Marianne exkluzivně: Craig Armstrong

Do kavárny v hotelu na Václavském náměstí vstupuje vysoký muž. Už na první pohled vzbuzuje respekt, a když si uvědomíte, co všechno vytvořil, jeden z toho trochu znervózní.

Craig Armstrong je však velice přívětivý a sympatický člověk, a tak po pár minutách lehce zapomenete, že se bavíte s umělcem světového formátu. Je to ten druh osobnosti, se kterým se cítíte komfortně a je vám líto, že na ně máte jen dvacet minut. 

Když jsem za vámi jela, poslouchala jsem písničky, které mám v playlistu už roky. Tři z nich jsou vaše. Jak vnímáte to, že pro mnoho lidí jsou vaše skladby tak nezapomenutelné. 

Je to vlastně úsměvné, protože když píšu hudbu, jsem u toho sám a nikdy si nepředstavuju, kdo to bude poslouchat. Nikdy se nesetkám s publikem, jako je to u kapel nebo zpěváků. Je úžasné, když potkám lidi, kteří mi poví, že je moje hudba ovlivnila. Já moc koncertů nedělám, a tak je pro mě toto ocenění velmi speciální. Snažím se nepřistupovat k hudbě moc intelektuálně, spíš poslouchám instinkt. Jako například u písně This love (z filmu Velmi nebezpečné známosti, poz. redakce), kterou jsem dělal s úžasnou zpěvačkou Elizabeth Fraser a která původně nebyla napsaná pro film. Ve skutečnosti jsem ke své práci dost kritický. Někdy mám pocit, že jsem ve svém životě nevytvořil nic dobrého. 

Jak to myslíte? 

Nikdy neposlouchám to, co už jsem složit. Vždycky se posunu dál k novému projektu, protože si myslím, že dokážu vytvořit něco lepšího. 

To mi připomíná citát Herbieho Hancoka, který řekl, že nejhorší věc, která se umělci může stát, je spokojenost s jeho vlastní prací.

Spokojený se rozhodně necítím. Pražský koncert pro mě bude zajímavý, protože jinak bych svou hudbu neposlouchal. Některé skladby uslyším po hrozně dlouhé době. Například This Love už jsem si nepustil desítky let. Nekoukám se do minulosti. Myslím, že umělec se časem dost mění, musí se stále posouvat dál a nenechat se ovlivnit tím, co už udělal.  

Byl vám udělen Řád britského impéria, to je velké uznání. I přes toto ocenění si myslíte, že svou práci můžete dělat lépe? 

Samozřejmě, mnohem lépe. (Jeho asistentka se nahlas zasměje.)

Tušil jste od malička, že hudba bude vaše cesta ? Jaká je vaše první hudební vzpomínka? 

V sedmi letech mě moje teta učila hrát na piano. Také jsem trochu hrál housle a později ve své kapele na kytaru. Nikdy jsem si vlastně nemyslel, že budu profesionální hudebník. Prostě se to stalo. Znáte ten moment, kdy se musíte rozhodnout, co budete dělat? Já věděl, že to bude umění, ne přímo hudba, ale rozhodně něco kreativního. Vždycky jsem ale skrytě chtěl být malířem, hudba nakonec vyhrála. 

Možná ještě budete malířem. 

Možná (směje se). Možná je to moje další kariéra. 

Proč zrovna filmová hudba? 

Když jsem byl mladý, pracoval jsem hodně v divadle a tvořil jsem většinu divadelní hudby, což je jen malý krok k filmu. Nejvíc na tom mám rád tu spolupráci s talentovanými lidmi. Když pracujete s velmi talentovaným režisérem, který vám dává hodně svobody, užíváte si to a navzájem se obohacujete. Je to skutečně úžasné prolínání znalostí a názorů. 

Vím o vás, že máte rád syntezátory a elektronickou hudbu, nakonec jste to bravůrně předvedl u písně Roothles Gravity (z filmu Po krk v extázi). Máte radost, když najdete projekt, kde můžete tuto vášeň realizovat? 

Popravdě mám. Když jsem byl malý, moji rodiče byli chudí, neměli peníze, aby nám kupovali hezké věci. Můj kamarád tenkrát dostal od svých rodičů magnetofonový nahrávač, a to pro mě bylo jako cesta do vesmíru. Od té doby mě vše kolem elektronické hudby fascinovalo a začal jsem sbírat synťáky. Když mi bylo něco přes dvacet, musel jsem je však prodat. Měl jsem dvě děti a platil hypotéku. Později po letech jsem si je všechny koupil zpět. Ale k vaší otázce, projekt jako byl například Frankenstain mi umožnil skombinovat orcherstrální a elektronickou hudbu, což mě hodně bavilo. 

Je těžké přesvědčit režiséra, aby experimentoval nebo změnil svou představu? 

To je velmi těžké. Měl jsem opravdu štěstí například s Buzzem Lurmanem (Mouline rouge, Romeo + Julie, Velký Gatsby, poz. redakce), který je velmi otevřený novým nápadům, zatímco mnoho jiných režisérů je velice konzervativních. 

Teď je mi jasné, proč s ním tak rád spolupracujete. Jaký jeho film jste si nejvíc užil? 

Hodně mě bavil Velký Gatsby. Většina lidí by asi hádala Mouline Rouge, ale Gatsby byl pro mě opravdu výjimečný. 

Když vám nabídnou spolupráci na filmu, napadne vás hned, jaká hudba ho bude provázet? 

Prvotní inspirace přichází ze scénáře. Například Oliver Stone je tak dobrý scénárista, že si stačí jen přečíst scénář, aniž bych viděl jediný záběr a okamžitě mám představu, co by to mohlo být. 

Existuje nezfilmovaná kniha, k jejíž filmové verzi byste rád složil hudbu? 

Mám rád Něžná je noc od F. Scott Fitzgeralda. V 60. letech tuto knihu zfilmovali, ale byl bych rád, kdyby někdo udělat novou verzi. Je to skvělý příběh. Mám i představu, jakou hudbu bych k tomu složil. 

Máte čtyři děti, vydalo se některé z nich vaší cestou? 

Můj nejmladší syn je ve čtyřiadvaceti velmi dobrý zvukový inženýr a někdy pro mě pracuje. Je to vtipné, protože ho stále vidím jako malého kluka. Studoval v USA a pracoval v Los Angeles a když se vrátil zpět, hodně používal moje studio. Přirozeně jsme tak začali spolupracovat. 

Jste na něj přísný, když je potřeba? 

Ano, jsem. 

A respektuje vás v práci? 

Myslím, že ano. Když přijde pozdě, dám mu to vědět, ale myslím, že si z toho moc nedělá, je to takový pohodář. Pracuje se mi s ním dobře, jsem na něj moc pyšný.  

Kdybyste nebyl skladatel, čím byste byl?

Samozřejmě malířem. Líbí se mi ta izolovanost, ta možnost být sám se sebou. Ale výtvarná i hudební díla jsou si v jednom hrozně podobná. Je to spojení emocí a znalostí. Je to o tom, jak dobře a jakými způsoby umíte emoci vyjádřit. 

Jakou hudbu posloucháte doma? 

Většinou Jazz, new Jazz, elektronickou hudbu, i tu klasickou. Často jsem ale nucen poslouchat i současné interprety. Dcera má ráda například Eda Sheerana, takže mám přehled i v tom (směje se). 

Na čem teď zrovna pracujete, pokud to není tajemství? 

Pracuji na novém albu, které vyjde v září. Jsou to skladby pro piano a smyčce. 

Poslední otázka. Myslíte, že  život by byl srozumitelnější, kdyby ho v některých situacích doprovázela podkresová hudba? 

To je dobrá otázka. Myslím, že každý si tvoří svou vlastní podkresovou hudbu. Dva lidé ve stejné situaci mohou mít naprosto jiné myšlenky a pocity. Ale je to zábavná představa - svět, kde by existoval hudební ekvivalent pro každou emoci. Zajímavá věc na životě je ta, že vlastně není nic jako naprosté ticho, nepřetržitě kolem sebe máte symfonii zvuků světa. I když stojíte sama na vrcholku hory, je tam stále docela dost zvuků, docela dost té podkresové hudby,  nemyslíte?