„Nikdy nesmíme přestat věřit na lásku,“ říká herečka a spisovatelka Lenka Rzepková

Je vaše knížka Nikdy nezapomeň autobiografická?

Určitě v knize najdeme nějaké autobiografické prvky, ale nejedná se čistě o autobiografický příběh. Nechávám na čtenáři a jeho fantazii, co si bude myslet, že je autobiografické a co nikoliv.

Hlavní hrdinka Kate se vydává na poutní cestu, kterou jste sama absolvovala. 

Byla to velmi intenzivní cesta. Každý den přišla nějaká krize, se kterou jsem se musela vypořádat – ať už to byly zdravotní problémy nebo nějaké otázky ve mně. Byl to docela očistec. Jeden den jsem třeba přišla úplně o hlas, což je pro herečku, a tak upovídaného člověka jako jsem já, velmi zajímavá zkušenost, další den jsem třeba řešila kašel a bolest krku, neboť se počasí na pouti střídalo jak na horské dráze a chvíli bylo buď nesnesitelné horko a jindy zase celý den pršelo a byla vichřice. V druhé části cesty mě začala bolet kolena, to bylo docela náročné. Snažila jsem se nejít úplně přes bolest, ale také jsem postřehla, že se mi vnímání bolesti během poutě docela změnilo. Nicméně je důležité poslouchat své tělo, a o to jsem se snažila.

Co nejdůležitějšího jste si na cestě uvědomila?

Asi nejdůležitější věc, kterou jsem si z cesty odnesla byla ta, že můžeme zvládnout mnohem víc, než si myslíme, když budeme sami sobě parťákem, a že nikdy nesmíme přestat věřit na Lásku. Jo a ještě, že každá věc, která se nám v životě stala nebo se nám zrovna děje, se děje z nějakého důvodu. Chtěla bych dodat, že kniha není pouze o pěší pouti, je to pouze určitý motiv, který se v knize objevuje. Najdeme v ní, ale myslím si mnohem více – určitou bolest, upřímnost, ztracenost, ale i troufám si říct radost a snad i světlo na konci tunelu.

Jak jste na cestě bojovala se samotou?

Ano, cestu jsem absolvovala sama a občas přišly chvilky, kdy to pro mě byla výzva. Než jsem se na pouť vydala, byla jsem docela v jednom kolotoči a pořád s lidmi, ať už v práci nebo i mimo ni. Najednou jsem šla mlčky přírodou a vesničkami několik hodin denně a myslím, že jsem to potřebovala. Snažila jsem se samotou příliš nebojovat, spíše ji přijímat a učit se z ní, ale přiznávám, že to bylo často náročné, a ne jednou přišly slzy. Říkala jsem si, že kdybych šla s někým, bylo by to možná jednodušší, ale kdoví. Nikdy jsem nelitovala, že jsem šla sama. Naopak jsem ráda. A pomáhalo mi se vybrečet.

Máte v plánu zdolat další poutní cesty?

To nevím. Když si mě nějaká zavolá, tak možná ano. Dokonce se říká, že kdo se vydá jednou na pěší pouť, často se stává, že to není jeho poslední. Ale uvidíme, moc tyhle věci neplánuji. Neplánovala jsem ani tuhle cestu. Bylo to poněkud spontánní rozhodnutí, impuls, který jsem se rozhodla vyslyšet. Koupila si v obchodě ty nejlevnější hůlky, sbalila svou sedmikilovou krosnu a tuším, že nějak za tři dny letěla. Navíc se považuji za začátečníka. Jsou lidé, kteří chodí pěší poutě třeba i několik měsíců, a to já jsem nešla.

Ve vaší knížce mají postavy anglická jména. Proč?

Chtěla jsem mít určitý odstup a nadhled nad příběhem, nechtěla jsem do něj zabřednout a vnímala jsem to tak od začátku, co jsem začala psát. Zároveň jméno Kate je odvozené od herečky Kate Winslet, protože se mi líbí její přístup k herectví, a když jsem byla já kvůli role obarvená na zrz, pár lidí mě k ní připodobňovalo.

Jde o vaši knižní prvotinu. Co bylo na psaní nejtěžší?

Nejtěžší bylo asi najít odvahu to vůbec napsat a dotáhnout to až do konce. Zároveň mám pár dní po křtu a bylo těžké si uvědomit, že teď už musím to knižní miminko nechat vyplout do velkého světa a doufat, že si najde ty správné čtenáře. Vždycky ale říkám, že i kdyby má kniha ovlivnila pouze jednoho člověka a on si z ní něco vzal, budu vděčná a splnilo to účel. Zároveň to pomohlo i mně a naučila jsem se spoustu nových věcí – přes komunikaci s lidmi, vedení crouwfoundingové kampaně, abychom vybrali peníze na vznik, celý ten proces tvoření knihy, až k tvorbě ilustracím, které jsem ke knize namalovala. Bylo to celé velmi náročné a bylo by to na celý další rozhovor. 

A co naopak nejlehčí?

Nejlehčí? Počkejte, to se musím zamyslet. Dělala jsem vše poprvé, takže mě zrovna nic nenapadá. Velmi mě ten proces bavil a jsem za něj vděčná.

Kdo si jako první přečetl váš rukopis?

Úplně první čtenářka byla moje maminka a následně současně s ní kamarádka. Maminka té knize uvěřila ještě v době, kdy byla pouze v mé hlavě, a za to jí velmi děkuji. Dlouho mi říkala, že bych měla něco napsat, já se tomu ale trochu bránila, protože jsem si připadala příliš mladá a nezkušená na něco tak velkého jako je kniha. Pak ale přišel impuls a nápad na pěší pouti a nešlo jinak.

Jak byste knížku třemi slovy popsala?

Odvaha, láska, vnitřní dítě.

Jaké dostáváte reakce od čtenářů?

Kniha je venku zatím jen pár dní, tak s pokorou čekám, ke komu se kniha dostane a co si z ní vezme. Několik reakcí už přišlo. Většinou něco v tom duchu, že se zamysleli nad svým životem, jestli ho žijí opravdu tak, jak chtějí a že je ta kniha dojala, motivovala a nakopla. A to mi dělá velikou radost. Aneb Nikdy nezapomeňte! 

Je něco, co byste zpětně v knížce změnila?

Nezměnila bych asi nic, protože jsem se snažila to napsat v tu chvíli nejlépe, jak jsem dovedla, a té myšlence v knize věřím a přála bych si, aby v lidech probouzela otázky a odvahu žít život takový, jaký chtějí oni, a ne někdo jiný. Neměnila bych tím pádem nic.

Rodí se vám v hlavě nápad na další knihu?

Ano, už delší dobu se mi rodí v hlavě jeden nápad. Uvidíme, jak to dopadne. Momentálně mám velikou radost, že vznikla kniha Nikdy nezapomeň a s pokorou a láskou bych jí přála, aby se dostala k co nejvíce lidem. Myslím, že se teď budu věnovat zase více herectví a malování, a pokud ten nápad uzraje, budu za to velmi ráda. Zatím je ve hvězdách, jestli vznikne nějaká další kniha, ale moc bych si to přála. Ten proces tvoření mě totiž neskutečně baví!

Jste herečka a výtvarnice. Jaké projekty vás v blízké době čekají?

Na křtu knihy proběhla zároveň i výstava mých obrazů, a mně se tak splnil jeden z dalších snů. Několik z nich je už prodaných, tak mě těší, že budou dělat radost i dál. Během crowfoundingové kampaně jsem vytvořila také karetní hru Nikdy nezapomeň, kterou si můžete zahrát klidně sama se sebou nebo s kamarádkou, rodinou, partnerem nebo přáteli. Je to soubor otázek, které můžou být zábavné, ale také můžou jít pořádně na dřeň a vy si u nich můžete ledasco uvědomit, dozvědět se, zamyslet se nebo se jen tak pobavit. Musím uznat, že mě mile potěšilo, jaké ohlasy na hru mám.

V hlavě mám zároveň spoustu dalších nápadů. Tak se těším, až se postupně začnou vyvíjet. Jinak budu ale určitě malovat dál. To je moje velká vášeň a herectví také. Zatím vím o jednom natáčení, které mě čeká a jinak se ráda nechám překvapit tím, co přijde.