LUCIE KUTROVÁ: Na Václaváku se bojím víc než v divočině
Ve dvaceti byla Lucie Kutrová typická party girl. Jednoho dne si ale řekla, že už by mohla přestat blbnout a najít si jinou zábavu. Propadla cestování a dnes má v nohou desetitisíce kilometrů po horách a na kontě dvě cestopisné knihy. Tahle živelná mladá dáma mě doslova okouzlila. Třeba její příběh inspiruje i vás.
Jaký byl první impulz k tomu, že jste začala cestovat?
Všichni o tom mluvili. Všichni někam cestovali. Já jsem chodila na party a nakupovala oblečení. Chtěla jsem taky zkusit, co na tom všichni vidí. A za tohle rozhodnutí jsem strašně vděčná, protože život, který žiju teď, je o tolik lepší!
Pojďme se chvíli bavit o vaší první velké cestě – Pacifické hřebenovce. Je to 4260 kilometrů dlouhá trasa, která vede z Kalifornie přes Oregon a Washington až ke kanadským hranicím. Vy jste na ní strávila pět měsíců. Co se vám teď vybaví s odstupem času?
Že to byla prostě paráda. On si člověk s odstupem času už pamatuje jen ty krásné vzpomínky, a i když jsem si párkrát opravdu sáhla na dno, teď vidím jen výsledek. To, že mi cesta změnila pohled na život.
V čem konkrétně?
Pacifická hřebenovka ze mě udělala silnější holku, ale hlavně autorku knihy. Já jsem moc nevěděla, co bych v životě chtěla dělat, a ta cesta mi všechno ukázala. Baví mě psát, baví mě cestovat, baví mě lidi inspirovat, a tak posledních pár let žiju. Lidé říkají, že jsem blázen, když jsem na Pacifické hřebenovce zvládla to, co jsem zvládla. Já si myslím, že blázni jsou lidé, kteří zvládají žít ve městech. Pro mě je chození po horách relax a aktivita, která mě vnitřně naplňuje. Není to nic k obdivování.
Většinu cesty jste šla sama divočinou. Co jste jedla? Měla jste dost zásob?
Na trase se naučíte hospodařit s jídlem, a hlavně si ho mnohem víc vážíte. Je vám líto cokoli vyhodit a zulíbáte ruce každému, kdo vám nějaké jídlo nabídne. Na cestě si všechno nesete v batohu, takže si rozmyslíte, co si s sebou nakoupíte. Můj repertoár se většinou skládal z ovesné a bramborové kaše, čínské polívky a spousty čokoládiček a kokinek. Když jsem ale pak došla po pár dnech do civilizace, cpala jsem do sebe burgery, zmrzlinu, hranolky, palačinky a pak jsem si to všechno dala ještě jednou.
Jak často jste se mohla umýt?
Na cestě se většinou čtyři až deset dní nemyjete, používáte mokré ubrousky a těšíte se do města, až ze sebe konečně smyjete špínu. Nejdéle jsem se nemyla dva týdny a nebojte, špína se mi nezažrala pod kůži. Opět platí, že si začnete neskutečně vážit vody a nebudete jí plýtvat. Ale je fakt, že v jednom kuse smrdíte a je vám to úplně jedno. Všichni tam smrdí. Vy tam jste, abyste si užívali přírody, poznávali inspirativní lidi a vychutnávali si každý den. Nějaké špinavé nohy vás vůbec nevykolejí.
Jak se na takové cestě řeší třeba menstruace?
S menstruací to máme my ženské trochu složitější, ale dá se to přežít. Mokré ubrousky jsou po celou trasu vaši nejlepší kamarádi. Vzhledem k tomu, že se na Pacifické hřebenovce nic nezakopává a nikde nejsou žádné koše, tak si prostě všechen odpad musíte odnést s sebou. Všechen!...
...měla někdy Lucie při cestování krizi? Jak reagují v cizině na to, že je Češka a funguje na trailech solidarita? To se dočtete ve zbytku rozhovoru v ČERVENCOVÉ MARIANNE.
