Michaela Duffková je inspirativní žena s duší bohéma. Její jméno v poslední době rezonuje veřejností díky filmu Zápisník alkoholičky, který měl premiéru 11. července. Příběh v něm vypráví o Michaele, která, stejně jako mnoho dalších žen, propadla alkoholismu. Během náročné léčby začala psát blog, který se stal fenoménem a pomohl mnoha lidem. Od té doby napsala tři knihy, založila soukromé centrum pro léčbu závislostí Alkos a stala se inspirací pro film, který ukazuje syrovou realitu závislosti na alkoholu.
Nejsilnější je vděčnost k sobě, k osudu i k mému okolí, stejně jako pokora. Stále je kam se posouvat. Příliš se neohlížím zpět, raději se dívám dopředu.
Největší mediální kolotoč byl kolem premiéry filmu Zápisník alkoholičky. S takovým množstvím fotografů a kamer trochu bojuji, protože nejsem příliš extrovertní člověk. Mám problém postavit se před fotoaparáty a nějak se u toho tvářit. Je to pro mě velký výstup z komfortní zóny. Naopak Ondra, můj partner, si to vyloženě užívá. Je velmi společenský. Pro něj je to zábava, pro mě spíše povinnost.
Nedávno se mi to stalo poprvé. Byli jsme na náplavce a přišla za mnou paní, že mě odněkud zná. Pak si vzpomněla, že byla na mém filmu a byla velice milá. Když slyším takovou bezprostřední reakci od někoho jiného a nezaujatého, je to moc příjemné.
Na premiéru jsem se dívala jen v Bratislavě, kde nebyl takový mediální tlak. Měla jsem tak na to klid. Finální verzi jsem viděla poprvé právě tam, v Praze jsem už nekoukala. Během promítání jsme byli s hlavními představiteli venku a povídali si. Do sálu jsme šli až na konec filmu, abychom viděli reakce diváků. Doma jsem se shodli, že se teď nějakou dobu nebudeme znovu koukat. Potřebujeme chvíli odstup.
Tereza je ve filmu velmi autentická. Já se v ní vidím i přesto, že jsme se před natáčením ani během něj nevídaly. Více jsme se poznaly až po něm a zjistily, že toho máme hodně společného. Je dobře, že jsme se nesblížily dřív, protože by pak pro ni bylo těžké zahrát tuto roli nezaujatě. I proto pro mě bylo těžké se od toho odosobnit. Skutečně se v ní na plátně vidím. Nejde na film pohlížet jako na fikci i z toho důvodu, že je to z 95 % realita. Kromě tří přidaných scén je vše tak, jak se to skutečně stalo.
Ano, ale málo. Já to však celkem úspěšně ignoruji. Pokud přijde něco přímo mně, například emailem, tak to vnímám. Nakonec to ale často dopadne i tak, že se mi pisatelé omluví, že netušili, jaká je realita. Toho, co se dostane ke mně, ale skutečně není mnoho. Často mi naopak chodí milé zprávy, že jim kniha i filmy pomohly pochopit někoho ze svého okolí. Často chodí také reakce, že film u nich pomohl otevřít například téma vztahu.
Rozhodně ano. I některé recenze na film říkaly, že to přece není žádná alkoholička. Kladu si otázku, zda lidé vnímají, že se jedná o skutečnost a realitu a ne o smyšlený příběh napsaný za účelem vydání knihy a natočení filmu. Nezbývá nic jiného, než to přejít s úsměvem. Můžeme natočit spoustu verzí filmu o alkoholičkách. Jedna bude pít víno, druhá vodku a třetí do toho bude brát ještě prášky. Ale o tom film Zápisník alkoholičky není. Lidé mají zkreslenou představu o závislosti. A bohužel, tak se k tomu staví i státní léčba, která má pro všechny jeden a ten samý návod, jak z toho ven. Není žádný individuální přístup. Stejně unifikovaně na to nahlíží společnost. Lidé mají svou představu, jak takový alkoholik má vypadat. A pokud to někdo nesplňuje, není to alkoholik.
Důvodem byl fakt, že film bude mít mnohem větší dopad na veřejnost než kniha a může tak pomoci více lidem. Cokoliv bude mít potenciál pomoci, tak do toho půjdu. Režisér Dan Svátek mě oslovil s nabídkou zfilmování mého příběhu a shodou okolností mi týden potom přišla další nabídka od jedné režisérky. Nicméně Dan měl už s tímto tématem zkušenosti díky filmu Úsměvy smutných mužů. Navíc jsme se shodli na myšlence, kterou má film předat, a vše, co jsem chtěla, dodržel. Jsem také ráda, že to točil muž, protože mě mnohem víc vnímal.
Je jedna scéna, kterou jsem vyloženě nechtěla. Byla to jedna z těch přidaných, které se ve skutečnosti nestaly, a sice když postava Míši pod vlivem vzala malou dceru, odnesla ji do auta a chtěla s ní odjet, ale ihned nabourala. Kvůli tomu jsme měli s Danem velké neshody, ale on má schopnost vás přesvědčit, že je to pro dobro věci. Nakonec jsme se shodli, že to tam zůstane. Momentů, na kterých jsem trvala, aby ve filmu byly, bylo hodně. Důležité pro mě byly scény s epileptickým záchvatem a detoxem. Chtěla jsem, aby byly opravdu věrohodné, proto jsem byla přítomna, když se natáčely.
Jsem naprosto spokojená. Mám pocit, že se všechno sešlo tak, jak mělo. I když Tereza Ramba nebyla první volba. Původní herečka to na poslední chvíli odmítla, a tak dal Dan Svátek trochu neuváženě na svůj Facebook, že hledáme herečku do hlavní role. Asi 14 dní se probíral komentáři a nakonec mu zavolala manažerka Terezy, že si myslí, že by to měla hrát právě ona. Tereza se ještě chvíli rozmýšlela, ale nakonec na roli kývla. Dala tomu strašně moc. Nešlo jen o to postavu zahrát, ale podstoupila všechny aktivity okolo, což rozhodně není samozřejmost. Co se týče zbytku obsazení, vše bylo perfektní. Dan měl dobrou ruku ve volbě herců.
Já se s nimi nevídám vůbec, Ondra a děti se s nimi vídají normálně. Tchyně jen četla pár rozhovorů, většinou ale ty bulvární, které nejsou mnou autorizované. Když jí Ondra poslal rozhovor, kde mluvím o tom, že jsou naše vztahy vzájemně respektující, stejně si říkala svou, ale to už tak zkrátka je a já jsem s tím smířená. Lidé, kteří četli knihu, v ní často vidí nepřítele a padoucha příběhu, zatímco ti, kteří jen viděli film, ji chápou a vnímají to tak, že pouze chránila svého syna. Celý problém v našem vztahu byl o drobnostech, které člověka postupně ubíjejí. Na všem vidí chyby a všichni podle ní dělají všechno špatně. Nešlo o to, že by mě tchyně šikanovala nebo mi něco prováděla.
První kniha Zápisník alkoholičky reflektovala závislost, léčbu a následné období. Druhá kniha Zápisník abstinentky popisovala příběhy lidí, které jsem poznala během léčení, a pohled osob z mého okolí. Třetí kniha se vrací ke mně a ke vztahovým peripetiím, které po léčbě zkrátka jsou. Vztahy po léčbě nejsou zdravé, je těžké dát je zase dohromady a myslím si, že to bez pomoci odborníka ani nejde. Nás s Ondrou to stálo rozvod, každý jsme si našel jiného partnera, třetí dceru mám s jiným partnerem. Soud nám však nařídil rodinnou terapii a díky tomu se nám podařilo vrátit se na začátek a postupně vztah urovnat. Po nějaké době jsem se k sobě s Ondrou vrátili. V knize je tedy obsáhlé téma spoluzávislosti, píšu tam o úzkostech a panických atakách, kterých jsem si užila na začátku tohoto roku dost a dostávám se z nich ještě dnes. Navíc se čtenáři také dozví, jak jsme založili Alkos (centrum pro léčbu závislostí, pozn.ed.), což bylo také velmi náročné.
Individuální přístup, multidisciplinární tým a rychlý nástup. To jsou tři klíčové věci, na kterých Alkos stavíme. Máte-li tým, kde jsou lékaři, psychologové, adiktologové, psychiatři a internisté, můžete klientovi poskytnout vše, od náhledu na jeho aktuální zdravotní stav po individuální řešení konkrétně jeho problému, se kterým přichází. Máme program, kterého se držíme, ale s každým klientem se musí pracovat jinak. Mně osobně se právě nedostalo individuálního přístupu, i když jsem ho opravdu potřebovala. Velmi mě také poznamenala smrt mého táty, který na svou léčbu čekal strašně dlouho. Na státní léčbu se čeká až čtyři měsíce. My se snažíme, aby klient na nástup léčby nečekal déle než dva týdny, většinou však nastoupí do týdne.
Vliv to určitě má. Dává to lidem pocit, že je to normální a že to tak dělají všichni. Americké produkce to v poslední době hodně omezují. V České republice to ještě tak na ústupu není. Nejedná se sice už o takový extrém, jako například seriál Hospoda z roku 1996, ale stále je to norma.
Covid měl vliv na všechny. V Alkosu budeme mít ještě dlouho klientelu z doby covidu. Před rokem 2020 jsem ale vnímala, že lidé začínají chápat, že alkohol nemusí být nedílnou součástí jejich životů a začínají se více zajímat o zdravý životní styl. Covid vše rozmetal a bohužel zatím nenajíždíme zpět na původní myšlenku. Je pravda, že dnešní dvacetiletí tolik nepijí, ti se však zase uchylují k HHC a kratomu, který je velice nebezpečný a vůbec se o něm nemluví. Kratom představuje velký problém a hrozně těžko se s touto závislostí pracuje. Když jsem viděla na vlastní oči odvykání, je to strašné. I měsíc trvá, než se zbavíte abstinenčních příznaků.
Musí se o tom mluvit. V klidu se posadit, ideálně, když je dotyčný střízlivý. Mluvit věcně, nechat stranou veškeré emoce, i když to není snadné, a nabízet konkrétní pomoc. Jít za člověkem s tím, že mu rovnou nabízíte řešení. Důležité je nečekat, že na to člověk hned zareaguje pozitivně. Je třeba to opakovat pořád dokola.
Michaela Duffková je abstinující alkoholička, která během léčení začala anonymně psát blog s názvem Zápisník alkoholičky, s myšlenkou, že pokud její příběh pomůže třeba jen jednomu člověku, bude to mít smysl. To ještě vůbec netušila, kolika lidem ve výsledku pomůže a jak velký vliv to na její život bude mít. Vystoupila z anonymity a za blog získala prestižní ocenění Magnesia Litera. Napsala dvě knihy Zápisník alkoholičky a Zápisník abstinentky a po veškerých úskalích otevřela Alkos, centrum pro léčbu závislosti, kterému se naplno věnuje. Její příběh byl zfilmován režisérem Danem Svátkem s Terezou Ramba v hlavní roli. Nyní vyšla její třetí kniha Zápisník nealkoholičky a naplno se věnuje osvětě ohledně závislosti na alkoholu.
Rozhovor s Michaelou Duffkovou
