MARTA JANDOVÁ: Na štěstí jsem si musela počkat

Na fotkách pro Marianne působí skoro jako antická bohyně, ale i civil má hodně příjemný. Bílé triko, květované kimono, světlé džíny, v ruce ledová káva. Když si v karlínském bistru při nemilosrdně ostrém letním světle prohlížím její tvář téměř bez vrásek, napadne mě, že některé ženy opravdu zrají jako víno. Máme zhruba hodinu, pak Marta vyzvedává dceru z gymnastiky. „Marušce je čtyři a půl a zabírá mi devadesát procent času. Když mi umřela máma, někdo mi řekl, ať se nebojím, že se ten smutek zmenší, až sama budu mámou. Já si na to musela hrozně dlouho počkat. Smutek se sice nijak nezmenšil, ale dcera vyplnila tu hroznou díru.“

První otázku si vypůjčím od dokumentaristky Heleny Třeštíkové. Jaký je momentálně váš nejsilnější životní pocit? Čím právě teď nejvíc žijete?

Mateřstvím. Nikdy bych neřekla, že se zrovna ze mě stane taková přeaktivovaná matka. Ale je to tak. Jsem otrokyně a taxikářka. Kvůli dceři si dávám všechnu práci na dopoledne, abych měla odpoledne čas rozvážet ji po kroužcích. Mám hodně ulítaný život, teď zrovna se třeba snažím dokončit desku, jsem unavená a nic nestíhám. Ale když vidím, kolik párů s malými dětmi se kolem nás rozvádí, moc dobře si uvědomuju, jaký máme jako rodina naplněný život. 

S partnerem jste každý z úplně jiného světa, vy muzikantka, on doktor. Říkám si, kde se asi protnete.

U nás si to sedlo skvěle. Muž je větší bohém, než se zdá. Dokud jsem neměla dítě, bylo celkem fajn mít kluka, na kterého v uvozovkách není spoleh. Žila jsem s muzikanty a to je samé: tady si ještě dáme panáka a tady taky, zítra nemusíme vstávat. S přibývajícím věkem už ale člověk nechce vedle sebe super vtipnýho zábavnýho bohéma, ale někoho, o koho se může opřít. Navíc můj manžel je do toho i ten vtipnej a legrační, takový umělec-gynekolog. Sice má pevnou pracovní dobu, ale jemu to dělá dobře, kdyby neměl žádný časový limit, zapadl by mezi knihy a netušil, kolik je hodin. My jsme si s Mírou ve spoustě věcech podobní, oba potřebujeme zápřah.
A hlavně je na něj spolehnutí.

Vy úplně záříte, když o něm mluvíte.

Já ho hrozně chválím. Samozřejmě mě někdy štve, ale jinak je skvělý. 

Kde jste se vlastně potkali?

Na nás to ušili společní kamarádi. Řekli si, on je sám, ona je sama. On miluje rockovou muziku a vždycky říkal, že by Martu Jandovou rád poznal. Dokonce v tom měla prsty i manželka mého táty! Udělali to fakt nenápadně, my jsme to poznali zhruba až za měsíc. Mně tenkrát namluvili, že by mě Míra strašně rád pozval na kafe, a jemu řekli, že jsem ho někde viděla a moc se mi líbil. Muž se mě pak asi po měsíci zeptal, kde jsi mě to vlastně viděla? A já jen: co, vůbec nevím, o čem mluvíš?! Takže nás dva dali dohromady kamarádi. Je to hrozně zvláštní, nikdy jsem si nemyslela, že by něco podobného mohlo fungovat.

Jak dlouho už spolu jste?

Sedm let. Zrovna nedávno jsme se divili, že už jsme spolu tak dlouho. Strašně rychle to uteklo, hodně jsme spolu zažili. My máme taky dost podobný životní příběh. Oba máme otce absolutně... 

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V ČERVENCOVÉ MARIANNE!