Klára Issová: Když mi bylo asi šest, táta mi řekl, „ty budeš slavná herečka“ 

Do kin se blíží snímek Děti Nagana, který bude mít premiéru 22. února a který vypráví o velkolepém vítězství českých hokejistů na olympijských hrách v roce 1998. Vám v té době bylo 19. Vzpomínáte si na tu událost? 

Já na to úplně specifickou vzpomínku nemám. Pamatuji si to vítězství, radost ve vzduchu a že bylo přivítání hokejistů na Staroměstském náměstí. Ale že bych tam hodiny stála a čekala, to ne. Myslím, že jsem byla rozlítanější student, který kmital mezi natáčením a školou. 

Změnilo se to nějak? Jste teď fanynka hokeje, nebo jiného sportu? 

Fanynkou jednoho konkrétního sportu nejsem a na sport v televizi se nekoukám vůbec. (smích) Jako malá jsem občas sledovala krasobruslení s babičkou Blankou. V televizi, když už se k ní dostanu, spíše sleduji filmy nebo si pustím z Youtube nějakou přednášku, rozhovory s herci nebo třeba lekci angličtiny. 

Jak se tato událost v nadcházejícím snímku Děti Nagana promítá? 

Film se odehrává na pozadí úžasného vítězství našich hokejistů v Naganu. Je to velmi silný, emotivní a inspirující moment pro mého syna Doma a tahle událost ho natolik ovlivní, že zatouží hrát hokej také. Chce v něčem uspět, něco dokázat a tak založí takový amatérský tým. Já hraji maminku Evu, která syna ze začátku moc nepodporuje, protože můj syn Dom né vždy vše dotahuje do konce, neplní si povinnosti ve škole ani doma. Jako maminka mám ještě jiné problémy k řešení, snažím se klidnit situaci doma mezi současným partnerem a synem a jejich ustavičný boj. Film ukazuje lidské vztahy jak dospělých, tak i dětí, jejich radosti, ale i potíže, které musejí nějak překonat. Proto si myslím, že by se mohl líbit širokému publiku. 

Identifikujete se v něčem s rolí Evy? 

Musím říct, že čím více jsem scénář četla, tím více mi byla postava maminky Evy blízká. Myslím si, že je to žena, která se snaží každému porozumět – i partnerovi, i dítěti – a snaží se být férová a spravedlivá. Chce, aby to doma fungovalo, aby byl klid, ale ono se to neděje. Trápí ji i minulost a vztahy s rodiči, které nejsou úplně ideální. Takové věci zná každý a každý jsme je zažili. Pro mne bylo důležité vytvořit pravdivou postavu a upřímně ji zahrát. 

Film hodně řeší děti a sport. Jak jste to měla se sportem jako dítě vy?

Jsem dítě z vesnice a měla jsem obrovské štěstí, že jsem vyrůstala v době, kdy jsme po škole fakt mohli běžet ven. Za to jsem dnes velmi vděčná. Šplhali jsme, lezli po stromech, jezdili na kole, na koloběžce nebo trajdali po venku, prostě jsme si hráli. Určitě jsem ale zastáncem toho, aby děti dělaly nějaký sport, protože je to formuje a trénuje jejich disciplínu a odolnost. Děti se někdy konfrontují s trenéry, kteří jsou přísní a chtějí po vás nějaké výkony. Takže člověk pak není tak vyjukaný, když je život občas tvrdý. Sport vás učí vyhrávat i prohrávat, a přijímat oboje. Proto si myslím, že sport může být dobrým nástrojem pro budoucnost, když v něčem musíte vytrvat. Úspěch někdy nepřichází hned, ale s tréninkem, a to platí v každé oblasti života. Pozor bych si dávala jen, aby úspěch dítěte ve sportu nebyl důležitější víc pro rodiče než pro dítě, měla by tam být pořád radost.

Teď se věnujete nějakému sportu?

Věnuji se takovému cvičení, které sice nemá žádný název, ale spíš je to takové pohybové flow. (smích) Dělala jsem 10 let jógu, teď více cvičím systém DNS pana Koláře a vývojovou kineziologii a podobné věci. Jóga pro mne byla moc prospěšná, protože kombinovala dechová cvičení, fyzickou práci a zároveň i relaxaci, meditaci. Vždycky jsem z ní odcházela jako proměněná. Akorát v jednu chvíli jsem začala mít opakované problémy s blokacemi zad, jak jsem více hypermobilní. Jinak se snažím chodit ještě plavat, tancovat gaga dance a cvičím doma. Můj cíl je cvičit alespoň třikrát týdně, ale to ne vždy dopadne, liší se to podle mých aktuálních sil. Případně se snažím alespoň protáhnout a udělat pár cviků, které mi zastabilizují záda.

Takže jste si ke sportu našla vlastní cestu? 

Ano, vždycky jsem měla pocit, že nejsem úplně člověk, který u jedné věci vydrží do konce života. Mám ráda, když je život pestřejší, když mohu zkoušet něco nového a učit se. Možná i proto mě tak baví herectví.

S ním jste začínala už jako dítě v dramatickém kroužku. Vnímala jste to tak, že jste ho měla místo sportu? Vlastně jako jiný způsob vyplnění volného času?

To úplně ne, protože herectví je přeci jen trošku jiné než sport. Ve sportu je kladen důraz na výkon a naučení se nějaké konkrétní dovednost. U dramaťáku je spíše důležité, aby si učitelé získali důvěru dětí a ony se potom dokázaly otevřít, být hravé, používat fantazii a představivost k tomu, aby třeba zahrály nějaké emoce. Měřítko dobré - špatné tu moc nefunguje. (smích) A v tom jsem měla neskutečné štěstí, protože v dramaťáku jsme měli úžasnou paní profesorku Kostečkovou, která také byla herečka a skvělá pedagožka. Byla velmi laskavá, hodná a bavilo ji s dětmi být. Její život byl pro mě zajímavý a neskutečně inspirativní. A zůstaly jsme si blízké i potom, co už jsem na dramaťák nechodila. Byla pro mě člověkem, který mě dodnes motivuje dělat řemeslo poctivě a s láskou. Moc ráda na ni vzpomínám.

Na těch lidech, kteří děti vedou, velmi záleží.

To rozhodně. Je to alfa omega ve vývoji dítěte, a proto jsou škola a učitelé tak důležití. Důvěra, porozumění a podpora můžou dítě pozitivně ovlivnit v tom, aby si věřilo a nebálo se si věci vyzkoušet.

Příběh vypráví o malém chlapci, který má velký sen inspirovaný našimi českými hokejisty. Bylo pro vás vždycky snem herectví? Nebo jste měla i něco jiného?

(smích) To je vtipné. On to za mě totiž rozhodl táta. Když mi bylo asi šest, tak mi řekl, „ty budeš slavná herečka“. A co na to dítě může říct? Doteď si pamatuji, že jsem mu to odkývala, aniž bych věděla, co mu slibuji. Nevěděla jsem, co si mám představit pod pojmem „slavná herečka“. Vůbec. A on mě pak přihlásil na dramaťák, kde jsem vlastně vydržela až do 14 let. Pak mi přišlo přirozené jít zkusit přijímačky na Konzervatoř. Ještě jsem si dávala druhou přihlášku na fotografii. Herectví ale vyšlo a nenapadlo mě nikdy dělat nic jiného. Sice jsem se pak párkrát ptala sama sebe, jestli to tak mělo být, když to nebylo moje rozhodnutí. Dospěla jsem ale k tomu, že ano, protože mám herectví opravdu ráda. Když ho dlouho nedělám, chybí mi. A před kamerou se cítím dobře.

Ono je občas obtížné vybrat, co děti bude bavit a v čem by mohly mít budoucnost.

To rozhodně. Dnes je mnoho možností, a proto je fajn si některé profese jít omrknout nebo vyzkoušet v praxi, než se člověk definitivně rozhodne. Je dobré o tom mluvit, vést dialog a najít si třeba nějaké přednášky, které se tomu věnují. Už jsem se také učastnila diskuse jako herečka, kde jsem dětem vyprávěla o své profesi a mohly se mne zeptat na vše, co je zajímalo. Někdy představa neodpovídá úplně té realitě, tak je dobré si to více vyzkoušet…

Jaká je vaše vytoužená role? Už jste si ji zahrála?

Já žádnou takovou roli nemám. Mám ráda, když je to zajímavá postava, tedy když jsou tam například nějaké její osobní problémy, výzvy. A baví mě, když si můžu zahrát různé protiklady. Jeden čas mi predikovali, že budu hrát jen princezny, “něžný holky“, a to se mi hrozně příčilo. To, že na první dobrou působím spíše submisivně, neznamená, že v sobě nemám i jiné protichůdné vlastnosti. Navíc role je něco jiného než charakter člověka, ale v Čechách je stále ještě zvykem obsazovat herce po “typu”. Mění se to a myslím, že každý herec to jen uvítá.

Vybíráte si tedy role cíleně tak, abyste je měla variabilní?

Vybírám. A musím říct, že jsem nějaké i odmítala. Potřebuji, aby mě nadchla nejen ta role, ale i režisér, scénář a samotný tým. Snažím se, aby věci, které dělám, měly určitou hodnotu a kvalitu. Na druhou stranu je podle mě důležité dělat řemeslo, svou profesi, protože praxí se člověk naučí nejvíc. Vlastně teď i říkám „ano“ na věci, na které bych dřív řekla „ne“. Protože si myslím, že člověk má pořád zkoušet něco nového. (smích)

Co vás vlastně oslovilo u filmu Děti Nagana?

Okamžitě mě přesvědčil scénář. Nadchnul mě, rozesmál mě, dojal mě, ty postavy byly skutečné, měli jsme tam co hrát...a k tomu byl rozhovor s režisérem Danem Pánkem, když mi tu roli nabízel, velmi milý. Takže jsem byla natěšená, že takovou roli budu hrát.

Jak se vám s ním spolupracovalo? A jaká panovala na place nálada?

Celé natáčení bylo moc fajn a musím říct, že jsme si ho všichni užili. Na place panovala hezká atmosféra a navíc i parta našich dětí byla složená ze samých “hoďnoušů”. Bylo to krásné natáčení. Měla jsem podobný pocit, jako když jsem začínala v šestácti hrát. Mým prvním filmem bylo Indiánské léto, kde natáčení připomínalo spíše pionýrský tábor.

A teď jsem měla pocit, že to bylo něčím podobné. Točili jsme také mimo Prahu, v Kutné hoře, a tam jsme i spali, takže jsme nejezdili za dalšími povinnostmi domů, což samo o sobě ten kolektiv stmelí. Celý štáb byl fajn, scénář se nám líbil a moc jsme si přáli, aby se natáčení podařilo a vznikl skvělý film. Zkrátka se to tak hezky povedlo.

Říkáte, že vám natáčení připomínalo Indiánské léto, film, za který jste byla nominovaná na Českého lva. Jak na to vlastně vzpomínáte?

Bylo mi čerstvých šestnáct let a já tak trávila první prázdniny bez rodičů. Bydleli jsme za Prahou, kde jsme natáčeli, já jsem tenkrát vůbec nevěděla, co to obnáší. Měla jsem ale obrovskou důvěru v režiséra, kterým byl Saša Gedeon, který byl hrozně empatický, hodný, chytrý a vzbuzoval přirozenou úctu a respekt. Nikdo netušil, že film nakonec bude mít takový úspěch a že bude tolik znamenat pro rozjezd kariéry všech zúčastněných. Jsem za to vděčná.

Vnímala jste to jako splněný sen?

Vůbec. Když mi táta predikoval herectví, tak jsem to přijala, protože mě dramaťák bavil. Nikdy jsem ale neměla sen, že budu filmová herečka. Myslela jsem si, že být herečka znamená hrát v divadle. Takže jsem to nijak neřešila a přišlo to samo.

Jak celkově vzpomínáte na vývoj své kariéry? Je tam něco, co byste chtěla změnit? Co byste udělala jinak?

To je dobrá otázka. (zamyšlení) Snažím se si svá rozhodnutí už moc nevyčítat. Prostě někdy jsem se nějak rozhodla, možná to byla chyba, ale zase se z ní mohu v budoucnu poučit. Víte, k takovémuto přemýšlení nás také nikdo dříve neučil, takže byly časy, kdy jsem třeba odmítla pár věcí a pak si to vytýkala. Teď díky tomu vím, že mohu být víc otevřenější některým nabídkám, protože nikdy nevíte, kam vás to zavede. Obloukem se vracím k tomu, co už jsem zmínila – že dnes říkám „ano“ na věci, na které bych dříve řekla „ne“. Zárověň se nechci zastávat myšlenky dělat úplně všechno. Člověk by si na projektu měl najít, co ho tam bude bavit, nějaký dobrý důvod, proč to dělat. Zároveň je ale důležité vystupovat ze své komfortní zóny a nebát se nových výzev. Stále je to o tom najít nějaký balanc. Ve všem. (smích)

Natáčela jste hodně  filmů, které se vracely do historie. Vedle současného snímku o Naganu třeba i Deník Anny Frakové, seriál Totems o studené válce… Jsou historické filmy něco, co máte ráda, nebo jaký máte ráda žánr?

Mám ráda všechny žánry, a historické mám ráda, protože mě baví skákat do jiné doby, jiných kostýmů, způsobu řeči a držení těla. Všechno se změní, když si oblečete třeba korzet, a proto pro herce je kostým tou asi úplně nejdůležitější součástí. To je takové filmařské kouzlo, když přijdete na plac a jste najednou o několik desítek let jinde. A pak mě baví, když je možnost si o tématu či postavě něco nastudovat, když dostanu do rukou příběh, který je známý, jako tomu bylo například ve filmu: Ukřižování Ježíše, Anna Franková, nebo Génius, kde jsem hrála Marie Curie. Přečíst si třeba nějakou beletrii, která vám tu dobu a postavu přiblíží. V tomhle ohledu jsem studijní typ a baví mě číst a zjišťovat si souvislosti.

Přemýšlela jste o návratu do školy a studiu něčeho dalšího?

Říkám si, že až budu v důchodu, tak rozhodně využiji univerzity třetího věku. (smích) Líbilo by se mi studovat antropologii, nebo psychologii. Zatím ale ne, herectví mě stále zaměstnává dost a je to takové...prostě nikdy nekončící studium. V hraní je vždy co vyvíjet, posouvat se, vy se měníte, role se mění a i tím, jak člověk získává zkušenosti a stárne, tak se prohlubuje jeho přístup. Navíc je to pestrý obor. Můžete hrát v divadle, ve filmu, v rozhlase, věnovat se dabingu, moderaci a tak dále. A nebo třeba i hraní v zahraniční produkci, kam zkouším již delší dobu proniknout. Člověk na sobě musí neustále pracovat.

Co vás teď čeká? Co se týče dalších rolí a tak podobně…

Můj uplynulý rok byl hodně pracovní, tak si teď zase nastavuji svůj režim pravidelného chození na cvičení, věnuji se studiu angličtiny, on-line též studuji různé herecké kurzy a chodím na hlasovou přípravu, abych byla připravená, až nějaká další nabídka přijde. Zároveň probíhají čtené zkoušky na nový připravovaný film a také uvažuji o nějakém divadle, ke kterému se chci vrátit. Tak uvidíme, co se objeví…

Takže přemýšlíte i o hraní v divadle?

Ano. Kdyby přišla nějaká zajímavá nabídka, tak bych do toho šla. A jinak budou v létě probíhat Shakespearovské slavnosti, kde budeme opět hrát Macbetha, na to se těším.

A když se opět vrátíme ke snímku o Naganu, abychom uzavřeli kruh: Na co byste na něj lidi nalákala? Vlastně proč by na něj měli jít?

Je to krásný, vtipný, dojemný příběh o obyčejných lidech. O rodině té vlastní, ale i té, kterou tvoříme s přáteli, a o tom, co je v životě opravdu důležité. Film Děti Nagana je i o tom nebát se a zabojovat, něco pro to své štěstí udělat. A proto věřím, že se diváci s filmem budou moci dobře ztotožnit a s úsměvem v kině prožít něco, co také zažili, anebo znají.