Olga Menzelová: „Chybí mi půlka těla i duše.“

Myslíte, že je pravdivé tvrzení: Láska hory přenáší?

My jsme toho byli s Jirkou zářným příkladem, ať už si každý myslí, co chce. Nikdy jsem si nemyslela, že na dvacet let zakotvím s o čtyřicet let starším mužem. A bylo to osudové propojení. V dobrém i ve zlém až do samého konce. Přes všechny naše životní veletoče jsme se nikdy vzájemně neopustili. 

V září minulého roku to byl rok od jeho smrti. Nedávno jste ale uvedla, že jeho odchod snášíte hůř, než jste čekala.  Neplatí tedy, že všechny rány zahojí čas?

Kdysi jsem seděla u Nicholase Wintona doma. Prohlíželi jsme si album fotek a on se velmi krásně zadíval na fotografii svojí ženy, která ho opustila před mnoha lety. A řekl mi: „Víš, když ti umře někdo tak blízký a milovaný, tak to není čím dál tím lepší, ale čím dál tím horší.“ Moc jsem nerozuměla tomu, jak to myslí, teď už tomu ale bohužel rozumím. Mám to stejně. Jirka mi strašně chybí. Vždycky jsme říkali, když jsme byli nějakou dobu bez sebe, že to je, jako kdyby nám chyběla noha nebo ruka. Mně teď chybí rovnou půlka těla i duše. Jirka by na mě ale byl naštvaný, kdyby věděl, jak se trápím, takže se snažím stesky zahánět, co mi síly stačí. 

Co vám v takových chvílích pomáhá?

Moc mi pomáhá moje rodina. Děti a partner Mirek. Ale není to snadné. Nikdo jiný mi před tím neumřel. Jirka je první. A rovnou to byl můj muž. Měli jsme oba to štěstí, že jsem ho mohla vyprovodit až do samého konce. V objetí a za ruku. To se nepodaří každému. Vnímám to jako dar. Vyrovnat se ale s jeho fyzickou nepřítomností je strašně těžké.

A co vaše děti? Údajně se se situací vyrovnaly mnohem lépe…

Myslím, že děti obecně berou těžkosti běžného života s větší lehkostí. O Jirku jsme se staraly celé ty tři roky, kdy byl nemocný. Holky se mnou chodily do nemocnice a pak jsme ho měly dva roky doma. Byla to velká zkušenost. Sice velmi náročná, ale krásná. Jirka potřeboval péči 24 hodin denně. Holky braly jako přirozenou součást lidského života, že když je někdo blízký nemocný, je normální se o něj postarat, a ne ho kamsi odložit a jednou za čas navštívit. 

Je možné se na odchod milované osoby vůbec nějakým způsobem připravit?

Četly jsme knihy, které vydalo nakladatelství Cesta domů. Hodně s nimi o všem mluvím. S Jirkou vlastně komunikují dál, ale po svém. Učím je, že to je jen jiná dimenze lidské existence. V naší společnosti je bohužel smrt velké tabu. Proto se jí bojíme, neradi o ní mluvíme a ani možná nevíme, jak o ní mluvit, aby to bylo správné. 

Není žádným tajemstvím, že každé z vašich dětí má jiného tatínka… Naše čtenářky by určitě zajímalo, zda se vám podařilo najít nový vztah.

Žiji s mým partnerem egyptologem Miroslavem Bártou, se kterým mě seznámil Jirka (je otcem Olžina nejmladšího dítěte, syna Alberta – pozn. red.). Všichni tři tatínkové mých dětí spolu vycházeli a vzájemně se respektovali. I to je velmi výjimečné. Povýšili zájmy dětí nad svoje mužská ega. 

V druhé polovině února proběhl v Divadle Bez zábradlí festival věnovaný tvorbě vašeho muže Jiřího Menzela. Kde se zrodila myšlenka na jeho uspořádání?

Jsem velmi vděčná Divadlu Bez zábradlí, že přišli s onou myšlenkou uspořádat festival věnovaný Jirkovi. Hraje se tam nejvíce jeho her a festival proběhne v době Jirkových nedožitých 84. narozenin. Od 21. do 25. února mohli diváci shlédnout všechny hry, které tam režíroval.

Na zahajovacím večeru jste představila Nadační fond Jiřího Menzela. Na jakou oblast pomoci bude zaměřený?

Rozhodla jsem se shánět finanční prostředky pro umělce, kteří se zasloužili o šíření dobrého jména Česka v zahraničí a dostanou se do podobně zdravotně složité situace, v jaké byl Jirka. Obecné, ale většinou mylné povědomí je, že jsou tito lidé milionáři jen proto, že je na ně více vidět. Myslím, že díky tomu, co vykonali pro stát i národ, by měli mít šanci dožít svůj život důstojně. Patrně každý by si přál být doma mezi svými milovanými spíš než trávit závěr života ve zdravotnickém zařízení mezi cizími lidmi. Podobné neziskové společnosti, fondy a nadace velmi dobře fungují v zahraničí, například v Maďarsku. U nás bohužel ne. 

Rozsah působení nadačního fondu ale bude samozřejmě širší. Bude pod něj spadat i podpora začínajících umělců a jejich projektů, pořádání seminářů a přednášek a aktivity spojené s šířením jména Jiřího Menzela. 

Váš muž natočil spoustu skvělých filmů. Které se vám vryly pod kůži víc než ostatní? 

Snad nejraději mám Postřižiny. Přiznám se ale, že v poslední době si Jirkovy filmy moc nepouštím. Zatím by to bylo sypání soli do příliš čerstvé rány. Snad časem…

Vy sama se věnujete přípravě výstav na klíč a produkci. Jak poznamenala vaše plány pandemie? 

Obecně je situace v kultuře nelehká. Pandemie trvá déle, než jsme si asi mnozí mysleli. Kultura je v takových dobách vnímána jako zbytná. Lidé šetří, bojí se chodit na větší akce, což se projevilo i v mém oboru. Velkou výhodou se ale ukázalo být to, že výstavy, které organizuji, jsou pod širým nebem. Z legrace říkám, že dělám anticovidové výstavy. V roce 2019 jsme s Mirkem uvedli výstavu Voda a civilizace, která s velkým úspěchem cestovala po sedmnácti českých městech, což mě samozřejmě moc těšilo. Na ni jsme navázali výstavou Energie a civilizace. Ta byla zatím prezentována ve třech městech a navštíví jich dalších čtrnáct. Obě výstavy by měly letos putovat také do Bruselu a je o ně zájem i v Izraeli a v USA. A v současné době připravujeme třetí navazující výstavu, která nese pracovní název Civilizace a recyklace. Jsme totiž první civilizací, která neumí většinu toho, co vyrobí, vrátit zpět do přírody nebo znovu zpracovat. 

Jak vůbec probíhají přípravy tak velkých projektů?

Na výstavách spolupracujeme s mnoha zahraničními univerzitami a institucemi, takže expozice nemají lokální charakter. Témata se týkají každého z nás, všude na světě. Voda, energie a recyklace. A vlastně nejen nás, ale hlavně našich dětí a toho, co jim tady zanecháme. Jak kvalitně budou moci žít své životy. Jestli tu bude dostatek pitné vody, levné energie a čisté životní prostřední, nebo jen přežívání a boj o místo na Zemi, kterou jsme na mnoha místech nevratně zničili. To vše je v rukách nás všech, tedy i v rukách každého jednotlivce. 

Náš rozhovor vniklo pro valentýnské číslo Marianne. Co pro vás osobně znamená v životě láska?

Odpovím citátem, který jsem zveřejnila po Jirkově odchodu a se kterým souzním celou svojí duší. Pochází z Bible, Prvního listu Korintským, 13:1-8: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.

Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.

A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.

Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.

Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.

Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.

Láska nikdy nezanikne.“