roli, jestli přijdete zítra nebo pozítří, je úplně jedno.

Asi je pak těžké přeorientovat se na ten evropský způsob života, ne?

Někdy jsem trochu ‚mimo systém‘, ale já s tím ani tak problém nemám, spíše moje děti. Můj život se odehrává před obrazem v ateliéru a tam je ta zkušenost z džungle dobrá.

Co se vám na indiánech, se kterými jste žil, líbilo? Jací vůbec jsou?

V Peru žije spousta indiánských kmenů, které se liší povahou, zvyky. Džungle určuje vše, život i zvyky, výrazně se tedy liší ti indiáni, kteří žijí v horách, od těch pralesních. Ti jsou úplně jiní, a to nejen povahově. Indiáni z džungle vidí indiány z hor jinak, je to skoro jako černoch a běloch, vůbec je nepovažují za svoje etnikum. V džungli jsou indiáni tak trochu bohémové, a to mě na nich přitahovalo, že jsou nevázaní.

Indiáni mají spoustu legend. Věří jim pořád?

Kořeny mají indiáni v Amazonii velmi silné, prolíná se tam ten konflikt prvobytně pospolné společnosti a postmoderní civilizace, která je založená více na virtuální komunikaci. Ale šamani tu virtuální komunikaci považují za přirozenou mnohem víc než my, kteří jsme vyrostli na pevných základech fyziky. Šamani vyrostli v realitě, která ty zákony fyziky překračuje, takže mobilní telefon je pro ně přirozená věc… Všichni tam věří v legendy, člověk je v prostředí, kde jsou ty legendy a mýty zakomponované do běžného života. A nepotřebují k tomu ani ayahuascu… :-)

Ještě vám říkají indiáni ‚gringo‘?

Říkají mi tak pořád, ale v té komunitě, kde jsem, je gringo označení pro cizince, ale když je člověk uvnitř, tak pak říkají: to je ten gringo, kterej tady žije. A to jsem teď já. Je to prostě termín, který popisuje člověka, který není od nich. Gringo pro ně bude i Peruánec z Limy, kterému budou říkat gringo peruáno.

Co o něm možná (ne)víte…

          Narodil se v roce 1962.

• V letech 1982–1988 studoval na AVU.

• Od roku 1993 proslul velkými obrazy inspirovanými několikaletým pobytem v jihoamerické džungli u peruánských domorodců – u indiánského kmene Shipibo.

• V roce 1993 měl výstavu v americkém Miami, po které se setkal v peruánským šamanem Pablem Amaringem, jenž vystavoval své obrázky ve stejné síni. Téhož roku za ním Placht odjel.

• V letech 2005–2010 byl hostujícím profesorem na Universidad Nacional de la Amazonía Intercultural Yarinacocha v Peru.

Tip pro vás:

Právě dnes se koná v Galerii Václava Špály komentovaná prohlídka malířových obrazů.

Start: 17.30

Výstava trvá do 31. 8. 2014.

Otevřeno denně mezi 11.00–19.00.