„Mary Shelleyová předběhla svou dobu a možná je teď více inspirativní než kdy jindy,“ tvrdí autorka knihy Mary Anne Eekhout

Doposud jste sepsala několik knih, ale žádná z nich nebyla historickým románem. Co vás vedlo k volbě tohoto žánru a proč jste si vybrala, že jej napíšete právě o Mary Shelleyové?

To je docela vtipné, já jsem historický román totiž původně nikdy psát nechtěla, protože jsem si vždy říkala, že s tím je moc práce a je velmi obtížné správně vystihnout všechny detaily. Vždy jsem psala pouze fikci. Pak jsem ale byla jedno léto v Římě, kde jsem navštívila Pamětní dům Keats-Shelley, což je muzeum se spousty příběhů o básníkovi Johnu Keatsovi, samozřejmě Mary, Percym Shelleym i Lordu Byronovi a byl mezi nimi i příběh o létě 1816, které všichni strávili poblíž Ženevy, kde se v Mary zrodil nápad na Frankensteina. Ale samozřejmě o tom konkrétním létě psalo už spoustu spisovatelů a točily se o tom filmy. Tak jsem si řekla, že jestli k tomu chci něco přidat, musím se do jejího života ponořit hlouběji a dát tomu originální nádech. Tam začalo celé mé pátrání, při kterém jsem zjistila, že léto 1812 strávila v Dundee a tvrdila o něm, že bylo formativní pro její představivost. Ale její deníky z té doby nejsou dohledatelné. A tak mě napadlo, že se tam možná stalo něco, co bylo pro ni velmi důležité a my nevíme, co to je, a ona nám to řekne...a to ve mně podnítilo příběh.

V čem vám přišla Mary Shelleyová inspirativní?

V tolika věcech! Byla to velmi inteligentní žena. Věděla toho hodně. Byla velmi vzdělaná. A pak v pouhých devatenácti letech napsala Frankensteina, který neměl obdoby. My ten příběh vyzdvihujeme dodnes a existuje spoustu knih a filmů, které na něj navazují. Navíc Frankensteina vytvořila v době, kdy ženy nepsaly knihy, natož knihu o vědci, který spojil končetiny dohromady, aby z nich vytvořil ohavné monstrum. A to byl podle mě tak odvážný krok. I v současnosti se můžeme ztotožnit s tím, že je z pozice ženy těžké udělat něco, co chceme, a ne to, co se od nás očekává. Takže si myslím, že Mary Shelleyová je inspirativní ikonou i v dnešní době. Možná teď ještě víc než kdy jindy.

Vzhlížely k ní přitom nejenom ženy, ale i muži, a to včetně slavného Lorda Byrona. Jak si myslíte, že se cítila jako žena, když dosáhla tak velkého úspěchu? Její matka byla přeci jen Mary Wollstonecraft, první britská feministka.

Z mého průzkumu jsem se dozvěděla, že vždy cítila tlak, aby se vyrovnala úspěchům své matky i svého otce, který byl filozofem a také spisovatelem. Pocházela tedy z rodiny velmi inteligentních lidí. Takže si všichni mysleli, včetně jí samotné, že je v ní potenciál. A když se Frankenstein ukázal jako takový úspěch, myslím, že to pro ni byla úleva a zároveň trochu znepokojení, protože, no, samozřejmě, kvůli tématu. Lidé k tomu měli co říct. Zejména muži, kteří psali recenze do novin. Ti ani tak nepochybovali o tom, že by kniha nebyla dobře napsaná, ale považovali za morálně špatné, že takový příběh sepsala žena. Jiní nevěřili, že ho napsala ona, ale že to musel být její manžel Percy Shelley, který byl také spisovatel.

Ve svém životě přišla o hodně lidí, její matka zemřela potom, co ji porodila, ztratila své první dítě a pak i několik dalších, její manžel se utopil… Myslíte, že možná proto napsala Frankensteina?

Ano. Frankenstein má samozřejmě spoustu motivů a témat, ale smrt je toho opravdu velkou součástí a vítězství života nad smrtí a smrti nad životem a skutečné vnesení života do neživého předmětu. Myslím, že to bylo něco, co měla na mysli většinu svého života. Celkově měla velmi tragický život a v době, kdy napsala Frankensteina, nevěděla ani polovinu z toho, jelikož v té době zažila „pouze“ ztrátu matky a jednoho dítěte.

Do románu jste zařadila i nadpřirozeno, a sice nějaká monstra. Co vás k tomu vedlo?

Z mého výzkumu jsem věděla, že v létě 1812, kdy žila v Dundee a setkala se s Isabellou, se navzájem velmi bavily čtením příběhů o příšerách a myslím, že tehdy možná začalo její okouzlení temnými, nadpřirozenými tématy. Navíc se Skotskem jsou spojeny různé druhy mytologických postav. Některé z nich jsem tak zařadila do knihy, jiné jsem si vymyslela, ale cítila jsem potřebu do knihy vložit ještě více fantazie, protože to byla opravdu velká část života Mary Shelleyové.

Z jak velké části je kniha fantasy? A z kolika faktů se skládá?

V časové ose z roku 1816 je vlastně spousta faktů. Z jejích deníků a z deníků dalších lidí, kteří byli v Ženevě, víme hodně o tom, co se tam dělo. Druhá časová osa se odehrává v roce 1812 a tam víme, že byla v Dundee, ale jinak toho víme velmi málo. Snažila jsem se tedy zachovat fakta i tady, ale zároveň jsem tam měla více prostoru si pohrát s příběhem, což mě moc bavilo, protože to je pro spisovatele dar. Takže bych řekla, že je to tak 40 % fakt a zhruba 60 % z mé fantazie.

V knize také zmiňujete, že Mary a Percy měli otevřený vztah a že měl poměr i s její nevlastní sestrou Claire. To byla pravda?

Ano, to tak opravdu bylo. Když se Mary seznámila s Percym, řekl jí, že věří ve volnou lásku. Marie tvrdila, že také věří v koncept volné lásky. Tragickou pravdou ale bylo, že chtěla jen Percyho a nikoho jiného. A on, ačkoli si myslím, že Mary pro něj byla jeho velkou láskou, chtěl mít i další ženy.

To je podle mě aktuální i dnes. Spoustu lidí je v otevřených vztazích či situationshipech, přičemž to vyhovuje pouze jednomu.

Ano, je to starý koncept, který se nějakým způsobem vrátil. Já můžu říct, že mám velké štěstí že jsme s mým snoubencem v tomto ohledu zajedno, a to, že nechceme mít otevřený vztah.

Myslím, že máte velké štěstí, že jste našla někoho, kdo to cítí stejně.

Co dalšího vás teď čeká?

No, 11. května svatba. (smích) A jinak pracuji na další knize. Tentokrát píšu román na úplně jiné téma. Je to trochu historické, ale ne tak hluboko do historie. Odehrává se v roce 1966 v New Yorku a také to souvisí s feminismem. Ale jinak je to úplně jiný druh příběhu.

A chystáte se navštívit New York, nebo jste tam už byla?

Byla jsem tam asi před 18 měsíci a jak se ukázalo, asi za měsíc tam jedeme na líbánky.

A jaké země jste navštívila díky Mary? Je to vaše první kniha, která má i zahraniční překlady, že?

Ano. Nejedná se o pokračující turné, ale už jsem byl v několika zemích kvůli jiným publikacím Mary, například v Chorvatsku, Francii a Německu.

Očekávala jste že kniha bude takhle úspěšná?

Ne! Samozřejmě jsem doufala, ale na druhou stranu si myslím, že jako spisovatel máte vždycky velké naděje pro všechny své knihy, a myslela jsem si, že by to možná mohlo mít úspěch v zahraničí, protože je to Mary Shelleyová, která by mohla oslovit spoustu lidí, ale takový úspěch jsem si nedokázala představit. Teď mě lidé z celého světa označují na Instagramu, na besedách je spousty lidí...a to je krásné, je to jak za odměnu.

I na pražské besedě bylo hodně lidí. Jak se vám Praha vlastně líbí?

Moc. Slyšeli jsme od lidí, že Praha je opravdu krásná. Ale nečekali jsme, že až tak.