LINDA RYBOVÁ: Všechny mýty o mém životě

Když si v břevnovském pivovaru, kde máme rozhovor, objednávám malé černé pivo, poznamená, že by si hned dala taky, ale bohužel jí nechutná. „Extrémy ve výživě nemám ráda. Nedávno mě pobavil fotograf Robert Vano, který prohlásil, že v šedesátých letech všichni fetovali jako dnes běhají. Nechci, aby to vypadalo, že teď nějak otáčím, ale když občas slyším, jak lidé od rána do večera mluví jen o tom, kde si koupili jakou potravinu, odkud pocházela a co cítili, když ji jedli, tak se musím smát. Přijde mi to vykloubené.“

Jsem zhruba stejný ročník jako vy a hned na úvod se vám musím přiznat, že v 90. letech jsem vám strašně záviděla. Milovala jsem Wanastowi Vjecy a vy jste chodila s Robertem Kodymem. Taky jste hrála ve všech těch slavných klipech a vůbec jste byla taková girl fatal.

Zrovna nedávno mi jedna maskérka říkala, že kvůli Robertovi nosila blonďatou paruku, aby vypadala jako já. Občas někam přijdu a někdo mi řekne, jé, vy jste můj idol z devadesátých let! A já na to jen, aha, děkuju. Ono je to takové dvojlomné, jako že teď už ne, což je samozřejmě jasný. Navíc si všichni představují, jak to bylo strašně divoký.

A nebylo?

Vůbec! Já o Robertovi nikdy moc nemluvila, protože by asi nebyl rád a já sama svý soukromí neventiluju, ale teď po těch letech je to už vlastně historie. Byla to taková ta velká láska – tedy minimálně pokud mluvím za sebe –, byli jsme spolu pět let a vedli jsme velmi domácký život. Většinou jsme byli prostě jen my dva a občas PBCh. Nechodili jsme do společnosti, žádné divoké věci se neděly. Robert jezdil hrát na koncerty a já do divadla.

Podle klipů Wanastowek to ale vypadalo spíš na sex, drogy, rokenrol.

Tak to fakt nebylo. Robert se mnou, nebo vlastně už těsně před tím, než mě potkal, dost změnil životní styl. Zabrzdil. A já měla divoké období kolem šestnácti a pak jsem to taky dost utáhla. Na to, jak moc jsem byla mladá – bylo mi osmnáct devatenáct – jsme byli takový „domácí štěstí“. (smích) Prostě někde spolu sami. Tak jsme to chtěli a byli šťastný. Na koncerty Wanastovek a v té době hlavně Lucie jsem sice jezdila, ale vždycky jsem se strašně styděla a stála někde v koutě. Tančila jsem s pocitem trapnosti, že holka Roberta Kodyma tancuje na jeho písničky. Každopádně mám z doby, kdy jsme se s Robertem poznali, jednu fotku, kterou fakt zbožňuju. Mám na ní dlouhé blond vlasy, Robert dlouhé tmavé vlasy, oba máme na očích zrcadlovky a držíme cigára. Tehdy jsme pořád hulili a nespali, vlastně ten začátek trochu vostrej byl. A tohle je vostrá fotka. Mám ji ráda, říkám si, že to mělo něco do sebe. Je dobře, že to bylo.

Devadesátky se teď hodně vracejí, teenageři k nim vzhlížejí stejně jako my k šedesátým letům a Woodstocku. Vaší nejstarší dceři je skoro patnáct, to si asi musí říkat, že máma byla pořádně cool.

Že by děti k mým starým fotkám nějak vzhlížely, to vůbec. Moje minulost je pro ně zavřená. Jsem pro ně maminka a moje holčičí historie je pro ně složitá. Nesnášejí vědomí, že...

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V SRPNOVÉ MARIANNE.