Kdo je mediátor a jak pomáhá řešit neshody ve vztazích? O tom s Helenou Theunissen

S jakými případy se jako mediátorka pro páry setkáváte?

V mé praxi nejčastěji vítám manželské páry po mnohaletém soužití, opravdu se bavíme o době 10 a více let. Přicházejí v době, kdy zvažují řešení jejich zpravidla zacyklených hovorů, které – jak oni sami říkají – nikam nevedou a předtím, než se pustí do párové terapie – což je jiný, psychologický obor – tak zkusí řešit svou situaci pomocí nezávislého třetího odborníka na mediace. Mediace je alternativním způsobem řešení sporů a neshod, která má za úkol pomoci dojít k řešení konkrétní situace – zde partnerské neshody – tak, aby obě strany odcházely spokojené. To je rozdíl oproti kompromisu, kdy zpravidla jeden či oba ustupují a mají pocit prohry
 

Jaké konkrétní problémy páry řeší?

Co pár, to téma. A ta se časem mění. Obvykle jde o určitou partnerskou rutinu, odlišné představy trávení volného času, změna role jednoho partnera a reakce druhého – rodičovství, pocity nedocenění a podobně. Velkým tématem bývá partnerská komunikace, která se po letech točí v kruzích a lidé se chtějí naučit spolu komunikovat jinak, tak aby si byli schopni opět naslouchat. Jindy je tématem proměna vztahu po návratu rodiče do práce, či rozdílný přístup k výchově, nebo širší rodinné vztahy. Témata jsou opravdu široká – k tomu stačí jednoduchý klíč – cokoliv, co může být předmětem sváru, může být předmětem mediace. Partnerské neshody se mohou vést ohledně naprosto z určitého pohledu až banálních záležitostí typu špatného vkládání nádobí do myčky, jindy to mohou být věci ohledně výchovy společných potomků či způsobu trávení společného času. Je důležité zdůraznit, že v partnerských neshodách, které zasahují do partnerské pohody, není banalit, a není úkolem mediátora hodnotit či soudit, zda je problém klientů závažný, či banální. Důležité je, jak svou situaci vnímají oni sami.

Jak sezení vypadají? Jsou i hádavá?

Pokud se pár rozhodne svou situaci řešit společně – a to je nezbytným předpokladem pro úspěšné zahájení mediace, proto nejsem zastáncem takzvané soudem nařízené mediace, která jde proti svému nejzákladnějšímu principu, a tím je dobrovolnost – pak je již toto setkání velkým úspěchem. Nicméně klienti přicházejí nejčastěji rozechvělí, bez očekávání. Důležité je pak pro ně vytvořit bezpečné prostředí, kde se budou moci bez obav vyjádřit – často tak činí poprvé za přítomnosti cizí osoby a zároveň za přítomnosti partnera, jehož obvyklé reakce očekávají. V úvodu se tedy mísí určité očekávání, napětí, často jsou přítomny slzy, smutek a určité zoufalství, jelikož partneři nevědí, jak ve své situaci dále pokračovat a přitom by oba dva chtěli z patové situace ven. Již během prvních hodin mediace vyplouvají na povrch – a to je velmi žádoucí – vyhrocené emoce, které se snaží mediátor obrousit na hrany skutečných potřeb, tedy zjistit, co za těmi emocemi jednoho či druhého je. Tam už dochází k hádkám, obviňováním, útokům, ale i dalšímu pláči či výbuchům smíchu. Vše je při mediaci možné. Jednou klientka z mediace rozrušená utekla, jen se potřebovala uklidnit venku, a poté se zas k jednacímu stolu vrátila. I to je třeba respektovat. Jako to, že klienti v mediaci nebudou chtít pokračovat.

Přichází s návrhy častěji ženy, či muži?

Nejdůležitější je, aby pár přišel spolu. Aby rozhodnutí řešit svoji situaci formou partnerské mediace bylo rozhodnutí společné. Z mé praxe pak jako iniciátorky převažují ženy. Ale mají osvícené muže, kteří tuto variantu vítají, nebo jsou k ní alespoň svolní. Z praxe kolegů advokátů pak zase vím, že muži jsou svolnější k řešení situace formou mediace v situaci, která je již více vyhrocená – a blíží se k soudnímu řízení.

Kromě toho české soudnictví vyzývá páry primárně k řešení své situace prostřednictvím mediátora, často ale až v momentě, kdy obě strany mají advokátní zastoupení a jsou v klasickém soudním sporu a jakékoliv přiblížení se a společné řešení je spíše nemožné, až vyloučené. Nezřídka kdy pak advokáti „protistran“ u mediátora zastoupí své klienty, z mediace se omluví, mediační jednání neproběhne a naopak se rozběhne klasické soudní řízení, které je zpravidla velmi zdlouhavé, nákladné – obě strany mají svého advokáta, a končí rozhodnutím třetí strany – soudu. Oproti mediaci, kde se strany dohodnou spolu či mezi sebou.

Jedná se častěji o sezdané páry? Jedná se spíše o dlouhodobé vztahy, nebo i krátké?

V mé praxi potkávám manžele, ale i partnery, kteří spolu žijí v dlouhodobém soužití. Pár, který je spolu kratší dobu, ke mně zatím nepřišel, ale určitě bych tento přístup doporučovala. Vzpomeňme například na takzvanou náboženskou přípravku – lidé, kteří se rozhodnou pro svatbu v kostele také chodí ke svému faráři, a kromě církevních náležitostí mluví i o svých představách, jeden o druhém, o svých plánech. Umím si představit právě taková mediační sezení jako přípravku pro společný život.

Co přesně je cílem mediátora?

Cílem mediátora je sledovat cíl stran, které do mediace vstoupily. Tento cíl si strany definují samy na začátku či v průběhu mediačního procesu. Mým úkolem jako mediátora je jim tento cíl pomoci zviditelnit, usnadňuji jim zpracování emocí, jejich zmírnění až na rozumovou úroveň, aby obě strany mohly s čistou myslí předkládat svoje myšlenky a nápady. Pokouším se také usnadnit stranám vzájemné porozumění – interpretuji vyslovené, ujišťuji se, že bylo takto myšleno, vyzývám druhou stranu k odpovědi či reakci. Obě strany v rámci mediace dostávají dostatek prostoru i péče, a to rovným dílem. Rovnoměrnost v pozornosti mediátora k jedné či druhé straně je velmi důležitá. Jedna ani druhá strana se nesmí cítit znevýhodněná. Primární cílem by mělo být dosažení takzvaně mediační dohody – někdy stačí v ústní, jindy i v písemné podobě.

Jsou páry ochotné spolupracovat?

Pokud vycházíme z principu dobrovolnosti, pak jsou partneři zpravidla ochotni spolupracovat – jednou už se společně a zároveň dobrovolně dohodli, že svou situaci chtějí spolu řešit za účasti nezávislého prostředníka. Samozřejmě někdy cítím tendence jedné strany přimět mediátora, aby to té druhé straně už „konečně vysvětlil“, jenže to se setkává s neúspěchem a oběma stranám jsou pak připomenuty principy mediace a pozice mediátora jako nestranného usnadňovatele řešení jejich konfliktu. Mediátor skutečně není tím, kdo rozhoduje, posuzuje či odsuzuje jedno, či druhé chování. To strany zpravidla velmi brzo pochopí a otvírá se prostor pro jejich vlastní, společné řešení.

S čím ze sezení odcházejí?

Jak kdo, jak kdy. Někdy stačí jedno sezení na první společné myšlenky, jak z dané situace ven. Jindy se témata teprve otevřou. Mediační sezení trvá zpravidla 3 hodiny v kuse (s krátkými pauzami), a je velice individuální, kam si který pár dojde. Častěji však bývá setkání více. Páry obvykle odchází s novými myšlenkami a nápady. Také s novým pohledem na svou situaci. Nezřídka kdy také poprvé skutečně vnímají, jak danou situaci vidí jejich partner. Což jim umožní se sblížit. A v důsledku mohou páry odejít i s nepsanou, či psanou mediační dohodou, která z jejich sváru ukazuje cestu ven – často s konkrétními kroky pro jednu či druhou stranu, či kroky společné, samozřejmě s nutným časovým vymezením a také s uvědoměním si toho, co se stane, když takovou dohodu nedodrží. Obecně se dá říci, že se páry k sobě v mediaci přibližují, hledají společně řešení, a to může po dlouhotrvajících neshodách přinášet nesmírnou úlevu.