MARTA JANDOVÁ: Našla jsem svou spřízněnou duši

Letos jste spolu deset let. Jak jste se vlastně seznámili?

Marta: Naše první rande bylo naslepo, protože nás dohodili kamarádi. Mně řekli, že se chce Míra se mnou setkat, Mírovi zase řekli, že jsem ho potkala v nemocnici a že jsem jim podstrčila telefonní číslo, ať mi určitě zavolá. Oba jsme si mysleli, že nás balí ten druhý. 

Pro první polibek jste si údajně letěla až do Chorvatska. Je to pravda?

Marta: Po první schůzce následovaly další, ale stále to bylo platonické. Když jsem byla v Německu na festivalu, napadlo mě, že bych za Mírou přiletěla do Chorvatska. Tak jsem mu to nabídla a on mi napsal zprávu: „Jestli chceš, budu moc rád, když přiletíš.“ A tak jsme si 27. června 2011 dali naši první pusu. O tři roky později, v ten samý den, jsme se vzali. 

Mirku, čím vás Marta zaujala? V čem byla výjimečná?

Mirek: Ona je pro mě stále výjimečná. Nikdy předtím jsem nepotkal člověka, který by ztělesňoval všechno to, co očekávám od partnerky, manželky, ženy. Člověk pozná, když vedle sebe má někoho, s kým chce zestárnout. Marta také vyvažuje mé slabé stránky: Jednou jsem třeba prohlásil, že bychom mohli někam vyrazit, a než jsem to stačil dopovědět, Marta už koupila letenky. Mojí slabou stránkou je, že se vždycky pro něco nadchnu, ale pak vymýšlím důvody, proč to nejde. Marta je mnohem akčnější, s ní jde všechno, Marta dává mým snům reálnou podobu. 

Marto, čím okouzlil Míra vás?

Marta: Za prvé tím, že není muzikant. Na druhou stranu se v rockové hudbě vyzná líp než já. Také se mi líbilo, že se zajímá o spoustu věcí a hrozně dobře se s ním povídá. Když jsem před jedenácti lety prožila těžký rozchod, tak mi kamarádka řekla, že se musím naučit si správně přát. Tenkrát jsem nechápala, jak to myslí. Řekla, že nestačí vyslat přání, aby mě někdo měl rád, že musím být naprosto konkrétní. A tak jsem si přála Míru a vyšlo to.

Máte naprosto odlišné profese. Jak se stane, že si umělecká duše porozumí s gynekologem?

Mirek: Znám mnoho kolegů, lékařů, kteří mají k umění blízko. Na něco hrají, malují, tvoří. Můj kamarád, spondylochirurg, je zároveň skvělý truhlář. Takže mám pocit, že lékaři k umění tíhnou možná víc než lidé jiných profesí. 

Také máte nějaký umělecký koníček?

Mirek: Chtěl jsem říct, že rád zpívám, ale to mi neprojde. Doopravdy zpívám rád, ale neumím to. A navíc to mám zakázaný.

Marta: Zakázaný ne.

Mirek: Moje žena vždycky láskyplně říká, že zpívat vlastně umím. Občas trefím tón, občas trefím rytmus, ale nikdy ne oboje současně.

Marta: Mezi námi, já jsem ráda, že existuje alespoň něco, v čem jsem lepší než Míra.

Mirek: Ty jsi skvělá ve spoustě ohledů. V okamžiku, kdy říkáme, kdo je lepší, tak jde o poměřování sil, které do vztahu podle mého názoru nepatří. Vytváříme vztahy, abychom něco společně budovali, nemáme se poměřovat. Takže já nechci říkat, v čem jsi lepší. Jsi prostě skvělá, a proto jsem si tě vybral a snad s tebou zůstanu do konce svých dnů na téhle zemi. A taky výborně pečeš!

Jaký dezert od Marty milujete?

Mirek: Úplně zbožňuju, když udělá malinovo-vanilkovo-tymiánový koláč.

Takže u vás doma vaří Marta?

Mirek: Vařím já, protože se při vaření můžu zavřít do světa vůní a chutí. V mé profesi občas nastanou dny, kdy už si nechci povídat, a vaření je pro mě způsob, jak vyjádřit sounáležitost s rodinou. Když uvařím večeři, tak holkám ukážu, že jsem s nimi a mám je rád. Tím ale nechci říct, že by Marta špatně vařila.

Marta: Já ale nemám pro vaření vášeň. Vařím ráda, ale mám pár receptů, které neustále opakuju.

Míra si odpočine u vaření. U čeho relaxujete vy?

Marta: Moc času na odpočinek nemám. Pokud ale přijdu domů dřív a vím, že mám hodinu času, tak si lehnu na gauč. Nejdříve něco hledám na internetu, pak se mi zavírají oči, přepnu to na jednu hru, kde musím vytvářet zahrady, a po dalších pěti minutách usnu. Tak vypadá můj odpočinek.

Mirek: Nesouhlasím. Tvůj největší relax je, když se staráš o naši Marušku (dcera Maruška, 8 let). Akorát si to nechceš přiznat, protože by vypadalo blbě, že někdo relaxuje péčí o dítě.

Marta: Máš pravdu. Miluju to.

Mirek: Když byla Maruška na letním táboře, tak jsi trpěla, protože ti ten relax odjel. A já se děsím dnů, kdy Maruška definitivně odejde z domova.

Přitom vy jste už v sedmnácti letech odletěla na rok do Ameriky. Dokážete si představit, že by Maruška takhle brzy vyletěla z hnízda?

Marta: Ne! Příroda je ale naštěstí chytrá, a tak všechno řeší za nás. Nejdříve děti začnou odjíždět na školky v přírodě, tábory, na výlety, a pak přijde puberta, kdy děti „nenávidí“ rodiče. Cesty se začnou přirozeně rozdělovat. Děti máme na pár let půjčené a potom je musíme vrátit zpátky do života. Jednou to pro mě bude těžké, ale chci Marušce dopřát svobodu. I když mám šílený strach, že by se jí něco mohlo stát. Člověk se ale strachu nesmí podvolit.

Mirek: V jedné knížce o výchově psali, že děti nemáme připravit na ideální svět, máme je připravit na život. Na to, že je občas tvrdý a nepříjemný. Pokud děti budeme vychovávat idea­listicky, pak budou v životě nepoužitelné. Je ale potřeba, aby věděly, že se svobodou přichází zodpovědnost. Tak vychovává moje žena Marušku a podle mě to dělá skvěle.

Všimla jsem si, že na sociálních sítích neukazujete Maruščin obličej.

Marta: Musí se rozhodnout sama, jestli chce být vidět. Občas mám nutkání ji vyfotit, protože je krásná a já se chci pochlubit, ale fotím ji zezadu.

Mirek: Chceme Marušku chránit a poskytnout jí bezpečí. A bezpečí jí dáváme tím, že ji neukazujeme. Svět, a obzvláště svět internetu, dokáže být neskutečně krutý, protože je anonymní.

Ano, vzpomínám si na jeden článek, ve kterém psali, že váš vztah je u konce.

Marta: Rozbrečel mě. Tenkrát za mnou Maruška přiběhla a ptala se, jestli se s tatínkem rozvádíme. Článek jí totiž ukázala kamarádka na mobilu. Pomalu ale Marušku učíme, že cizí lidi můžou říct něco ošklivého.

Mirek: Snažíme se to Marušce vysvětlovat, ale nechceme ji do toho hodit. Také jsem z podobných článků byl ze začátku smutný, teď už jdou mimo mě.

Jak zvládáte udržet rovnováhu mezi rodinným a pracovním životem?

Marta: Máme v rodině skvělou organizátorku – mě! Když odjíždím, přesně rozepíšu harmonogram a všechno připravím. Jednou jsem odjížděla na čtrnáct dnů, a tak jsem rozepsala dny a připravila čtyři batohy, protože Maruška měla čtyři kroužky. Obsahy batohů jsem vyfotila, protože jsem věděla, že stejné batohy bude používat i druhý týden.

Mirek: Měl jsem to tenkrát nalepené na dveřích. A ještě mi každé ráno poslala fotku, jaký batoh si má Maruška vzít.

Marta: Teď už to zvládáme bez fotek.

Jaké je to, když se po delším čase vrátíte domů?

Marta: Slíbila jsem Marušce, že pokaždé, když přijedu domů pozdě večer, tak ji obejmu a dám jí pusu. Minule mě chytla, pak v polospánku nahmatala tatínka a pošeptala, že nás má oba ráda.

Mirek: To je vlastně jediný moment, kdy na Martu trošku žárlím. Vždycky, když Marušku nevidím, tak ji chci mít u sebe první.

A jinak na Martu nežárlíte?

Mirek: Ale žárlím, akorát to neříkám nahlas. Navíc žárlím zdravě, rozhodně ji nekontroluji, nepronásleduji.

Marta: To já žárlím! Vždyť má v ordinaci samé pacientky. Už jsem si sice trošku zvykla, ale občas si říkám, že za Mírou přijde nějaká úžasná žena a bude s ním flirtovat.

Mirek: Už přišla, už flirtovala a už jsem si ji vzal.

Marta: Žárlení je jako nervozita při práci. Když člověk přestane být nervózní, je to špatně.

Když se vrátíme k té puse pro Marušku – máte ještě nějaké jiné rodinné rituály?

Marta: S Mírou se křížkujeme při odchodu z bytu a před spaním si dáváme polibek. A také se kontrolujeme, zda druhý v pořádku dorazil.

Mirek: Nejde o klasickou kontrolu. Chci jenom vědět, že je Marta v pořádku. Vždycky, když se vrací domů v noci, tak se bojím, aby řidič v autě neusnul. Než přijede, tak mám lehké spaní.

Marta: A také máme rodinný čtenářský kroužek. Lehneme si do postele a každý si čte svou knížku. Chceme, aby Maruška viděla, že čtení patří k životu.

Mirek: Děti v mnoha ohledech napodobují rodiče, ať už vědomě, nebo nevědomě. A čtení je, alespoň pro mě, jednou z nejdůležitějších dovedností. Myslím, že jsme v Marušce lásku ke knihám vybudovali.

V jednom rozhovoru jste se nazvala světoběžnicí. Nenapadlo vás někdy, že byste s rodinou žili v jiné zemi?

Marta: Miluji nové začátky! Kdyby manžel dostal práci třeba na Novém Zélandu, tak bych neváhala ani vteřinu. Moje kariéra mě baví, ale nikdy jsem o ni neprosila. Přišla sama. Teď bych se dokázala podřídit. Nepotřebuji luxusní restaurace, vína za tisíce, drahé kabelky. Pro mě je důležité, abychom byli zdraví a spolu. Půlka rodiny mi umřela na rakovinu, takže vím, o čem mluvím. Nejdůležitější v životě je najít svou spřízněnou duši a být spokojený s tím, co člověk má.

Myslíte, že si rodiny vážíte právě kvůli tomu, že vám maminka odešla tak brzy?

Marta: Je to možné. Táta byl často na cestách, pak umřela maminka, pak brácha. Proto jsme se s Mírou měli potkat. Protože jsme oba vyrůstali v neúplných rodinách se slavnými tatínky ve svém oboru. Hledali jsme se, protože jsme byli neukotvení.

Mirek: A teď už ukotvení jsme!